Den lidských práv

Bylo to 10. prosince 1988, kdy jsem na Škroupově náměstí v Praze poslouchal vystoupení aktivistů různých disidentských i nedisidentských skupin. Bylo nás tu víc podobných zvědavců. Doplňovali jsme tak stoupence organizátorských organizací. Nehrnuli jsme se kupředu, jen z ulice či z chodníku se pokoušeli zaslechnout alespoň něco z vyslovených myšlenek. Stejně však, jako většina těch, co zde byli, bychom těžko některou z nich zopakovali. Jejich vzletnost možná zasáhla Pegasa, ale asi málo z těch, kteří slyšeli alespoň úryvky, jež k nim doléhaly. Později jsem se přel o počet účastníků. Myslel jsem, že jich bylo více, než uváděla ČTK. Možná jsem se mýlil, možná, že tendence každé moci je ponižovat protivládní akce a naopak zvyšovat počty těch, kteří ji podporují. Možná, snad. Ani dnes tomu nebývá jinak. Jen v posledních měsících, kdy nabývají demonstrace proti vládě na síle, donutila moc příslušné orgány počty poněkud zneutralizovat. Zvláště když se formují i obhájci nastoupeného kurzu. Jakékoliv číslo by totiž posloužilo protistraně.

Den lidských práv je tedy slaven (připomínán) od roku 1948, kdy 317. plenární zasedání Valného shromáždění OSN přijalo rezoluci 423. »Pro« tehdy bylo 48 států, osm se hlasování zdrželo. A tak se od té doby slaví. Měl být podporou Všeobecné deklarace lidských práv, stával se však stále častěji zdrojem napětí. Jeho výklad není a ani nemůže být tak jednoznačný, jak se nám dnes předkládá. V »demokratickém společenství« – tak si alespoň říká skupina států sdružených kolem Spojených států, je omezen na právo tzv. svobody vlastnit spojené se svobodou jednotlivce, jenž tak může nabízet svou pracovní sílu kdekoli a za cokoli, a k tomu jako přídavek dostane relativní svobody shromažďování a slova a s nimi související další práva. Jinde za lidská práva prohlašují i právo na práci, na odpočinek, na vzdělání, nebo dokonce na zdraví. A úplně jinde své kulturní rozdílnosti, které nejsou třeba totožné s tím, jak je chápou Evropané či Severoameričané. I v tzv. demokratickém společenství je však to, co je hlásáno jako svobodné, omezeno zákony nebo majetkem.

Za peníze si lze koupit všechno, i »lepší« lidská práva, ale hlavně pak propagandu, která stálým opakováním vsugerovává »mezi svobodnými«, i když třeba v jiném lokálním výrazivu, myšlenky, které by jinak nikdy »ti dole« nemohli přijmout, protože jsou vlastně proti jejich zájmu. A koupit si média nemůže každý, stejně jako pak do nich přispívat a hlavně být zveřejněn. Jen okrajové tituly, pokud nepřekážejí, mohou ještě nějaký čas existovat, i když také je lze redukovat financemi, nedostatkem sponzorů či přímo ۚ»demokratickou« cenzurou.

Také demonstrace je možné omezit. Stačí místní shromažďovací zákazy nebo jiný momentální důvod, třeba přemnožení sarančat v jižní Asii, kvůli nimž tam musíme dodat statisíce tun pesticidů, a tudíž není čas na nějaké hrátky v ulicích.

Nebo jde třeba o svobodu pohybu. Nově vznikající buržoazní systém potřeboval v době svého konstituování volnou pracovní sílu. Člověk ji mohl prodávat tam, kde právě bylo potřeba. Tak ji prodával. Proto tu najednou bylo další důležité právo. Potřebné vzdělání k řízení věcí budoucích, další z práv, bylo možné omezit. Stačilo jen zpoplatnit ho. Studovat přece mohou jen ti, co na to mají. Ne každý z kategorie »nemajetný« totiž měl nebo bude mít tolik síly, aby se dokázal poprat i s touto bariérou, anebo zcela náhodou sehnat bohatého »šlechtického« sponzora.

Také »období socialismu« ovšem mělo své bariéry a omezení. Nemohlo přijmout oficiálně hlásanou definici, protože v ní chyběla ta nejdůležitější práva, tedy právo na práci, na odpočinek, na zdraví, na vzdělání i to nejvyšší pro každého. Ale i proto, že v dokonalosti propagandy přece jen bylo pozadu a v lidech stále znovu a znovu klíčila touha po tom něco vlastnit. A vůbec nešlo o dům, auto anebo třeba možnost víc si dovolit.

Konečně jsem tedy u toho, co jsem měl napsat na počátku. Celý problém »lidských práv« měl a má jediný cíl. Bylo a je to skutečně »právo vlastnit« a to potřebovalo – potřebuje – volné pracovní síly, určitou míru svobody, demokracie, a s nimi spojená tzv. demokratická práva.

V tom střetu idejí zatím zvítězila ta současná – »demokratická«, a ty ostatní? Tedy jejich základní ideje? Ty přece hlásal jen odsouzeníhodný komunismus, a to nikdo nechce.

Opravdu nechce?

Jaroslav Kojzar