Ředitel – ještě jednou

Na Bořivoje Laudu, bývalého ředitele Alšovy galerie v Hluboké, jedné z nejvýznamnějších československých (českých) galerií vůbec, jsem už vzpomínal. Jak čtenáři jistě pamatují, bylo to 2. srpna, kdy by se býval dožil sta let. Nechci se opakovat. Proto jen malé poučení…

Onoho srpna jsem napsal: »…za šestnáct let svého ředitelování zanechal v galerii nemalou významnou stopu. Odmítal sice jmenování ředitelem, ale nakonec se nechal přesvědčit. To bylo v roce 1970, kdy doba po Pražském jaru poněkud zamíchala s kádry – podotýkám, že někdy i značně zbytečně. Za jeho ředitelování se galerie stala jednou z nejpřednějších v republice a vůbec to nebylo jen pro její sbírku madon a gotického umění. A dále: Když se dokonce po převratu 1989 přicházel do galerie podívat, to už nebyl ředitelem, ale pouhým důchodcem poznamenaným předlistopadovou minulostí, zaměstnanci, dokonce i ti, kteří ho nemohli zažít ve funkci a byli zasaženi proudem myšlenek ‚o pravdě a lásce‘, mu říkali ‚pane řediteli‘. To bylo veliké vyznamenání a ani ‚nejpřísnější demokraté‘ s tím nemohli nic nadělat.«

A jsme u jádra věci. Proč i pro ty, kteří nepamatovali dobu jeho ředitelování, byl stále ředitelem? Jistě, tradice tu byla, zvyk říkat i tomu, jenž odešel, jeho původním titulem, ale zároveň i úcta k tomu, co zanechal. Naproti tomu v mnoha jiných zařízeních nenávistná »pravda a láska«, které se říkalo »sametová revoluce«, tu »čistila od podlahy«, odborník neodborník. Píši v minulém čísle. Opravdu se zmiňuji jen o minulosti?

Ne, je to tady stále, stačí si přečíst zákon z dílny lidoveckého ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky, kterým se od příštího roku mají snížit důchody těch, kteří v době před Listopadem zastávali nějaké funkce. Jde o dokument plný msty. A nejde o jediný podobný akt, který pro nás chystá pětikoaliční vláda, vláda nenávisti a panstva, jež se chce vypořádat s těmi, co demokraticky zvítězili v době po osvobození a dovolili si vytvořit společnost sociální rovnosti. Možná, že na to šli ti tehdejší stoupenci socialismu špatně, že zvolili nesprávný model cesty k cíli, než měl na mysli Bedřich Engels, ale alespoň se o něco pokusili. Asi měli nastoupit jinou cestu. Tehdejší mezinárodní situace však Gottwaldův záměr »československé cesty k socialismu« neumožnila.

Jde však o Břetislava Laudu, mého dávného jihočeského přítele. Ti zaměstnanci Alšovy jihočeské galerie na něho i po převratu vzpomínali v dobrém. Proč? Protože byl poctivý a schopný ředitel, protože často na rozdíl od těch, kteří se po Listopadu dostávali do čela institucí, byl odborník a mohl se chlubit výsledky. I jiní ovšem na tom byli stejně a přesto je »zdivočelá země« postavila na pranýř a příliš často v době »sametu« a po něm »vylévala s vaničkou i dítě«. Spočítal někdo, kolik při polistopadovém »harakiri« tato země ztratila odborníků?

A dnes? Namísto pokusu v těchto těžkých dobách sjednotit národ se raději volí forma represe a dalšího rozdělování společnosti, protože prý ten, kdo říká něco jiného, než vládnoucí moc, je nejen exponentem Ruska, ale i zrádcem národa. Jenže, tak to není. Válku může propagovat jen blázen. Někdy se mně naopak zdá, že jsou to vládní kroky, které rozdělují společnost a že tato vláda je ochotna pro naplnění své nenávisti nebo své poslušnosti (?) ji stále více rozdělovat a že už přestává dokonce hájit naše zájmy.

A ani válka, o níž se otevřeně mluvilo na nedávném velitelském shromáždění, není v našem zájmu, ať ji vede kdokoli.

Abych nezapomněl. Právě dnes uplynulo pět let od smrti Bořivoje Laudy.

Jaroslav Kojzar