SPORTOVNÍ TÝDEN PETRA KOJZARA: O vrbě, Vrbovi a vrtkavém trenérském řemeslu

Když někdo chce uchovat jisté tajemství, říkává se, že to musí říci vrbě. Ano, ta mluvit nemůže. Je němá a nehybná. Maximálně si dívky vzpomenou, jak jejich něžné zadečky o Velikonocích nenechá v klidu vrbové proutí. Ale pořád jsme u malého »v«. Vrba s velkým »V« rozhodně není tichý společník. Klidný, introvertní a média nezajímající. Ano, řeč je o Pavlu Vrbovi.

Abychom se přesunuli do stávajících reálií, aniž bychom zatím nějak bourali časoprostor, nejlepší trenér uplynulého desetiletí na českých trávnících na počátku týdne přišel o angažmá. Byl odvolán z funkce kouče ostravského Baníku. Toho času čtrnáctého týmu ligové tabulky. Přiznávám, i já jsem tipoval, že »Baníček« bude šlapat na paty nejlepším třem celkům FORTUNA:LIGY. A proč? Protože Vrba.

Po úspěchu v Žilině převzal v roce 2008 plzeňskou Viktorii. Typický jo-jo tým. Jednou se v lize zachráním, podruhé spadnu a potřetí se zase vrátím, abych se po postupu z druhé nejvyšší soutěže znovu stal otloukánkem. Právě Vrba to změnil. Za pět a půl roku na lavičce týmu ze Štruncových sadů vyhrál 134 zápasů z 231 – neuvěřitelná bilance! A hlavně podpořená dvěma mistrovskými tituly, vítězstvím v domácím poháru i Superpoháru. Útočný fotbal platil nejen na domácí scéně, ale i v té evropské.

Když převzal – po zásluze – českou reprezentaci, jeho kouzla pokračovala dále. Do té doby kritizovaný národní tým se dostal na Euro, mj. poté, co slavně porazil Nizozemsko. A kouč si následně vysloužil angažmá v bohaté Machačkale. Tam sice trochu zakopl, nicméně po návratu do Plzně zase slavil titul. Do třetice všeho dobrého. A vyfoukl ho oběma pražským »S«, které tehdy pod vidinou přímého postupu do Ligy mistrů soutěžily v angažování posil ve stylu Troškova »když vy břízolit, tak my kachličky«. A nakonec si milionářskou soutěž zahrála právě podceňovaná Vrbova Plzeň. Když se dva perou, třetí se směje…

Ještě před začátkem covidového šílenství jste jen těžko mohli najít v Česku trenéra s větší gloriolou. Ale pak přišel pád. Očividný a bolestný. Až se člověk ptá, jestli netrénuje nějaký Vrbův dvojník. Ve stylu Cimrmanova Nývlta. V bulharském Razgradu to nebyla žádná sláva, ovšem to vše měl napravit – již s koncem koronavirového řádění – ve Spartě. Jako by ho uhranul vir, ale jiný než ten covidový. Na Letné měl dobré momenty, ovšem v klíčových chvílích tým selhal a jen se koukal na záda Plzni a Slavii. V květnu 2022 byl Vrba odvolán. Už tehdy však věděl, že na něj s otevřenou náručí čekají v Baníku.

S ním však udělal místo díry do světa díru do rozpočtu. Dvanáct zápasů, jen tři výhry – a odvolání po rekordních čtyřech měsících.

* * *

Klubová soutěžní bilance fotbalového trenéra Pavla Vrby

* * *

Paradoxně nejzářivější moment na lavičce Baníku zažil Vrba poté, co před měsícem připravil o bod Spartu. Po remíze 1:1 byl ve svém živlu. Užíval si. A také kritizoval, že jeho bývalý zaměstnavatel má samé průměrné hráče.

A u toho bych se, s dovolením, zastavil. Domnívám se, že o reprezentantech typu Kuchty, Sadílka, Zeleného či Jankta mluvit jako o průměru je přestřelení. Veliké. Že to Spartě až tak neladí, je jiná věc. A možná, že kdyby v minulé sezoně uvedené hráče měl Vrba k dispozici, zůstává stále ještě koučem Sparty. Jenže tehdy, po nadějném výsledku 1:1 z Letné, to bylo neobjektivní hodnocení situace a podlehnutí vlastnímu egu. Kdo zápas viděl, dá za pravdu. Sparta vyhrála 18:1 na střely na branku – a ta jediná z ostravské strany zapadla do sítě. Hosté skoro nepřelezli polovinu, jak byli pod neustálým tlakem. Těžko mít větší štěstí…

Možná právě to je důvod, proč Vrba ztratil své trenérské kouzlo. Protože ztratil soudnost. Kdykoli v poslední době prohrál, reagoval podrážděně. Byl jízlivý, obviňoval novináře. A když zvítězil, naopak vtipkoval – což by se dalo pochopit – ale kromě toho i nemluvil s pokorou. Směrem k soupeři, žurnalistům i celé sportovní obci. Ptát se, co se s Pavlem Vrbou stalo, znamená odpovědět si na jednoduchou otázku: proč podlehl představě o vlastní velikosti a nedozírných schopnostech. Ano, nebyl tichý a klidný jako onen v úvodu zmiňovaný strom, to se však od něj nečeká. Bohužel však především nebyl pokorný. To se mu vymstilo. Přesto mi něco říká, že přerovský rodák ještě neřekl své poslední velké trenérské slovo…

On každý trenér má svá lepší a horší období. Podívejte se na Michala Bílka, který po reprezentační štaci byl na odpis a pak získal titul s Plzní. Nebo na vysmívaného »plukovníka« Petra Radu. Poslední, kdo hrál pěkný fotbal se Spartou, říkají mnozí, a to je potřeba dodat, jaké úspěchy až do letošního jara slavil na jablonecké lavičce. Nebo si naopak vzpomeňme na Jozefa Chovance, jejž si od začátku trenérské kariéry všichni pochvalovali (a právem), a nyní nemůže zavadit o angažmá. Atd, atd.

Jestli nějaké řemeslo obdivuji, je to trenérské. Ať už v jakémkoli sportu. Když získáte titul, vyhrálo vám ho mužstvo, když naopak selžete, je to vina čistě vaše. A možná i proto byl dnešní komentář čistě jednostranný. S dodatkem, že i Jindřich Trpišovský je po třech prohrách v řadě kritizován, ale něco mi říká, že na lavičce Slavie ještě všem ukáže, zač je toho loket.

Zvládne to i dánský kouč Brian Priske ve Spartě, na jejíž lavičce nezačal zrovna nejidyličtěji…? Blíží se derby, leccos naznačí už tento víkend. A pro něj mám jediný vzkaz.

Přeji, aby byl úspěšný pro všechny sportovce i nesportovce…