Štěpánka Hilgertová: Od sportu jsem utekla hodně daleko

Zatímco se největší fotbalové či hokejové hvězdy svými příjmy v době aktivní kariéry zajistí až do důchodu, a mnohdy vydělají i na pohodový život pro své potomstvo, olympijští vítězové v individuálních sportech na tom zdaleka tak fantasticky nebývají. Obživu hledají různě, poměrně často v trenérské či funkcionářské práci, takže si kariéru jakoby prodlužují. To ale není případ dvojnásobné olympijské vítězky a sedminásobné mistryně světa ve vodním slalomu, naší nejslavnější kajakářky Štěpánky Hilgertové (54).

Čím se dnes živí Štěpánka Hilgertová?

Utekla jsem docela daleko od sportu a asi se to ode mne úplně nečekalo. Byla jsem ale v takovém mentálním rozpoložení, že jsem nabídku zkusit něco úplně jiného hrozně moc uvítala. Pracuji v České národní bance a má současná práce má se sportem společné asi jen to, že organizuji sportovní akce pro svoje kolegy zaměstnance. Což je fajn, ale samozřejmě to zdaleka není plná pracovní náplň. Patří k tomu i celá škála dalších akcí – semináře a konference, odborná setkání, kultura, akce pro děti a rodiny zaměstnanců…

Nevíte, jestli tahle pozice je ve firmách běžná? Nezjišťovala jste?

Myslím si, že větší firmy podobnou pozici mají – ať už pořádají akce odborně zaměřené nebo benefitního charakteru. Jde asi jen o to, kolik zaměstnanců na té pozici pracuje. Mám kolegyně, které pracovaly u jiných komerčních firem, ať už bankovních nebo třeba technických, a zastávaly tam podobnou pozici, takže si myslím, že organizace akcí k velkým firmám zkrátka patří.

A jak jste se k tomu dostala?

Souhrou okolností… ČNB hledala v té době někoho na tuto pozici a dotaz směřoval i na ČOV, jako nabídka pro nějakého olympionika, který uvažuje o konci kariéry.

Dá se říct, že se to hezky časově sešlo…

Ne tak úplně. Já jsem sice tenkrát v roce 2016 o konci uvažovala, ale už jsem v té době měla plán na další sezonu. Měla jsem například koupené letenky na lednové měsíční soustředění do Austrálie. Přestože mě ta nabídka oslovila a věděla jsem, že bych to chtěla zkusit, byla jsem rozpolcená a nechtěla rušit, co už bylo naplánované. Měla jsem dokonce tehdy tu odvahu, že jsem poprosila o roční odklad. Zkrátka jestli by mi s tou pozicí nepočkali. Dostala jsem příslib, ovšem nijak závazný. Takže když jsem následující podzim s obavami psala e-mail, jestli se se mnou stále ještě počítá, potěšilo mě, že ano. A tak jsem 1. listopadu 2017 nastoupila. Za pár dní to tedy bude pět let, co jsem v ČNB.

Neuvažovala jste o tom zůstat u vody a dělat například trenérku?

Uvažovala jsem o tom, ale podstatně dříve. Řádově deset let před tím. Ve sportu jsem byla spokojená a změnu prostředí a životního rytmu jsem si neuměla představit. Ale jak jsem sportovně přece jenom už lehce přesluhovala, priority se změnily. Cítila jsem se unavená, hlavně mentálně. A najednou jsem si vůbec nedokázala představit, že bych zase chodila každý den k vodě, že bych u ní trávila většinu víkendů. Že bych jezdila na dlouhá soustředění. A pořád dokola a dokola… Zkrátka jsem najednou věděla, že tohle už bych opravdu nevydržela. Ani bych to nechtěla vydržet, protože mám rodinu, vnučky, kterým je teď šest let a jeden rok, což je tak krásné období, že jsem si ho nechtěla nechat ujít. Svého rozhodnutí nelituji.

Čili do lodi si vůbec nesednete?

Nazvala bych to jako postupný útlum. První rok jsem si to bez lodi vůbec neuměla představit, takže jsem – i díky tomu, že jsem pracovala na tříčtvrtinový úvazek – pádlovala docela často. Dvakrát až třikrát do týdne určitě, a v sezoně 2018 jsem ještě jezdila i závody Českého poháru.

O rok později už toho bylo méně, ale myslím si, že jsem si ještě nějaký závod sjela. Ovšem pak přišel covid, kdy se nesmělo ani do loděnice. Jezdila jsem stále míň, vynechala několik měsíců a už to na závodění nebylo. Ale jakmile se naskytla příležitost jít na vodu, tak jsem na ni zase šla. Jenže chybí pravidelnost, už to nejde takovým způsobem jako předtím. Jakmile jsem se rozhodla, že nechci dál závodit a že se půjdu jen tak občas svézt, najednou chyběla motivace jít po práci na vodu. Na druhou stranu, teď když je jenom trošku hezky a třeba jedu tramvají kolem Vltavy, tak mě to k vodě pořád táhne. Pocit radosti z pohybu na lodi pořád úplně nezmizel.

Ale popravdě, letošek je hodně slabý – asi bych to snad ani neměla říkat. Ovšem protože jsem tuhle otázku trošku čekala, počítala jsem, kolikrát jsem seděla v lodi. No, potřebuji prsty obou rukou. Myslím si, že jsem byla sedmkrát na slalomu a asi pětkrát na sjezdu. Takže opravdu nic moc.

A jak sledujete závody? Přímo na kanále, v televizi, nebo vůbec…?

Osobně jsem nebyla na závodech vlastně už tři roky. Nejdřív se při covidu nesmělo a letos už jsem neměla tolik času, protože práce je zase víc.

Ale když jsou závody v televizi, například mistrovství světa v Augsburgu, nenechám si je ujít. Zvláště když tamější prostředí jsem milovala a taky jsem tam získala světový titul. Sledovala jsem i finále Světového poháru v Seu d‘Urqell a některé další závody včetně mistrovství republiky na Lipně. A víte, co mě těší? Že v té televizi vidím tak tři čtvrtiny lidí, s nimiž jsem ještě závodila. Řekla bych, že jenom zhruba čtvrtina tváří je nových. Přešly z juniorského věku a já se s nimi neznala. Jsem ráda, když sleduji závodníky, se kterými jsem se ještě nedávno potkávala naživo.

A když se oprostíme od vody, sportujete jinak pravidelně? Máte na to čas?

Chtěla bych sportovat, co to jde, ale posledního cca tři čtvrtě roku je to horší, protože času mám stále míň a práce naopak víc. Říkám si »zaplaťpánbůh«, protože covid nás v pořádání akcí na téměř dva roky hodně zabrzdil. Takže se nechci rouhat a měla bych být ráda, že můžeme, co jsme nemohli. Ale zároveň to trošičku ovlivňuje moji osobní pohodu a možnost si jít třeba ještě zajezdit. Někdy odejdu z práce tak unavená, že na sport ani nemám myšlenky, někdy je pohyb naopak ten nejlepší relax. Jediné, co dělám pravidelně, je, že dva až třikrát týdně chodím na lekce jógy, to mi dělá dobře. A jsem ráda, že díky práci mám své pohybové aktivity pestřejší, protože se různým sportům věnujeme i v rámci plánovaných akcí s kolegy. Takže jsem měla možnost vyzkoušet si sporty, ke kterým jsem se dřív nedostala. Byli jsme na dračích lodích, na lezecké stěně, na paddleboardech nebo inlinech.

Nejsem nespokojená, ale přestavovala bych si to svoje sportování pravidelnější a četnější. Přála bych si, aby to nevypadalo tak chaoticky, že některý týden jdu sportovat třikrát či čtyřikrát, a pak se stane, že další dva týdny v kuse nejdu vůbec. Nesportuji totiž moc o víkendech… Máme chatu a zahrádku, které je třeba se věnovat, aspoň tedy v období jaro-podzim. Dejme tomu, v zimě si můžu zajet na víkend na hory, to zahrádka spí. Ovšem v létě, i když nejsem žádný velký zahradník a nelpím na všem možném, tak tráva je potřeba sekat. Vyplít občas záhon, zajet zalít alespoň těch pár plodin, co se tam snažíme mít. Vlastně pořád tam máme co dělat.

A ještě bych málem zapomněla, že další aktivita, které se věnuji, je otužování.

Jako že chodíte na Štěpána do Vltavy?

I na Štěpána, proč ne? Ale nemusí to být zrovna organizovaně na Žofíně. Loni na podzim jsem začala pravidelně jednou týdně chodit plavat do Vltavy. Ostatní dny v týdnu se jen ráno sprchuji studenou vodou. Vydržela jsem to celou loňskou zimu a doufám, že vydržím i tuhle.

Jak tenhle nápad vznikl?

Uspořádala jsem jako jednu z akcí seminář otužování pro kolegy – krátká teorie, povídání o prospěšnosti, a pak jsme se šli všichni vykoupat. Otužování je už nějakou dobu populární, ale popravdě musím říct, že jsem myslela, že to nebude nic pro mne. Byl konec září, to ještě šlo, no a najednou se tam vykrystalizovala partička – přičemž já jsem nebyla ten hlavní iniciátor – která si řekla, pojďme zkusit chodit pravidelně. Tak jsem se k nim připojila a vydrželi jsme to!

Pomáhá to imunitě?

Říká se, že ano. Já třeba vnímám, že to pomáhá mému pocitu tepelného komfortu. Přišlo to velmi postupně, ale letos na podzim zjišťuji, že chodím méně oblečená než moje kolegyně. Před dvěma týdny, jak se ochladilo, si u nás v práci stěžovali, jaká je zima. A mně to ani nepřišlo…

Z vás by měla paní Pekarová Adamová radost…

Ano, v zimě mi asi bude stačit jen jeden svetr (smích).

A jak to vlastně u vás v bance chodí v praxi? Štěpánka Hilgertová se rozhodne, že se pojede sportovat, dejme tomu, do Krkonoš na lyže. Předloží to nadřízeným, zorganizuje ubytování a sportovní činnosti – a jede se? Nebo zjednodušuji?

Plánuji a organizuji, ale musí se to dělat – a už jsem se s tím za těch pět let vyrovnala – s velkým předstihem. Rozpočet předkládáme minimálně půl roku dopředu, takže já už jsem letos v létě musela mít vymyšlené akce na celý příští rok. Alespoň v hrubých rysech. Abych si o ten rozpočet mohla říct, musím ho doložit a obhájit. A finální schválenou částku musím dodržet (což je v současné době zvyšujících se cen docela oříšek). Snažím se, aby plánované aktivity oslovily pokaždé nějaké nové zájemce. I když se některé oblíbené sporty opakují, plánuji alespoň dvakrát do roka i nové, netradiční aktivity. Mým cílem je to, aby program přitáhl nejen ty, kdo tak jako tak sportují, ale především lidi, kteří se běžně tolik sportu nevěnují. Aby se toho nebáli. Aby to bylo koncipované tím způsobem, že i začátečník to může jít zkusit. Když například jedeme na výlet na kolo, rozdělíme se do dvou skupin – »dravci« a »pohodáři«. Ti první si například střihnou kopcovitější trasu nebo jezdí určitou oklikou, a já jedu s těmi druhými, s pohodáři, jednodušší cestou. Mám dobrý pocit, že lidi vedu ke sportu, že je to baví.

Uvedla jste, že se firemní aktivity snažíte přibližně dvakrát do roka udělat zajímavějšími. Co zajímavého jste ještě nevyzkoušeli a je to v plánu?

Plánujeme například lukostřelbu. Tu jsme ještě neměli a rádi bychom ji vyzkoušeli. Stejně jako třeba hru s létacím talířem ultimate frisbee.

Někde jsem našel časopis Stadion z roku 2004 – po olympiádě v Athénách – kde jste na titulní stránce s nadpisem »Štěpánko, a co Peking?« Byla to narážka na to, zda se podíváte i na pátou olympiádu v roce 2008. Vy jste odpovídala vyhýbavě, nicméně ona pak přišla nejen pátá, ale i ta šestá v roce 2012 v Londýně. A aktivně jste závodila až do onoho zmíněného roku 2017. Prozraďte, jak zní recept na takovou sportovní dlouhověkost?

Ta moje odpověď se sice stala legendární, ale já jsem už od nějakých 35 let skutečně nebyla ochotná přemýšlet dál než rok dopředu. Věděla jsem, že i když jsem se fyzicky cítila dobře, a relativně to platí dodneška, mentální únava klidně mohla přijít mnohem dřív. A právě po Pekingu přišla velmi intenzivně. Domnívám se, že kdybych bývala dostala nějakou zajímavou nabídku už tenkrát, klidně bych už v roce 2009 skončila. To období po Pekingu bylo skutečně kritické. Bylo to spojené i s náročným cestováním – třikrát během toho roku jsme se v krátkém rozmezí museli vypořádat s časovým posunem na cestě do Číny a zpět. A také s těžkou tratí a takovou zvláštní atmosférou, kdy jste pořád »pod dohledem«… Život v olympijské vesnici pak byl jako vždy fajn, olympiáda taky, ale ten rok po ní jsem se zkrátka cítila celkově vyčerpaná a bolavá. Byla jsem na pokraji konce, ale pak mne, nezvykle dřív než obvykle, začal lákat Londýn a chuť na olympiádu 2012. Pro mě Londýn znamenal úplný opak Pekingu. Evropa. Všechno blízko. Navíc mám ráda knížky z britských reálií a tamní atmosféra je mi určitým způsobem blízká nebo spíš sympatická. V tom, jak je jiná. Takže já jsem se k tomu Londýnu částečně upnula – a nezklamala jsem se! Stál mi za to se vším všudy!

Na druhou stranu: jedno jediné místečko chybělo k medaili… Nelitujete zpětně čtvrté příčky z Londýna?

Myslím si, že to mělo takhle dopadnout. Jasně, medaile by byla fajn, ale já bych si ji za tu jízdu asi ani nezasloužila. Popsala bych to tak, že čtvrté místo z toho vyšlo proto, že všichni ostatní kazili ještě víc než já. Ale popravdě, v normálním závodě Světového poháru bych asi nepostoupila ze semifinále, protože jsem tu jízdu pokazila, cítila jsem se po dvoudenní pauze od kvalifikace nerozjetá. Postoupila jsem s odřenýma ušima, takže pro mě byl dar to finále vůbec jet. Tam jsem tedy ze sebe vymáčkla, co to šlo, ale ke konci jsem byla taková svázaná, abych to nezvorala, možná už i unavená. I když medaile tehdy rozhodně nebyla mimo moje možnosti. Celkem přesně vím, kde jsem nechala ty vteřiny, co mi k ní chyběly.

Říká se, že svou roli hrají čísla. Já na ně nejsem pověrčivá, ale zrovna v Londýně se mi numerologie tak nějak spojila. Bylo mi 44, jela jsem s číslem 4 a skončila čtvrtá.

Vracím se však zpět k dotazu na ten originální recept na dlouhou kariéru…

Podle mě to hodně vycházelo z toho, že jsem měla všeobecný sportovní základ, navíc jsem se stala profesionálním sportovcem v pravém slova smyslu hodně pozdě, až zhruba v devatenácti letech. A řekla bych, že jsem to nikdy s tréninkem ani moc nepřeháněla. Vždycky jsem se snažila, a Luboš mě k tomu hodně vedl, trénovat spíš chytře než hodně. Díky tomu, že jsem dělala do značné míry technický sport, tak tenhle přístup fungoval. U sportů vytrvalostních, nebo tam, kde je za to potřeba opravdu brutálně vzít, by nejspíš nefungoval…

No a hlavně mě to pořád bavilo. Vlastně celou svoji kariéru jsem měla pocit, že se musím učit něco nového. Někdy jsem na změny pravidel nadávala, jindy se mi líbily. Ale i ve starším věku mě vlastně motivovaly k učení nových věcí. Protože ten sport se strašně měnil!

Zkrácení lodí a vše, co na to navazovalo, byla obrovská revoluce. Už jen ve filozofii stavby tratí. Ze začátku stavitelé nevěděli, co všechno si můžou dovolit. Ale dneska se již staví těžké přesazené brány a vůbec těžké kombinace, protože lehké by ujel skoro každý a nebyly by tam vidět žádné rozdíly. Kdežto na dlouhé lodi bývaly jízdy elegantnější. Vizuálně bylo vidět, když jel někdo plynule, že jel zároveň i rychle, zatímco dneska jedou rychle i lidi, kteří loď spíš zasekávají a znovu rozjíždějí, protože na to mají sílu. Slalomová loď je dnes nízká, krátká, takže tyhle momenty urychlují jízdu. Je to zkrátka jiný sport. Mě bavilo se to učit, ale musím přiznat, že pak jsem měla problém s realizací v závodech, protože na rozdíl od tréninku tam člověku naskakuje staré myšlení, jak jsem to nazývala. Najednou jsem neuměla trefit závodní pojetí. Buď jsem riskovala až moc a tím, jak jsem to neměla zažité, jsem dělala chyby, nebo jsem zase jela až příliš opatrně. A neuměla jsem tam to pojetí najednou úplně poskládat.

Na kterou ze změn pravidel jste nejvíc nadávala? Vzhledem k tomu, že jste byla pověstná precizní technickou jízdou, předpokládám v momentě, kdy se snížila časová penalizace za dotek branky…

To ani ne. Já jsem nadávala, například když se zase zvýšila povinná hmotnost lodi, protože na jedno čtyřleté období, teď už nevím, které to bylo, pustili lodě z devíti na osm kilo a mně to vyhovovalo. Výrobci to uměli vyrobit a já si zkrátka vyndala závaží a jako ženský se mi jezdilo hrozně dobře. A svou roli hrál i faktor nošení na rameni, takže to bylo po všech stránkách příjemnější. Nakonec přece v řadě sportovních disciplín mají ženy sportovní náčiní přizpůsobené své konstituci – atletika, míčové hry a tak podobně… A pak se najednou objevil určitý tlak od výrobců, že lehké lodě jsou dražší a že by dostupnost měla být pro širší veřejnost. A kdesi cosi. Prostě se to vrátilo zpátky na devět kilogramů, což mě naštvalo docela dost. Dodnes si myslím, že by bylo fér nechat ženám lehčí lodě.

Víte, co si vůbec neumím představit? Že budu trénovat manželku. A to máme idylický vztah, nicméně kdybych jí měl poroučet, jak má jet, asi bychom výhledově chtě nechtě skončili ve při. Jak jste to s manželem Lubošem dokázali společně skoulet?

Co si vzpomínám, tak v tréninku nám to v podstatě neskřípalo nikdy. Doma jsme si museli zpočátku vyladit, kdo bude co dělat, když byl ještě syn malej. Prostě jsme se učili vést domácnost společně, ale tréninky byly v pohodě vždycky.

Vezmu to ze dvou stránek. K Lubošovi jsem vždycky vzhlížela, protože to byl výborný závodník a po technické stránce i po stránce přístupu naprostý profesionál. Navíc byl o osm let starší, takže tohle byl první faktor.

A tím druhým byl naopak přístup z jeho strany. On nikdy nevystupoval jako autoritářský trenér, který něco napíše, a to se musí udělat. On něco nastudoval, vymyslel, přišel za mnou a řekl: »Tohle bychom měli vyzkoušet.« Zkusili jsme novou věc, ale pokaždé chtěl mít ode mě zpětnou vazbu. A v našich zlatých letech, přibližně deseti, to fungovalo naprosto dokonale. Právě díky tomu jsem se nepřetrénovávala, protože on například nějak sestavil plán a já jsem mu říkala »hele, myslím, že to už je fakt moc«. Šli jsme to zkusit, ale pak jsme se na tu věc podívali, něco jsme upravili nebo změnili. A právě díky tomu, že jsme spolu žili, měli jsme možnost se tím zabývat více než běžný svěřenec s běžným trenérem. Jasně, i ti si spolu po tréninku něco řeknou, ale v ten moment ještě hrají roli emoce. Člověku to třeba nejde, protože je přetažený, a komunikace neproběhne, jak má. Ale my jsme měli čas dát si odstup a klidně až večer vše rozebrat a doladit. Luboš mi důvěřoval, že se neflákám, a že když řeknu, že mi něco nesedí a nevyhovuje, tak na tom něco bude. Já mu zase věřila v tom, že se snaží pro mě vymyslet opravdu to nejlepší, a díky tomu jsem byla ochotná zkusit i věc, která se mi na papíře zrovna hned nelíbila. A pak teprve hodnotit. Právě ten společně strávený čas – když to přeženu, 24 hodin denně – nám dal prostor vyladit trénink do detailů. Brát v potaz i moje pocity a fyziologickou odezvu organismu.

Co je pro Štěpánku Hilgertovou momentálně ten největší relax? Při jaké činnosti ze sebe nejlépe a nejúčinněji setřesete únavu?

Záleží, jaký typ únavy to je. Když jsem jenom mentálně unavená, pak potřebuji ven, což se prohlubuje tím, jak jsem v práci zavřená uvnitř. Tím, že jsem dělala outdoorový sport, tak mi nejvíc chybí být venku. A to za každého počasí! I když už nejsem »hr« do nějakého náročného sportování, táhne mě to ven, ať už na procházku, nebo třeba na kolo. I na tu zahrádku jdu ráda, nebo s vnučkami ven, to je zkrátka jedno, hlavní je čistý vzduch jako protiváha práci. A nezáleží mi na tom, jestli je jaro, léto, podzim nebo zima. Klidně, i když je tady ta podzimní mlha – potřebuji se po těch osmi hodinách v kanceláři prodýchat.

Petr Kojzar