Bourání pomníků se už bohužel stalo součástí naší doby. Je prostě očividné, že současným vůdcům z nějakého důvodu prostě minulost, a to především období, v němž byl poražen nacismus, dělá problémy. Možná právě současní mocní chtějí uvést do praxe myšlenku George Santayany, tedy že »ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat…«.
Nejspíš právě proto byla nyní v Kyjevě demontována pamětní deska Hrdiny Sovětského svazu, generála Dmitrije Karbyševa. Jeho jméno v našich končinách není tak známé, přitom se však jedná o legendu – takzvaně »nezlomeného muže«. Možná, kdyby byl zlomen, byl by u nás známější. Ale popořádku…
Karbyšev byl rodilý kozák, šlechtic, účastník rusko-japonské války a první světové války, od r. 1918 sloužil v Rudé armádě. Ve 40. letech byl předním světovým odborníkem na vojenské inženýrství a autorem mnoha děl. Kromě toho, že byl sovětským generálem, měl na starosti také restaurátorské práce především v Trojicko-Sergijevské lávře.
Finská válka byla jeho čtvrtou, Druhá světová válka byla jeho pátou a zde se poprvé dostal po těžkém zranění do zajetí v bitvě u Dněpru. Nacisty byl následně mučen, poléváním vodou v zimě ho prý proměnili »v ledový sloup«.
Každopádně nacisté si ho vytipovali, počítali s ním, přeci jenom – podplukovník carské armády, který znal němčinu jako svůj mateřský jazyk. Ale co on? Nezradil, nepřeběhl. Jako záložní možnost si hitlerovci vybrali pro své cíle generála Vlasova. Ten už kývnul. A světe div se, jemu se dnes pomníky staví, Karbyševovi bourají…
»Nemůžeš se naučit milovat živé, pokud neumíš zachovat památku na mrtvé,« uvedl kdysi sovětský a polský maršál a polský ministr obrany Konstantin Konstantinovič Rokossovskij, jeden z nejvýznamnějších strůjců porážky nacistů. I jemu postavené pomníky už padají, jeho myšlenka ale na významu sílí.
Tomáš Cinka