Nedávno jsme v našich zprávách obdivovali dlaždice s amonity z daleké ciziny. Ano, je to div, že se takto zachovaly vzácné zkameněliny a my po nich dnes můžeme šlapat. Ale i u nás máme podobné horniny a také po nich šlapeme, ale protože jsme spíše nakloněni k umění, snažíme se jimi vyzdobit naše interiéry a exteriéry. A buďme alespoň na to hrdi, že nám naše nerostné bohatství poskytuje tak krásné kameny.
»Vinu« na tom nesou naše dávnověká moře a snad nejvíce moře ze svrchního siluru. To moře se totiž oteplilo, jak se pomalu dostávalo do tropické zóny. Dnes je tomu už skoro 410 milionů let. A tehdy se v moři usadily ortocerové vápence. Když se podíváte na obrázek, určitě si řeknete, že už jste někde takové vápence viděli. Možná to bylo v dnes už zrušené paleontologické expozici Národního muzea v Praze, nebo, a to může být i častější, jako obklady některých významných budov a nejen v Praze Ale chcete-li ty vápence vidět v surovém stavu, a chcete-li si ten vápenec třeba naleštit, jděte do Ortocerového lůmku u Lochkova. Já vím, je to zvláště chráněné území, ale úlomky vápenců s ortocery se tady nacházejí na každém kroku. Kdysi se tady hodně sbíralo a mnohý budoucí geolog či paleontolog si odsud odnášel krásný »úlovek«. I já. V tom lůmku je odkryta značná část vrstev svrchního siluru, ať již to jsou vápnité břidlice či vápence. Hlavní část odkrytého sledu vrstev představují silně lavicovité šedé ortocerové vápence.
Ortocerový vápenec obsahuje zřetelné pozůstatky či celé schránky prvohorních hlavonožců »ortocerů« s dlouhou přímou kuželovitou schránkou. Kromě nich jsou v hornině fosilie dalších živočichů jako ramenonožci, trilobiti, mlži a i příměsi vulkanického původu. Tak vznikaly naše vápence hromaděním schránek ortocerů a schránek dalších mořských živočichů na úpatí podmořské sopky. A vlivem mořského proudění jsou schránky »ortocerů« výrazně přednostně orientovány. Při nárůstu vápenaté hmoty docházelo k rozpouštění některých schránek a později ke zpevňování a k rekrystalizaci vápnitých minerálů. Výsledkem těchto dějů vznikl zdejší vápenec. Ještě vám dlužím odpověď na otázku, kdo to byli ti »ortoceři«. Byli to hlavonožci a žili v mořích tehdejšího světa už od kambria. Největší rozvoj prodělali v ordoviku a siluru a také ve spodním devonu. Měli přímé, zakřivené nebo stočené schránky s jednoduchými přepážkami (neboli septy), oddělujícími starší (tj. menší), již neobývané komůrky; uprostřed schránky probíhal tzv. sifon, tj. trubice spojující prvotní malou komůrku s komůrkou obývanou živočichem. Však jsou ty jejich komůrky na naleštěném vápenci pěkně vidět. A byli vzdálenými příbuznými dnes tak obdivovaných amonitů.
Ale nebyli sami. V tehdejším moři se ukládaly i vápence složené s nesčetných článků těl lilijic, tzv. krinoidové vápence, které se dosud těží v pražském Slivenci. A třeba také křídové vápence ze schránek mlžů rudistů (rudistové vápence), po kterých můžeme šlapat třeba v Kutné Hoře.
Tak vám přeji, abyste nějaký ten kousek vápence s ortocery nalezli. Dnes je to už i ve světě velká vzácnost! A buďme na ně hrdi! A nehrbme se před cizími.
Václav Ziegler