Protože se nemohu dívat na to, jak ho za přispění provládních médií ovládá militantní pravice, jež se vydává za demokraty, ač její pojetí demokracie má příchuť potlačování jiných názorů.
I z těchto důvodů naši občané Senát pokládají za zbytečný, a proto k senátním volbám přicházívá nejvýše patnáct dvacet procent těch, kteří chodívají k parlamentním volbám. Ostatně ani k těm nikdy nepřijde sto procent občanů zapsaných ve volebních seznamech. Na to, že senátor je vlastně ve druhém kole zvolen jen o nějaké to procento nad polovinou voličů, kteří k volbám přišli, mají senátoři až příliš mnoho pravomocí (nad padesát procent získaných hlasů již v kole prvém je absolutní výjimkou). Přepočteme-li to na celý volební obvod, pak zjistíme, že jde vlastně jen o každého desátého nebo dokonce patnáctého občana v daném obvodě, který jim dal svůj hlas.
Namítnete, že je to chyba těchto občanů, že by měli jít k volbám, a budete mít pravdu. Jenže otázka, jíž jsem položil, jak lidé důvěřují v účelnost takto zvoleného Senátu, je tím také zodpovězena. Nedůvěřují, přesto se musí jeho rozhodnutím podřídit či alespoň poslouchat výplody takových mozků, jako je současný předseda Senátu, jímž se stal víceméně náhodou.
Možná, že si řeknete, že na to, aby Senát rozhodoval nebo spolurozhodoval o naší budoucnosti, jde o příliš mnoho pravomocí, jež má. Prostřednictvím senátorů nás občany může skutečně ta skupina, která do něho prosadí své zástupce, řídit či omezovat na dlouhou řádku let. Jen namátkou jmenuji zvolení ústavních soudců. Prezident navrhuje, senátoři buď návrh schválí, nebo shodí ze stolu. Převládá-li v Senátu v té chvíli pravicová většina, je zvolený soudce také stoupencem pravice. Tady hledejme zdůvodnění, proč se Rychetského týmu podařilo nelogicky změnit volební systém tak, aby byl příznivější protibabišovské opozici, atd.
Jaký vliv mají pak neodvolatelní soudci, víme ze Spojených států, kde smetli zákon o potratu a vrátili se k tmářství. Dodnes proto nejsem schopen pochopit, jak si jen několik ústavních soudců s Ústavou smí dělat, co chce a vykládat ji podle toho, ke které skupině politických subjektů se svými názory hlásí.
Na rozdíl od Sněmovny, kde zasedají zástupci politických stran a mají hájit alespoň v kostce předem voličům předkládané programy, senátoři bývají voleni jen za pomoci mediální propagandy, a co chtějí prosazovat, je druhotné. Mohou dokonce být ze zcela jiných krajů, než v kterých kandidují, když se rozhodnou »si polepšit«, či je vybere nějaké seskupení či politická strana ze svých už často vyčpělých členů anebo odborně známých osobností, i když o situaci v regionu, nejen politické, vědí málo nebo vůbec nic.
Ale abych se vrátil k původní otázce: Proč tedy kandiduji do takto vnímaného Senátu? Odpovídám: Protože ho chci změnit a to se nepodaří, když ho většina voličů chápe jako přítěž a zbytečnost a nechodí k volbám. Proto se členy Senátu musí stát ti, kteří myslí na občany regionu především a nejde jim jen o osobní privilegia či privilegia těch politických subjektů, které se do Senátu za pomoci poplatných médií dostaly. Je skutečně už třeba udělat vše pro to, aby byl konstruktivním, aby nebyl jen shromážděním těch, kteří si potřebují »přivydělat«, a tak zajistit, aby jednal v zájmu lidí, nikoli jen v zájmu těch, kteří ho momentálně ovládli.
Mám na mysli například antiproduktivní ježdění na Tchaj-wan, jen proto, že ti, kteří tam jedou, nenávidí čínský režim a chtějí získat body u washingtonských vůdců. Nebo jiný příklad: Kteří si osobují právo zkoumat zdravotní stav prezidenta republiky a připravovat za pomoci mainstreamových médií jeho odvolání jen proto, že má jiné názory, než momentální tzv. většina vedená předsedou Vystrčilem.
Jsem kandidátem, který se v případě zvolení bude snažit, aby tato instituce přestala být zbytečnou, a bude tlačit ty, kteří do něho budou zvoleni, aby zastupovali skutečně všechny občany svého regionu a nehráli si na »velkou politiku« ve světě. Měli by to být lidé, kteří svůj kraj dobře znají, vnímají bolesti jeho obyvatel, prosazují, aby Senát konečně sloužil lidem žijícím v regionu a ne jen jedné skupině myslící si, že na voličích po svém zvolení už jí nemusí záležet. To ovšem, říkám na okraj, by k danému obvodu museli mít svůj osobní vztah, protože v něm také žijí. Pokud jde o mne, já jsem na Jičínsku a v jeho přilehlých částech prožil celý svůj dosavadní život.
Václav Ort