Nevěřme tomu, kdo se ohání demokracií, ale demokraticky nejedná

To dnešní výročí není kulaté, ani půlkulaté. Přesto před osmdesáti čtyřmi lety v tento den, tedy 21. září 1938, se událo tolik věcí, které měly svůj dosah do budoucnosti, jako dosud v žádném jiném dnu onoho horkého podzimu. Tehdy, ale popořádku…

Před půlnocí z 20. na 21. září si unavený prezident dr. Edvard Beneš šel alespoň na chvíli odpočinout a v pyžamu si na chvíli zdřímnout, protože ráno, onoho 21. září, ho čekalo velmi důležité zasedání vlády. Jenže několikahodinový klidný spánek mu nebyl dopřán. Tehdy, ocitujme si jeden odstavec z knihy Edwarda B. Hitchcocka, vydané v tehdy ještě neutrálním New Yorku roku 1940 a česky pak po válce v roce 1946, prezidentovi, který právě usnul, zatelefonovali vyslanci Francie a Anglie a žádali ho, aby je okamžitě přijal…

»Bylo to v noci na 21. září. Byli přijati prezidentem na Hradě ve dvě hodiny v noci a řekli mu, že kdyby Československo odmítalo operaci bez narkózy, jejich vlády by činily jeho vládu odpovědnou za to, co by následovalo, a že by Československo nemohlo očekávat pomoci ani od Francie, a ani od Anglie, kdyby je Německo napadlo«. Podle vikomta Cecila of Chelwood, což zdůraznil v britské »horní« sněmovně, by to znamenalo, že odmítnutím předloženého »plánu« bude zničena i anglo-francouzská solidarita, a tak se otevřou dvířka válce – i to se lze dočíst jen odstavec po výše citované pasáži v Hitchcockově knize.

Ráno onoho 21. září vláda vedená agrárníkem Milanem Hodžou s členy Kamilem Kroftou, Josefem Černým, Rudolfem Bechyněm, Emilem Frankem, Josefem Zadinou, Hugo Vavrečkou (mimochodem dědečkem Václava Havla) apod., která vlastně již nevládla, schválila všechny požadavky Hitlera, podporované oběma velmocemi, tedy podstoupení pohraničí hitlerovskému nacistickému Německu, těch obcí, kde žije nad padesát procent obyvatelstva s německým rodným jazykem. Odpověď měla dojít do odpoledne téhož dne.

Důsledek? Okamžitý zánik demokracie, v důsledku toho všeho demonstrace, stávky, jež se další den měly změnit v generální, pokus vytvořit ve Sněmovně na Gottwaldův návrh výbor na obranu republiky, jehož vůdčí postavou mohl být poslanec Rašín, atd. Vláda, která vlastně přestala vládnout, však oficiální podřizující se odpověď odeslala. Navečer však to už přestalo platit, protože další den, nová vláda, tentokrát vedená »hrdinou ze Sibiře« generálem Syrovým, se situaci pokusila zklidnit a jako ústupek masám vyhlásila mobilizaci.

Jsme stále u 21. září 1938. V Ženevě ministr zahraničí SSSR Litvinov ostře napadá britsko-francouzské ultimátum. Je jediný, kdo tak vystupuje. Ostatní mlčí či čekají. V Praze mezitím demonstrace nabývají na síle. V pohraničí se zároveň zvyšuje aktivita freikorpsu. Češi si tam nejsou jisti životy. Slabá československá SOS družstva odolávají se ztrátami. V londýnském Westminsteru však lord Runciman odesílá premiérovi Chamberlainovi svou závěrečnou zprávu ze své »zprostředkovatelské mise«, která je nakloněna henleinovcům a stane se v dalším dnu jakýmsi zdůvodněním pro stanovisko britského premiéra při jednání Chamberlain – Hitler v Godesbergu. V téže době polská vláda posílá ultimativní nótu vládě československé a vypovídá dohodu o hranicích s Československem, což se vlastně rovná jakémusi vypovězení války. To ještě před Mnichovem.

Událost za událostí se tehdy valila na lidi v podhradí. Skandování »dejte nám zbraně, dali jsme si na ně«, bylo snad slyšet nejen v sídle vlády a v rudolfinském parlamentu, ale i na Hradě. Hrozila lidová vzpoura. Revoluce. Definitivní rozhodnutí se tedy muselo odložit.

Taková to tedy byla zmíněná středa. Kdyby tehdy někdo zavelel, došlo by možná ke třetí defenestraci. Ještě byl čas i tomu zabránit, tedy i zradě na Masarykově republice. Onoho 21. září to bylo skutečně možné a zdálo se, že další dny požadavkům lidí z podhradí mocní vyhoví. »Nový Žižka«, tedy generál Syrový, se postaví rozpínavosti Německa na odpor. Věřilo se angažovanému generálu, jednookému hrdinovi z minulých půtek, a demokratu Vavrečkovi, který také společně s »policajtem« Černým z Hodžova kabinetu přijal angažmá v Syrového mnichovanské vládě, či pražskému primátoru Zenklovi, majícímu pověst Benešovce. Zatím se tedy věřilo. To zatím platilo pro 21. září 1938 a pár následujících dalších dnů.

A poučení pro budoucí? Nevěřit nikomu, kdo se ohání demokracií a při tom nejedná demokraticky, slovům, která mají uklidnit, protože stejně stojí jen »za zlámanou grešli« a mají odvést pozornost, těm, kteří se příliš váží na potomky Mnichovanů, protože i oni myslí především na sebe a své cíle, stejně jako civilistům a generálům, kteří kus života strávili v cizích službách a najednou se probudili ke vlastenectví. Den 21. září 1938 je dostatečným varováním. Uvědomme si to.

Jaroslav Kojzar