Nešťastný? Byl vůbec nešťastný: A jestliže ano, mám právo to takto napsat? Když byl malý, radiče ho dali ke strýcům – farářům, aby si ulevili, do Ovčár. Tady vyrůstal, učil se, poznával svět. Možná, že zde byl šťastný. Jenže, ač veden k víře a poslán do semináře, aby plnil sen svých strýců a byl »zasvěcen Bohu«, seminář opustil a vrhl se na filozofii, historii ad. Na studium humanitních věd. Zvláště obdivoval profesora Denise. Takže zase jsme u slova »šťastný« nebo snad »šťastnější«?
Našel si svou parketu, z Fridy se stal Vrchlickým, a vstoupil »na básnický Parnas«. Tehdy se zamiloval do ovdovělé Sofii Podlipské, spisovatelky, kdysi přítelkyně spisovatelky Boženy Němcové, sestry Karoliny Světlé. Ta však byla o dvacet let starší a přesto, že si Jaroslava také zamilovala, odolala tlaku a přičinila se, že kus lásky věnoval i její dceři, v té době patnáctileté, jež se nakonec stala jeho manželkou. Na rozdíl od Nerudy, který si vybral Karolinu Světlou, nebyl ponížen a nakonec i Mužákovým zásahem (manželem Světlé) od své lásky odvrhnut. Sofie dál žila společně s Vrchlického rodinou, obdivovala zetě a její láska se postupně změnila v mateřskou. Bylo to štěstí? Nemohu odpovědět zcela kladně, protože Jaroslavova žena údajně osm let byla milenkou tehdy oblíbeného herce Jakuba Seiferta, s jehož rodinou jezdívali na letní byt do Chuchle. Vztah nebyl bez následků. Narodily se z něj dvě ze tří Vrchlického dětí. A Jaroslav? Kdy se to dozvěděl, nevíme. Jen to, že ani jedno z jeho dětí si nemohlo stěžovat, přes to, co jsitě ovlivnilo jeho vztah k ženě, na otcovskou lásku. Stačí si přečíst vzpomínky na dětská léta herečky Evy Vrchlické, jejímž otcem měl být právě Seifert. Byl tedy i tak šťastný? Zdá se, že ano. Tvorbu jeho osobní problémy však jistě ovlivnily. Nechci spekulovat, ale možná, kdyby všechno bylo jinak, nezůstalo by po něm 270 knižních svazků, přes 80 básnických sbírek a 50 divadelních her a mnoho překladů z osmnácti jazyků, které znal.
Byl tedy alespoň spokojen se svým uznáním ve společnosti? Asi ano, není důvod si myslet něco jiného. Vždyť jako první Čech byl několikrát po sobě navržen na udělení Nobelovy ceny za literaturu.
Čtyři roky před smrtí byl postižen mozkovou mrtvicí. Předcházely jí úporné bolesti hlavy. Poté viděl dvojmo, nemohl číst. Léčení v různých sanatoriích mu nepomohlo. Nemohl se radovat z práce, ani z dospívajících dětí, které si hledaly svou vlastní cestu životem. Brzy po druhé mrtvici, při níž mu ochrnula půlka těla, zemřel. Bylo to přesně 9.září 1912 a bylo mu padesát devět let.
A nás dodnes na našich scénách fascinuje jeho Noc na Karlštejně, zfilmovaná Podkalským, zhudebnělá Hippodamie (Fibich), oratorium Svatá Ludmila (Dvořák) či opery na jeho libreta: Jessika (Foerster), Armida (Dvořák), Bouře (Fibich), překlady Fausta (Goethe), Božské komedie (Dante Alighieri), Květů zla (Baudelaire).
Vrchlický, i když se věnoval »nadnárodním« a často klasickým tématům, byl uvědomělým Čechem, kterému nebyla lhostejná jeho vlast. Proto ve své poezii často opěvoval svou rodnou zem a krásy života v ní. A nemyslím tím jen jeho »sv.Ludmilu«, ale i Drahomíru, jež neprávem byla po staletí haněna, a třeba jeho studie o Kollárovi, Erbenovi, Čechovi či Nerudovi. Byl, jak se píše v literárně historických pracích, prvním moderním českým básníkem, který naši českou poezii přivedl do 20.století a postavil vedle světových literatur, aby se z nich už neztratila. To bylo pro nás budoucí štěstím, jež všemi silami proti »všem malověrným« musíme dnes však bránit a věřte, že je jich v této době mnoho, kteří se necítí už Čechy. Po právu je proto Jaroslav Vrchlický pochován ve vyšehradském Slavíně.
Co dodat? Že ono »nešťastný« z titulku by mělo být zaměněno i slovem »šťastný«, protože komu se, řekněte, povede i po více než sto letech být uctíván a ctěn?
Jaroslav Kojzar