Jsme na Pequodu, vidíme Moby Dicka. Ale kdo je Achab, Kvíkveg a Izmael? Kdy připluje Ráchel?

Nikdy jsem »nepobíral« film Mladý muž a bílá velryba, asi až dnes… Jeden hrdina je dokonalým typem pasivity a žije tak, jako by měl vše již za sebou, druhý je nabitá sluneční baterie, která do sebe čerpá stále novou energii. A mezi tyto muže vstoupí žena, která jde tvrdě za svou kariérou.

Smysl filmu vyslovil režisér Jaromil Jireš těmito slovy: »Někdy lovíte bílou velrybu a ulovíte běličku. Ale důležité je nevzdat se, nepodlehnout malověrnosti. Ta dokáže zničit nejen vás i všechny sebekrásnější záměry. Bez víry a naděje to nejde. A také ne bez trošky humoru…«

Mnohé jsem pochopil, když jsem si poslechl závěrečná slova:

»Pohleď, Achabe, hřbet má jak hora sněhu,

dech má jak uragán a tělo jako býk,

tři čárky od kotvy na stěně závětrné

velryba Moby Dick.

Slyšíš, Achabe, dva dílky na kompasu

přichází z temnoty jak předporodní křik

pěna už v závějích se přes palubu řine

velryba Moby Dick.

Cítíš, Achabe, už proklatě je blízko

vzpíná se k lanoví ten živý otazník

slepý a beznohý se srdcem na harpuně

má touha – Moby Dick.«

Ano, román Hermana Melwilla Bílá velryba (Moby Dick, The Whale, 1851) bývá označován jako román-mýtus, dílo, jež symbolizuje neklid věčně hledajícího člověka, který usiluje o odhalení toho, co je v přírodě neodhalitelné, nepřemožitelné a v podstatě nepochopitelné. Hlavní hrdina Izmael se nechá se svým přítelem Kvíkvegem, harpunářem polynéského původu, najmout na palubu velrybářské lodě Pequod, posádka je složena z mužů všech národností i barev pleti, kteří jsou na palubě lodi zcela rovnoprávní. Dostává se mu sice několika varování, aby s lodí nevyplouval (kázání o prorokovi Jonášovi v námořnické kapli, věštba starého námořníka se symbolickým jménem Eliáš), ale Izmael na to nedbá.

Lodi velí kapitán Achab, kterého Moby Dick kdysi připravil o nohu. Achab je posedlý myšlenkou na pomstu a po vyplutí z Nantucketu své posedlosti stále více podléhá a nutí svou posádku, aby mu v jeho sebevražedném úsilí pomáhala, a to navzdory ekonomické nevýhodnosti honby za jednou konkrétní velrybou, nepřízni počasí a silným bouřím. Nakonec dojde k souboji mezi Moby Dickem a velrybáři, ve kterém je Achab stažen pod hladinu lanem své vlastní harpuny, Pequod je zraněnou velrybou zničena a celá posádka lodi, kromě Izmaela, zahyne. Izmael je pak zachráněn lodí Ráchel.

Děj románu Bílá velryba se odehrává v prostředí, jež dnes již neexistuje (současné velrybářství se s tehdejším nedá srovnávat), ale jen tak mimochodem se dotýká témat stále aktuálních. Kam až může člověk ve své touze ovládnout přírodu zajít? Měl by si dobrovolně klást nějaké meze? Jak hodnotit situace, kdy člověk přecení své síly? Máme obdivovat jeho neohroženost, nebo odsuzovat jeho vyzývavou pýchu?

A tím se dostáváme do rozpoložení, ve kterém jsem Jirešův film podle knihy Vladimíra Párala viděl. Bylo to po demonstraci na Václavském náměstí. Napsáno a řečeno o ní už bylo mnohé. Nejde si při tom nevzpomenout na to, co již v dubnu 2016 napsal psycholog Jan Kulhánek na specializovaném portálu Psychologie.cz. Jde o článek Manipulace strachem. Píše v něm že, když člověk vyhodnotí situaci jako beznadějnou, vzdá se aktivity a toho pak využívají manipulátoři. Sestavil »Návod pro manipulátory a vůdce davu«, ve kterém píše:

»1) Systematicky předkládejte lidem zprávy, příběhy a obrázky, které budou ve společnosti vyvolávat a šířit pocit ohrožení, úzkost a strach.

2) Větší část společnosti přestane strašidelné informace ověřovat, konfrontovat s jiným pohledem. Začnou mít velkou potřebu celý problém zpřehlednit a zjednodušit. Stačí jim v tom pomoci správnými nálepkami a směrovkami, které budou jednoduché a logicky srozumitelné.

3) Přitlačte ještě na pilu a snažte se vyvolat pocit, že situace nemá řešení. Po počátečním odporu přijde pravděpodobně úzkost a pak rezignace na vlastní aktivitu, zůstává však naděje na spásu shůry.

4) Dejte jim takovou spásu jednoduchým návodem – vysvětlete davu (ano, v tu chvíli se už společnost z větší části chová jako dav), že ostatní jsou neschopní, podívejte, kam nás až dovedli, zatímco vy se nebojíte a máte řešení. Budete přitom jen opakovat myšlenky, které jste lidem podsouvali již dříve. Jim tak budou vaše ideje připadat známé, logické, a tudíž uvěřitelné.«

Přemýšlím, kdo se tímto návodem řídí dokonaleji…

Vím totiž, že nelze brát mnohé názory mnohých diskutujících v internetových diskuzích jako směrodatné, zvlášť podepíše-li se Mike Schmidt. A napíše-li: »Koukám na ty fotky, a vidím tam důchodce. Hodně z nich asi bude bývalých členů KSČ. Nekomunisté zpravidla volí ze zvyku ODS, což je strana, která neangažovala ve svém vedení bývalé komouše a estébáky,« je jasné, že se s někým, kdo se chová podle zmiňovaného návodu, zcela jistě do kontaktu dostal. Bohužel to platí i u mnohých dalších i opačných názorů…

A tak jen znovu připomenu těch pár otázek: Kam až může člověk zajít? Měl by si dobrovolně klást nějaké meze? Jak hodnotit situace, kdy člověk přecení své síly? Máme obdivovat jeho neohroženost, nebo odsuzovat jeho vyzývavou pýchu?

Zbyšek Kupský