V roce 1847 v tehdejším Kynšperku zemřel »kupec z Dobrušky«, český vlastenec, František Vladislav Hek, národní buditel, spisovatel a skladatel, předobraz Jiráskova F. L. Věka. 4. září uplynulo právě 175 let od jeho úmrtí. Celý národ jeho příběh zná, i když je to vůbec jeho příběh?
V hrubých rysech ano, ale jinak osudy Jiráskova studenta Františka se v mnohém liší od skutečných prožitků studenta piaristického gymnázia v Praze Františka Vladislava. Jen v jediném se doslova shodují. V jeho národním přesvědčení a v tom, jak on, »obyčejný krupař« z Poličky, dokázal zvednout povědomí Čechům Podorlicka. Zdaleka široka k němu přijížděli lidé půjčovat si české knihy anebo zakoupit to, co vydala Krameriova České expedice. Jen za první patnáctiletí jeho dobrušského působení nashromáždil 3284 knih s filozofickým, historickým a přírodovědným obsahem. Díky Josefově tolerančnímu patentu mezi nimi mohla být i českobratrská díla a díla psaná evangelickými autory, což vyvolávalo stálé Hekovy problémy s vrchností a ze své všemocnosti pomalu ustupující katolickou církví.
S jeho jménem jsou spojeny první české epigramy, z nichž nejznámější směřoval na poličské měšťany, což mu vyneslo soudní jednání a nakonec stažení knihy, v níž vyšly, z prodeje. Nedivme se, už věta »Čím větší vůl, tím více titulů«, musela vyvolat poprask. Je ovšem třeba zmínit, že nebyl v boji za češství v Dobrušce sám. V době, kdy byla zničena požárem jeho rozsáhlá knihovna a obchod, přišel do Dobrušky kaplan Josef Liboslav Ziegler, jenž se brzy stal jeho přítelem a spolupracovníkem. Na »stará kolena« se odstěhoval k synovi do Vratislavi a poté k dceři do Kynšperka, kde také zemřel. Dožil se však na svou dobu požehnaného věku – 78 let.
Jiráskův Věk sice vycházel z pamětí F. V. Heka, ale měl zcela jiný cíl, než představit jednoho z regionálních vlastenců. Měl zmapovat dobu od Krameria a jeho České expedice do období velké emancipace českého národa. Setkáváme se v něm s postavami Tháma, Hněvkovského, pátera Vydry, Krameria, s těmi, co se krok za krokem dostávali až k pozvednutí sebevědomí národa. Stálo je to živobytí, osobní a společenské nesnáze, ale neustoupili a předali dál své přesvědčení.
Pro čtenáře »Věka« přibyly v knize některé postavy, které Hek nemohl znát, protože byly »básnickou licencí« autora. Tanečník Butteau neměl tři dcery, Thám si nevzal němou Paulu a ani Hek se tedy do ní nemohl zamilovat. Ale proč neokořenit starý příběh o milostnou část a ukázat na něm to velké drama prvních bojovníků za jazyk a národ, když osud samotného Tháma skončil někde v Haliči a nikdo neví jak? Podobné osudy potkaly i další skutečné postavy našich obrozeneckých dějin a nebyly vůbec výjimečnými. Byla to tragédie doby, ale musela přijít, protože jinak by nebyl ani Jungmann, Palacký, Tyl, Havlíček, Němcová…
Jirásek, dnes pomlouvaný autor knih, jež vyprávěly příběhy národních dějin, dokázal generacím vložit doslova do srdcí jejich národní hrdost. Ti, co se nyní snaží ho pomluvit, časem zmizí. Jsou však nebezpeční, protože do mozků naší nové generace vloží sémě kapitulantství, abych použil slova jednoho básníka. Proto je na nás ostatních, abychom tomuto barbarskému přístupu, této zradě odkazu Heků i Věků, udělali konec, i když to bude také stát zřejmě nemálo potu a možná i krve.
Jaroslav Kojzar