Další z »rytířů naděje«

O kom chci dnes psát? O autorovi knihy, kterou jsem ve svých dvaceti letech přečetl jedním dechem. Jmenovala se Rytíř naděje a napsal ji Jorge Leal Amado de Faria, tedy Jorge Amado. Byl Brazilčan, přesvědčený bojovník za sociální práva. Mnohokrát musel utíkat před vojenským terorem, kterým jeho vlast prošla vícekrát. Dva roky dokonce žil v emigraci v Československu.

Na jakémsi shromáždění, už si nepamatuji na jakém, jsem ho já, šestnácti sedmnáctiletý svazák, slyšel mluvit. Byl tehdy obklopen mladými a já se k němu se svou knihou, kterou jsem přečetl jedním dechem, nedostal a ač jsem byl tehdy »sběratelem podpisů« autorů knih, které jsem přečetl, jeho podpis nemám.

V té době porevolučních změn, stejně jako Pavel Kohout, Standa Neumann či zapálený Milan Uhde – ovšem mladší, než jmenovaní, jsem byl plný nových myšlenek a snad se v nočních snech převtěloval i v jeho Luise Carlose Prestese, revolucionáře a šéfa tehdejší Brazilské komunistické strany, s níž uskutečnil ve třicátých letech doslova bájný přesun Brazílií, a to dřív, než se něco podobného ve větším měřítku podařilo Maovi v Číně. Právě ten byl hrdinou jeho knihy Rytíř naděje. Obdivoval jsem Prestese, předchůdce Ernsta Guevarry, i když ve svých záměrech neuspěl a dokonce do jeho života zasáhla nacistická moc a sebrala mu jeho dítě, které už nikdy on ani jeho žena, italsko-brazilská revolucionářka, nespatřili. Utvrzovalo mě to v mém tehdejším »revolucionářství«.

Později jsem četl ještě další z jeho knih. Jen v Československu jich bylo přeloženo třináct. To už byl dokonce váženým spisovatelem a jeho díla pronikla do mnoha jazyků. Měl ovšem všechny předpoklady stát se za jakéhokoli brazilského režimu známou osobností. Syn majitele kakaové plantáže, absolvent jezuitských škol a riodejaneirské univerzity, už známý ze svých prvních románů napsaných ve třicátých letech, se však doslova odrodil »své třídě«. Stal se rebelem v Akademii rebelů, jíž tehdy spoluzakládal. To byl již členem Komunistické strany Brazílie. Prvně musel emigrovat v roce 1941, to byl u moci diktátor Vargas. Vrátit se domů ze sousedních států mohl až po třech letech.

V roce 1945 v demokratických volbách kandidoval za Komunistickou stranu Brazílie. Úspěšně. Z tohoto jeho životního období pochází dodnes platný jím navržený zákon o náboženské svobodě. Jenže v roce 1947 přišla další diktatura a Amado znovu emigroval – a tady jsme u jeho československého období. Za prezidenta Kubitschka byl už doma, ale to nebyl konec s vojenskými juntami, až teprve v roce 1985 skončila jejich hrůzovláda. Nástupu levicového Loly da Silvy do prezidentského úřadu se však už nedočkal. Zemřel v roce 2001. Za své knihy a postoje byl však mnohokrát vyznamenán. Dokonce i doma – za pravicové vlády prezidenta Cardosa ke svým pětaosmdesátinám mimo jiné i Cenou ministra kultury.

Proč na něj vzpomínám právě dnes? Protože dnešního dne před sto deseti lety se v brazilské Itabuně narodil. Kdybych se mu za nic nechtěl poklonit, pak za jeho Rytíře naděje ano, a to hodně hluboce.

Jaroslav Kojzar