Marie Kubátová na tapetě

Když jsem se dozvěděl o mediálním útoku na Marii Kubátovou, telefonoval jsem jí. Už něco slyšela. V roce 2010 dokonce Ústav pro studium totalitních režimů uspořádal »letní školu« pro učitele a další zájemce a na příkladu jednoho z jejích děl se snažil dokázat, jak totalita pronikla až do našich domovů.

Prý její Trautenberg byl Němec na rozdíl od jeho sloužících – to znamená prý skrytou výchovu k antiněmectví, byl i tlustý – to pro komunisty byl znak »kapitalistické« majetnosti, což vlastně podpíralo třídní pojetí společnosti, protože jeho sloužící byli jak tyčky. Navíc chtěl vždy podvodně něco získat – to zdůvodňovalo kapitalistickou honbu za ziskem bez ohledu na právo a ustálené pořádky. Protože něco podobného se objevilo i v jednom časopisu, sehnal jsem ho a poslal jí ho. Jistě se jí tento útok dotknul, ale snažila se být nad věcí. Zlolajnost zmíněných tvrzení si ani nezasloužila odpovědi.

Znal jsem Marii Kubátovou. Byl jsem v domě »její lékárny« vícekrát. Byt nad lékárenským prostorem, kde se svým manželem léta sloužili jako lékárníci, byl v domě pár kroků od náměstí. Zvala mne, sem do Vrchlabí, vícekrát a dokonce nabídla pohostinství. Ona, rodačka z Prahy, v době zmíněného útoku byla již skoro devadesátiletá, ale patřila spíše sem. Onen útok byla facka »ze zálohy« a ukázka, jak lze převrátit nejen historii, ale i literaturu naruby, když autor není právě výrazným podporovatelem útočníků.

Marie Kubátová nikdy nebyla komunistka. Spíše kritička režimu, ale s velkou náručí tolerance pro všechny názory. Byla především vlastenkou, milovala zdejší kraj, kam přišli se svým manželem po skončení Druhé světové války z Nymburska, kde maminka vlastnila lékárnu, a přechodném působení v Karlových Varech. Tady manžel převzal vedení lékárny, zatímco ona vychovávala své syny a ve volných chvílích se toulala Krkonošemi a sbírala nejen léčivky, ale i zdejší »poudačky«. A začala i psát – ukázalo se, že také to uměla dobře. Vystudovaná magistra, když se zbavila rodičovských povinností, se také zde objevila za lékárenským pultem a poradit uměla prý »líp než doktor«. Tak mně jí zhodnotilo několik známých, které jsem tehdy tady ve městě měl. Poznal jsem i jejího muže. Jen jednou jsem se s ním setkal. Jeho nemoc ho odsunula poněkud stranou a jen přišel návštěvníka, tedy mě, pozdravit. Mně tehdy však nešlo o léky, ale o její tvorbu.

Později jsem přijížděl a její muž už nežil. Zastavoval se, když jsem byl ve Vrchlabí. Jen tak, na chvilku. Při tom jsme mluvili o tom, co právě píše, to už nechodila po horách, a – pamatuji, že jsem jednou měl nějaký malý zdravotní problém – o tom, jaký medikament, či spíše »léčivku z hor«, tedy speciálně připravenou mast bych měl použít. Při tom jsme se vždy opět dostávali ke zdejším horám, abychom se nakonec opět vrátili k tomu, co právě napsala a já si snad vždy odsud odvezl její poslední knížku s věnováním.

Když zemřela, psal jsem na ni svou vzpomínku, a při tom sečetl množství jejích děl. Přestavte si, že nám zanechala dvaasedmdesát knížek, jež jsou inspirovány většinou zdejším krajem a především přírodou, a dvanáct rozhlasových her.

Seriál o Trautenbergovi, o němž jsem se zmínil, Marie Kubátová po natočení odmítla. Přesto bylo uvedeno, že byl natočen podle jejího scénáře. Pravdou bylo, že jen námět byl její. Ostatní si scénáristka předělala po svém, a tak řada momentů z něj vůbec neodpovídala záměru spisovatelky. Přesto tento seriál byl diváky televize vyhodnocen v roce 2013 jako nejlepší z českých večerníčků. To se zřejmě nelíbilo některým »stoupencům pravdy a lásky«. Proto další útoky i na samu spisovatelku. Onoho vyhodnocení se však už Marie Kubátová nedočkala.

Mimochodem. Právě dnes by se dočkala sta let.

Jaroslav Kojzar