Koncem třetihor vystřídaly mastodonty vývojově pokročilejší typy slonů, které dosáhly ještě dokonalejší ochrany chrupu proti obroušení. Pokrok v jejich vývoji vyvolaly změny klimatu: vlhké a teplé ustupovalo stále více klimatu chladnějšímu a suššímu. To ovlivnilo ráz životního prostředí, v němž souvislé lesní porosty ustupovaly otevřeným travnatým plochám stepí. Skladba rostlinné potravy chobotnatých býložravců se měnila – obecně podíl trav převažoval nad listy, navíc se stále zvyšoval podíl dřevité vlákniny. To ovlivnilo přestavbu stoliček lesních listožravých mastodontů. Výsledkem byl unikátní typ stoličky dnešních slonů. To bylo nejzávažnější přizpůsobení nové čeledi slonovitých.
Zaručovala jim maximálně efektivní využití chrupu, který se proměnil v »mlýn« na rozmělňování rostlinné potravy složené převážně z různých druhů trav, kůry stromů a větví. V této souvislosti je důležité, že skladba stepních trav je v porovnání s dužnatými listy lesní flóry mnohem tvrdší, protože pletiva trav obsahují minerální částice. Ty jsou vlastní příčinou zvýšeného otěru zubů všech savčích býložravců (kopytníků, hlodavců a zajíců). Proměna jejich stoliček probíhala u všech bez rozdílu. Protože se tyto změny děly rychle a z hlediska klimatických proměn prostředí i zákonitě, lze podle charakteru zubů nejen spolehlivě usuzovat na změny třetihorní přírody, ale lze jich dobře využít i k datování hornin.
Náš první slon z počátku čtvrtohor se jmenuje Archidiskodon meridionalis, ale má i český název – slon jižní. A není to jen náš, ryze český slon, ale obýval hlavně západní, střední a jižní Evropu a její nejbližší okolí. Na počátku čtvrtohor bylo ještě podnebí poměrně teplé, a tak i v západní a jižní Evropě, stejně jako u nás, se střídaly savany, křovinaté stepi a lesy. To bylo prostředí, do kterého přišel náš Archidiskodon meridionalis, aby se stal, alespoň pro nás, člověka 21. století, symbolem nové epochy – začátku čtvrtohor, její straší části – pleistocénu. Jižní slon je přímým potomkem nejstaršího známého pravého slona druhu Archidiskodon planifrons, který pravděpodobně vznikl v severní Africe či v Asii.
Nejstarší přistěhovalci slona jižního se objevili v Evropě, ve Francii (naleziště Chagny) navazují na slona s plochým čelem (tak zní překlad slova „planifrons“), i když už jsou samostatným druhem, neboť jejich lebka už byla více zkrácena proti druhu A. planifrons. Jižní slon se podobal vnějším vzhledem dnešnímu slonu indickému, i když byl poněkud vyšší. Hřbet měl vodorovný, nebo jen lehce vzhůru prohnutý, rozhodně ne od lopatek nazad sražený, jako má dnes slon africký. Jeho výška se pohybovala mezi 3,50–3,80 m. Kly samců jsou mohutné, napřed směřují šikmo ven a pak se esovitě stáčejí ke středu. Samice měly kly štíhlejší, méně vzhůru zvednuté a lyrovitě dovnitř stočené. Podle takto utvářených klů byly samice původně popsány jako samostatný druh Elephas lyrodon.
Náš jižní slon se zřejmě nikterak specializoval na potravu, takže ji nacházel v prostředí, ve kterém žil. Zdá se však, že se vyhýbal vyložené stepi bez stromů a větších keřů.
V našich zemích žil zhruba před 1 700 000 až 550 000 lety. Jeho pozůstatky pocházejí z oblasti dnešních Krušných hor a také z dnešního Českého středohoří. Nalezeny byly u Ústí nad Labem.
Kromě něj zde žil ještě dříve starší druh Archidiskodon rumanus, jehož zuby více než dva miliony let staré, byly objeveny v Oblastním muzeu v Litoměřicích. Jsou dokladem nejstarší fáze vývojem pravých slonů, která dosáhla přes Turecko, Blízký východ, Rumunsko a Maďarsko do střední Evropy. Jsou to vlastně první praví sloni. A jsou blízcí spíše slonům asijským než africkým.
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora