Dnes je to právě osmdesát let, co v koncentračním táboře Ravensbrück zahynula novinářka a spisovatelka Jožka Jabůrková.
Ve wikipedii se o ní mluví v podstatě pozitivně, ale autor stati se neubránil režimnímu antikomunismu. Neustále vyčítavě kritizuje její přesvědčení a zdůrazňuje její »třídní nenávist« a komunistické zaměření. To snad, aby vyvážil vyzdvižení jejího boje v pražském zastupitelstvu, kam byla v roce 1931 zvolena za KSČ, za zřizování jeslí, mateřských škol, stravoven, hřišť, levných bytů pro nemajetné a zajištění účinné zdravotní péče pro ty, kteří nemají na léčbu, což byl na tehdejší dobu velmi pozitivní počin.
Narodila se ve Vítkovicích, psala proto často pod jménem Ida Ostravská. Narodila se do velmi sociálně slabé neúplně rodiny. Matka, věřící katolička, hledala pomoc a útěchu ve víře, dcera Josefa ve vzpouře proti stávajícímu řádu. Proto se stala sociální demokratkou a ve svých pětadvaceti, když vznikla KSČ, její členkou. Na její postoje měli beze sporu vliv její manželé – sociálně demokratický funkcionář Stanislav Jabůrek a později druhý muž, Alexandr Bubeníček. Ten jako člen komunistického vedení organizoval pomoc republikánskému Španělsku, kam sám nakonec odejel a byl v jedné bitvě s frankisty zabit.
Jožka Jabůrková odešla ze svého učitelského (vychovatelského) povolání, aby přijala vedení časopisu Rozsévačka poté, co z redakce odešla spisovatelka Helena Malířová. Po celá třicátá léta (od vzniku republiky žila už v Praze) se věnovala boji za pomoc dělnickým ženám, organizovala pochody nezaměstnaných, i akce na pomoc španělským dětem poté, co vypukla Španělská občanská válka. To z ní udělalo známou osobnost. Proto byla okamžitě po obsazení zbytku republiky nacistickými vojsky v Akci Ritter zatčena a poslána do koncentračního tábora.
Tady se setkala i s lidickými ženami, kterým okamžitě začala pomáhat. Na její aktivní pomoc vzpomínaly po válce mnohé vězeňkyně, které prošly KZ Ravensbrück. V témže táboře byla vězněna také novinářka Milena Jesenská, přítelkyně Franze Kafky, s níž zřejmě Jožka Jabůrková navázala po jejím příchodu v listopadu 1939 kontakt. Zemřela po krutém mučení, snad dokonce za prokázanou pomoc lidickým ženám, kdy nebylo umožněno, aby se jí dostalo ošetření.
Když restituentka v »devadesátkách« poručila odstranit její pomník z místa, kde v Košířích stál, byl novým vedením radnice skutečně odstraněn. Později, po řadě akcí demokratických občanů, byl umístěn na Olšanských hřbitovech, kde je i nyní.
Jaroslav Kojzar