Odkaz Evity

Asi se ptáte, proč právě o Evě Perónové, tedy Evitě, jak jí říkali v Argentině a jak je nazván známý film a muzikál, dnes píši své zamyšlení? Je to totiž právě sedmdesát let, co vydechla naposled a celá zmíněná země se zalila do smutku. Prý nebylo okno, kde by nerozsvítili svíčku, nebylo město, kde by její fotografie lidé neobložili květinami. Jejímu vystavenému tělu se přišlo poklonit desetitisíce Argentinců a tlak veřejnosti byl takový, že namísto tří dnů, kdy je zde zvykem mrtvolu vystavit, mohli lidé přijít ještě skoro dva týdny.

Evita byla totiž duší vlády svého muže, bojovnice za sociální pokrok a rovnoprávnost žen. Její zásluhou byla také tato rovnoprávnost uzákoněna a to byl v jihoamerickém prostředí velký zásah do zvyklostí. Jistě, vše se uskutečnilo v rámci buržoazního způsobu vlády. Sám Perón se do jisté míry inspiroval italským fašismem, proto byl také v minulosti evropskými levicovými proudy často odmítán. Díky Evitě však perónismus dostával i jistý levicový charakter. Cenit si můžeme jeho nadřazování zájmů celku nad zájmy jednotlivce, či snahu osvobodit se od cizích vlivů, v tomto případě Spojených států a také Velké Británie, ovládající v blízkosti Argentiny Falklandy, a tak vytvářející stálou hrozbu pro zemi. Naivní byla snaha o vznik jakéhosi nového společenského řádu, který by byl mezi socialismem a kapitalismem, tzv. třetí cesty. Zárukou všeho měla být pevná centrální vláda vedená charismatickou osobností.

Evita, která s mnohem starším Perónem začala žít od konce roku 1944, se později, ale to už byla nejen herečkou, ale i politickou aktivistkou, za něj provdala a stala se vlastně duší jeho vlády. Ani armádní puč zaměřený i proti modernizaci země a proti její závislosti na USA, za nímž stál americký velvyslanec, však nezlomil jeho stoupence, do jejichž čela se prakticky postavily odbory. Dělníci, jimž dokázal zabezpečit nejen vyšší mzdy, ale také další sociální přednosti, se za něj postavili, demonstracemi ukončili vojenskou vládu a ve svobodných volbách naprostou většinou voličů Peróna vyzvedli až na prezidentský úřad. Evitě, která byla duší perónistické strany, se svým organizačním talentem, šarmem a diplomatickým přístupem, bylo dokonce nabídnuto viceprezidentsví, což odmítla. Zmíněné vlastnosti umožnily její »spanilou jízdu« po Evropě, kde se v řadě zemí v tehdejší poválečné době snažila získat podporu pro Perónovy záměry. Zemřela na rakovinu ve věku třicet tří let.

A znovu se jistě ptáte, proč právě jí si dnes připomínáme. Je to proto, že právě ona podstatně přispěla svým nasazením, v době, kdy byl Perón uvězněn, zlomit odpor vojenských pučistických sil, »zvednout« dělnické masy a nastolit v Argentině opět demokracii. Její představa na řešení systémových problémů, se, žel, ukázala jako vedoucí do »slepé uličky«. Trvalo velmi dlouho, než se Argentina dostala na demokratickou cestu. Od Evitiných dob se vícekrát musela potýkat s ekonomickými problémy, vypořádat se s dalšími vojenskými puči, zasahováním Spojených států a Mezinárodního měnového fondu, až pochopila, že cesta ke svébytnosti znamená neřídit se příkazy z Washingtonu (amerického velvyslanectví), ale vlastním rozumem.

Také proto země vyjádřila zájem stát se členskou zemí sdružení BRICS a ukázat, že už nechce být pouhým poslušným školáčkem před panem katechetou, jenž rákoskou podle svých zájmů tluče přes prsty. A to je i odkaz výjimečné Evity, nejsou to jen písničky, které nám nazpívala Madona představující ve filmové verzi Evu Perónovou.

Jaroslav Kojzar