Mánesův orloj lze svévolně předělávat?

Výše položená otázka je na místě. Tak si to zřejmě myslela pražská radnice, když podepisovala smlouvu s malířem Stanislavem Jirčíkem – slovo restaurátor vynechávám, protože skutečný restaurátor by se nemohl takových uměleckých přečinů dopustit – aby zrestauroval Mánesův orloj na Staroměstské radnici.

Pan malíř, zřejmě kamarád někoho z tehdejšího radničního vedení, v roce 2018 odevzdal prachbídnou práci. Zřejmě mohl, protože ve smlouvě prý se píše o jisté umělecké licenci. Neviděla jsem smlouvu, ale pokud byla s takovým »doplňkem« podepsána, už za to by někdo měl být volán k odpovědnosti. A zdůvodnění, že odzdola stejně není vidět nějaký změněný, tedy »aktualizovaný«, detail.

Po letech »si někdo všiml« velkých provinění oproti dílu Josefa Mánesa. Proč tak najednou? A proč vůbec ve smlouvě mohla být napsána věta o »autorské licenci«? Co za kamaráda to nechal sepsat tuto smlouvu? A proč k tomu pražští »památkáři mlčeli«? Podle informací se vícekrát už provinili proti zásadám ochrany a dali souhlas k řadě zásahů do odkazu minulosti. To je pro ně stávající městská rada víc, než ochrana památek? Musí se najít nový Vilém Mrštík, aby sepsal svou novou Bestii triuphans, aby se někdo zamyslel? Je ovšem otázkou, jestli se současná rada vedená pirátem Hřibem k věci postaví čelem a není-li spíš tou »vítězící bestií«? Zatím se k české národní památce obrací zády – viz přejmenovávání ulic v Praze, a to často i proti vůli občanů.

Oč však šlo panu Jirčíkovi? Jeho »dílo« přes osmdesát procent občanů veřejně odsoudilo, a přesto vedení radnice váhá s objednáním nové skutečné restaurace Mánesova díla. Jen slibuje, že se do toho pustí a snad jako alibi nabízí veřejnosti, že jednou se bude moci podívat na vystavený originál »Mánesa« a srovnat ho s výtvorem pana Jirčíka. Tam teprve zblízka uvidí »resturátorovy« amatérské paskvily.

Jak jinak říkat tomu, že předělal obličeje tehdejších žen na současné a některé prý známé veřejnosti, že z dívky udělal na jednom zobrazení stařenu, že se tu objevily i minisukně a ani barvy nebyly dodrženy? Ač zachoval děje tehdejší doby, tak do nich vmontoval řadu prvků současnosti. Tak prý Mánesovo dílo »renovoval«.

Jenže »renovace« není »restaurace«, i když se jistě lze přít o význam tohoto slova. Dílo Mánesa patří mezi zvlášť chráněné památky. Potřebuje restaurátora, ne renovátora. Orloj, tedy zmíněné dílo, na nějž je pyšná nikoli jen Praha, přičemž to slovo »Praha« nejsou současní představitelé pobírající vysoké platy na pražské radnici.

Amatérský autor »renovace« nebude prý ani volán k odpovědnosti. Jeho čin je údajně promlčený a, jak jsem psala, měl právo, podle radnice, na »autorskou licenci«.

Orloj byl již jednou opraven. Originál v době Květnového povstání 1945 byl totiž poškozen. Proto si ministerstvo kultury a vedení města Prahy rychle objednalo jeho zrestaurování. Nikoli subjektivní renovaci. Pověřen byl restaurátor Bohumil Číla a svého úkolu se ke spokojenosti všech zhostil. V té době byli v čele ministerstva kultury komunista Václav Kopecký a v čele pražské radnice dr. Václava Vacek, také člen KSČ. To uvádím jen proto, aby bylo zřejmé, jak kdo se choval či chová k památkám a odkazu našich předků.

Ivana Misáková, malířka