Píše se rok čtyřicátý druhý, červen si mohli naši předkové »odtrhnout« v kalendáři. Evropu ničil hnědý mor. Koncentrační tábory »jely na plný výkon«. V českých zemích doznívaly dozvuky heydrichiády, byl sice zrušen výjimečný stav, ale vraždilo se dál a koncentráky se zaplňovaly. V Babyn Jaru u Kyjeva nacisté s ukrajinskými fašisty (souhrnně je dnes nazýváme banderovci a ukrajinský stát se k nim hlásí) – už měli za sebou povraždění tisíců židů a na masových hrobech obětí dávno rostla tráva a sem tam se na vzduch prodíral náletový stromek. Odtud k frontě bylo v onom roce 1942 hodně daleko. Nacisté se hluboce zaryli do ruských dálav a zdálo se, že nemohou nezvítězit.
Tehdy v onom čtyřicátém druhém, bylo to také sedmnáctého července, jako máme dnes, se velitel nacistické 6. armády se svými vojáky dostal až ke Stalingradu. Nastala jedna z rozhodujících bitev 2. světové války, která na místo rychlého obsazení města (pověstného blitzkriegu) trvala přes půl roku a skončila tím, že nově povýšený maršál Paulus 31. ledna v obklíčení kapituloval. Němci dostali první rozhodující ránu. Nechci rozebírat válečné akce, které jsou dostatečně známy a vlastně znamenaly obrat v průběhu »té druhé světové«. Raději si zavzpomínám na chvíle, kdy jsem tady na břehu Volhy, prožil několik dnů. Bylo to vlastně už v úplně jiném městě, než tady stálo před zmíněným červencem. Jen jeden dům, spíše jeho stěny, tu zbyl jako památník na ony měsíce po červenci 1942. Nazvali ho »Pavlovův dům«. Dům velitele kulometného družstva, průzkumníka, staršího seržanta Jakova Pavlova, zněl dlouhý název, jejž lidé zkrátili jen na zmíněná dvě slova.
Když jsem Stalingrad – Volgograd – tedy navštívil, přál jsem si setkání v Pavlovem. Žil tehdy ve Velkém Novgorodu. Byl nemocen. Když jsem se vrátil do Moskvy, prohodili jsme jen »pár vět« přes telefon, nemohl mě přijmout. Byly spíš o zdraví, z jeho hlasu bylo zřejmé, jak vážně je nemocen. Zmínil se jen o tom, že to bylo moc těžké, že někdy se zdálo, že nemohou vydržet. Vydrželi však. Když jsem později do Novgorodu přijel, nebyl už mezi živými.
Tehdy, kdy zde půl roku bránil se svými vojáky jeden dům, za nímž byl kousek nábřeží, kam mohli v noci loďkami přivážet pro bojovníky munici a menáž, se rozhodovalo o tom, kdo bude držet rozhodující hlavní tepnu ze severu na jih. Vlastně již podruhé o toto město šlo, ale v té době, to se jmenovalo Caricyn, byla ještě Občanská válka.
Před torsem Pavlovova domu je dnes náměstí. I v době mé návštěvy tu bylo. Uprostřed stojí pomník stalingradským hrdinům. Během dne se tady střídaly stráže. Ne vojáků, ale pionýrů. A mezi nimi, v době mé návštěvy, stáli tiše dva mladí lidé připraveni jít odsud na úřad nechat se oddat. Když nasedli do připraveného auta, i já se se svým průvodcem zastavil na stejném místě. Mohl jsem číst jména zde pohřbených hrdinů. Jedno mě zvláště zaujalo: Ruben Ibarurri, syn známé předsedkyně Komunistické strany Španělska vyznamenaný Zlatou hvězdou hrdiny SSSR, stejně jako ti druzí, kteří zde byli pochováni.
Navštívili jsme i nábřeží, kde v noci od onoho července 1942 přistávaly lodě s náboji a proviantem. Tehdy už nic nesvědčilo o dávném boji o život. Volha, široká v těchto místech jako malé moře, dál klidně plynula směrem ke Kaspickému moři, aby ho jako největší přítok napájela v jeho touze po žízni.
Také na Mamajev kurgan jsem vyšel. Tady odsud, jediné výšiny široko daleko, bylo všechno jako na dlani. Proto se o něj bojovalo celých šest měsíců. Jednou ho dobyli rudoarmějci, podruhé vojáci wehrmachtu. Každý metr výšiny je plný úlomků šrapnelů a lidské krve. Pod vrcholkem, kde dnes stojí mohutná socha Matky Vlasti, je umístěna síň slávy a před ní »věčný oheň«. Vyšel jsem sem s nedoléčenou zlomeninou. Každý nášlap mě bolel, ale byl jsem tu a mohl se dívat přes Volhu do stepi, kterou sem po celou dobu proudila pomoc. Viděl jsem také slavný Traktorový, o němž píše Fučík v jedné své reportáži – ten jsem později i navštívil, který dokázal zastavit postup Němců v severovýchodním směru a odkud tanky jezdily přímo na frontu. Byl to také Stalingrad, jejž se nepodařilo celou válku pokořit. Geniálně tuto bitvu svou sochou Vítězství vyjádřil český sochař Břetislav Benda, v době mé návštěvy byla umístěna před vchodem do volgogradského muzea. I když jsem na tom neměl žádné zásluhy, byl jsem tím jako Čech poctěn.
Jaroslav Kojzar