Ano, do zbraně, občané, formujte bataliony… Tak nezačala francouzská revoluce. Pád Bastily ještě nebyl spojen s Marsaillesou. Ta teprve měla dotvrdit revoluci.
První buržoazní revoluce, tedy ta v Paříži, změnila však tehdejší společnost. Byl konec s feudalismem. Bastila byla ovšem jen symbol, jenž musel padnout, aby se otevřely dveře novému myšlení. Teprve po pádech symbolů přichází totiž skutečná přeměna, které se někdy ani nepovede splnit všechny cíle revolučních mas. To ani Velká francouzská buržoazní revoluce nedokázala, ač se o to snažila celé desetiletí. Rozdílnost zájmů, neujasněnost cílů a osobní ambice dokáží rozbít mnohá předsevzetí. Prostě »revoluce požírá své děti«.
Ani ve Francii tomu nebylo jinak. Po Mirabeauovi a Lafayettovi musel přijít Marat, Danton a Robespierre, aby nakonec z rozporů těžil Napoleon a moc se po Watterloo dostala zpátky k Bourbonům. Aby se však naplnily některé dávné sny, musela přijít revoluce 1830, po ní revoluční rok 1848 a Pařížská Komuna v roce 1871. Ani to nebyl konec trápení a snah vrátit se k původním snům, které vždy byly doplněny dalšími. Zvlášť ty, které vyhlásila Komuna.
Přesto ta první v řadě, ta, jež začala útokem pařížského lidu na vězeňskou věžovou Bastilu, přinesla víc, než jen to, že byla první. Přinesla i Deklaraci práv člověka a občana inspirovanou sice podobným americkým dokumentem, ale doplněným i tzv. srpnovými dekrety, které se staly základem pro postupně se vyvíjející sociální zákonodárství limitované ovšem buržoazním systémem.
Dnes je 14. červenec státním svátkem Francie. Netýká se však jen této země. Revoluční zaměření zmíněné deklarace se stalo vzorem pro podobné dokumenty, byť často velmi oktrojované, a i základních článků OSN, ústav a Listin základních práv a svobod mnohých státních celků. V »zemi původu« je svátek spojen s bojovnou písní Marsaillesou, jež se také stala její státní hymnou, i když se z ní už dávno pyl revoluce vytratil a nahradily ho jiné písně, ať již Čas třešní z období Komunardů či proletářská Internacionála, jež se také, stejně jako Marsaillesa, stala hymnou bez hranic a dávno už ztratila svůj pouze francouzský tón.
Václav Šenkýř