Generál K. P. Petrov chtěl z koncepce udělat nástroj společenské transformace. Neviděl ji jen jako vzdělávací či analytickou metodologii. Pokusil se ji převést do reálné politické organizace. V roce 2000 založil politické hnutí КПЕ/KPE – Концептуальная партия «Единение» (Konceptuální strana »Jednota«), která měla ve společnosti realizovat koncepci sociální bezpečnosti (KSB). Strana kandidovala do Státní dumy v roce 2003 a získala 1,17 %.
Volební rétorika byla jasná: problém společnosti není možné řešit pouze výměnou jednotlivých politiků. Zásadní je koncepce řízení společnosti a společnost je vždy nějakým způsobem řízena. Generál Petrov chtěl převzít politickou odpovědnost. KPE měla pracovat s širokými lidovými vrstvami a budovat politickou sílu, ale o rok později, v roce 2004, založili V. M. Zaznobin, V. A. Jefimov a V. V. Pjakin nadaci FKT – Fond konceptuálních technologií. V. M. Zaznobin začal prosazovat likvidaci strany KPE. Na rozdíl od generála Petrova chtěl pracovat především s elitou a ne s lidovými vrstvami.
Cesta generála Petrova byla tato: dát znalosti lidem → vytvořit širokou politickou základnu → vytvořit politickou sílu → získat možnost řídit stát → podle KSB změnit jeho politiku. Politická strana Jednota (KPE) byla jak vzdělávací klub, tak i nástroj politické realizace.
Naproti tomu skupina nadace FKT chtěla (dle V. M. Zaznobina) pracovat s lidmi, kteří už mají přístup k řízení → naučit je konceptuální metodologii → dostat KSB do rozhodovacích struktur → ovlivňovat řízení shora.
Petrovova politická strana chtěla nést znalosti do širokých lidových vrstev, zatímco nadace měla podle Zaznobinových tehdejších vyjádření pracovat s »elitami« (omezený okruh schopných lidí, řídící pracovníci atd.).
KSB pracuje velmi kriticky s pojmem »davo-elitární« společnost – tedy společnost, v níž existuje úzká skupina, která disponuje znalostmi a řídicími schopnostmi, zatímco většina lidí je z řízení fakticky vyřazena. To KSB považuje za špatný společenský koncept. Ovšem pokud dáte znalosti pouze elitě, ale ne obyvatelstvu, vytvoříte podle této logiky právě to, proti čemu KSB vystupuje. Ta totiž právě varuje před situací, kdy »elita« ovládne řídicí znalosti, zatímco lid zůstane v nevědomosti. Pokud tedy nadace FKT chtěla pracovat především s elitou a zároveň chtěla rozpustit stranu KPE – která šířila znalosti mezi lid – vznikl fatální problém.
Analytik může říct: »Tady je skrytý proces. Tady je mocenská skupina. Tady je její zájem. Tady je technologie řízení.« Ale následující otázka zní: »Dobře. A kdo to změní?« Pokud odpověď zní: »Lidé to pochopí a tím se společnost postupně změní,« pak je to především osvětová/analytická strategie V. V. Pjakina. Pokud odpověď zní: »Dostaneme se k těm, kteří rozhodují, a naučíme je řídit správně,« pak je to elitářská strategie řízení V. M. Zaznobina. Ale pokud odpověď zní: »Vytvoříme politickou organizaci, vzděláme její členy, získáme mandát a sami převezmeme odpovědnost za řízení,« pak je to politická strategie generála Petrova.
V. V. Pjakin vysvětluje: kdo → koho → jak → prostřednictvím čeho → kam řídí. Ale nedává odpověď: kdo převezme odpovědnost za řízení, jak získá legitimitu, jak prosadí změnu a jak bude skutečně řídit stát. Ale přesně to se nažil řešit generál Petrov politickou organizací.
V. V. Pjakin popisuje smysl nadace FKT takto: cílem je ukazovat, jak lze metodologii KSB použít k rozpoznávání konkrétních procesů řízení a k vytváření konkrétních řídicích technologií. Pjakin pracuje s informačním polem, ale neangažuje se v reálném řízení společnosti. Udělal z KSB především nástroj společenské interpretace. Ovšem pokud není k dispozici druhý krok — organizovaná síla schopná podle této koncepce skutečně jednat – pak z hlediska praktické změny společnosti je pouze analytická činnost nedostatečná. A nabízí se legitimní otázka: »Ukážete konkrétní technologii, která byla na základě této analytiky implementována do reálného procesu řízení, a jaký je její výsledek?« Tu otázku, ale bohužel nikdo neklade. Rozhodně tedy ne v ČR!
Pokud má být projekt KSB úspěšný, pak musí existovat velké množství lidí, kteří dokážou samostatně realizovat koncepční principy v konkrétních oblastech života. Pokud KSB tvrdí, že její metodologie je univerzální metodologií řízení, potom by měla být schopna vytvořit fungující podnik, fungující obec, fungující region, fungující stát. Ne pouze vysvětlovat, proč současný stát nefunguje.
V. V. Pjakin praktikuje analytickou činnost, vybudoval publikum, ale neprokázal schopnost převést metodologii do společenského řízení. K. P. Petrov se pokusil přejít od teorie k praxi. Pjakin má znalosti bez politické organizace a generál Petrov budoval organizaci, ale bohužel zemřel dřív (2009), než se mu podařilo dosáhnout dostatečné společenské a politické síly.
Pokud má být KSB skutečně funkční, pak musí vzniknout něco jako škola státních kádrů a politická strana. Nestačí jen to, aby lidé uměli říci: »Globální prediktor používá bezstrukturní řízení.« Je nutné, aby takoví lidé mohli reálně řídit podnik, město, energetiku, zemědělství, školství, vytvářet průmyslovou politiku, vyjednávat s jinými státy atd. A právě otázka, »kdo má tu moc nakonec vykonávat?«, zůstává tím nejslabším místem Pjakinovy koncepce.
Představte si lékaře, který dokonale diagnostikuje nemoc: »Tady je problém, tady je příčina, tady je mechanismus.« Ale když se ho zeptáte: »Dobře, avšak jak ho konkrétně vyléčíme?«, tak řekne: »To už není moje práce.« Diagnostika je užitečná, ovšem není to léčba. Stejně tak Pjakinova analytika je diagnostikou, ale Petrovův politický projekt byl diagnostikou i léčbou zároveň. Tímto se z »konceptuálního řízení« stává pouhá politická rétorika, nikoli reálná moc.
Vladimíra Vítová, předsedkyně Československého mírového fóra
Je třeba si dát pozor na to, že posledních 20 let, se řada ruských „odborníků“ přiklání k německé pozici tj. nespravedlivému-divokému odsunu Němců.
Více-méně proto, aby Čechům nasolili za nevděčnost a nevraživost. A docela se v těchto pozicích zabydleli.
Podpora oficiálního Ruska ultrapravým pozicím tomu napomáhá, (Iljin-filosof a pracovník RSHA, ideolog fašismu, Dugin, slet ultrapravých z celého světa s vládní podporou v Petrohradu atd.). Proto nemá pročeský účel sem ty ruské hovadiny a velmi škodlivé intriky zatahovat.
Podíl Českých a Slovenských Němců na transferovaných po válce do Německa činil 16,6 % na celkovém počtu odsunutých Němců z východní Evropy.
Vysídlení německého obyvatelstva z východní a střední Evropy po druhé světové válce bylo nucené přemístění přibližně 13–15 milionů Němců, přičemž z Československa bylo odsunuto přes 2,17 milionu osob.
Definitivní souhlas velmocí s transferem Němců vzbudil v československé společnosti pocit vítězství a byl přijat se značným zadostiučiněním. I vláda ve svém usnesení z 3. srpna 1945 konstatovala, že Spojenci rozhodli o transferu „beze zbytku“, spolupráci se Spojeneckou kontrolní radou však vnímala s obavami z průtahů. Problematicky byl vnímán i odstavec závěrečné zprávy týkající okamžitého zastavení odsunu.142 Německou stranou byla v průběhu let napadána Závěrečná zpráva, zejména již
zmiňovaný XIII. článek, který je podle nich není v souladu s mezinárodním právem. Bylo namítáno, že daná zpráva nebyla ratifikována žádným signatářským státem a neplnila ani účel mírové smlouvy, jelikož zástupci poraženého Německa nebyli přítomni. Němečtí právníci proto zastávají stanovisko, že Postupimská dohoda je mezivládní dohodou zavazující pouze státy, které k ní přistoupily, a nikoliv mezinárodní smlouvou.
Zpochybňována byla také nepřesnost formulace XIII. článku („lex imperfekta“) s různým výkladem. Na základě výkladu tohoto článku se měl podle německých kritiků transfer aplikovat pouze na Němce, kteří se přistěhovali na území republiky, až po Mnichovu a během okupace.
Český právní pohled je ale odlišný, protože Postupimská dohoda měla zavazovat i budoucí Německo, jelikož velmoci jednaly jménem Německa během Postupimské konference. I v nálezu Pl. ÚS 14/94 Ústavního soudu je doslova uvedeno „německý stát neexistoval“. V červnu 1945 byla podepsána Spojenci deklarace, kde prohlašovaly, že přebírají v Německu nejvyšší moc z důvodu absence ústřední vlády, která by zachovala pořádek. Lze se tak domnívat, že v Německu tak po 8. květnu 1945 došlo k tzv. debelaci, což znamená úplné zničení státu v souvislosti s prohranou válkou. Takže Postupimská dohoda Německo zavazuje. S tímto názorem však část právníků nesouhlasí (zejména v Německu), s poukázáním na to, že nebyla naplněna skutková podstata debelace.
Připomínají rovněž aby se jednalo o debelaci, je potřeba anektovat území a vedle toho musí dojít k trvalé ztrátě státní moci, což nebyl případ Německa. Anexi Německa Spojenci odmítli, následně došlo v zemi i k obnovení vládních orgánů.
Zajímavé je se podívat na XIII. článek v originálním anglickém znění Postupimské dohody z hlediska
lingvistického, jak na to poukazuje Miroslav Potočný. Ve 4 odstavcích je popsáno,
jak by mělo proběhnout přesídlení (transfer), ačkoliv přesídlení bylo popsáno třemi
odlišnými výrazy. Nejvíce používaným výrazem je „transfer“, celkem čtyřikrát,
následně druhým termínem je „removal“ celkem jednou uvedený. Posledním
použitým obratem je „expulsion“, také jednou uveden. „Transfer“ lze v čestině
přeložit jako operaci v přemístění nebo přesídlení osob.
Druhý výraz „removal“ lze nejlépe přeložit jako odsun, přestěhování nebo též jako přemístění. Poslední
zmiňovaný „expulsion“ jako vyhnání nebo i právně vyhoštění. Lze se tak domnívat,
že tak autoři záměrně zachytili jednotlivé fáze transferu.
M. Potočný zastává názor,že slovo „expulsion“ neboli vyhnání není úplně správně použito v souvislosti
s transferem, jelikož vyhnání pokládá za jednostranný akt státu spojený
s protiprávním jednáním a porušením mezinárodního práva, pokud by bylo konáno
svévolně. Nutno zmínit, že určitá část německých historiků a politiků překládá
anglické slovo transfer v XIII. článku jako Vertreibung, v překladu vyhnání.
POTOČNÝ, Miroslav. In.: MATĚJKA, Dobroslav. Právní aspekty odsunu sudetských Němců. Vyd. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 1996. ISBN 80-85864-19-3. s. 18.
To jsou ty správné bláboly pro zdejší dezoláty. 🤣
Až na to, že to nemohl žádný z těch zdejších dezolátů dočíst do konce, Karle!
Je to srozumitelne a moudre. Nechapou to jen takovi demokrate v uvozovkach, jako vy.