Demetrashvili, velmi nadějná česká poslankyně

Moudrý kněz Lucas z Piacenze, jak víme od Francesca Petrarky, jednou básníkovi řekl: »Oheň, vítr, voda a nenávist spolu cestovaly. Když došly na rozcestí a každý se chtěl dát svou cestou, řekli si: ‚Nuže, rozejděme se, ale abychom se mohli zase sejít, dohodněme si nějaké znamení.‘ I řekl oheň: ‚Kde se ukáže kouř, tam mě hledejte.‘ A vítr: ‚Kde uvidíte, že se třese listí a stébla, nebo že prach se vznáší k nebi, tam jsem.‘ Pak voda: ‚Kde uvidíte sítí, tam nebudu daleko.‘ Nakonec řekla nenávist: ‚Nalézti mne je velmi snadné. Vy jste stále v pohybu, já však se nehýbám, kde se jednou usadím, tam zůstanu.‘«

Vzpomněl jsem si na tento citát, když poslankyně Katerina Demetrashvili zironizovala kvůli věku a jinak nastavenému myšlení poradkyni ministra zahraničí, známou českou diplomatku, Evu Filipi. Snad by sama sebe ráda viděla na jejím místě.

Kdo je ta »chytrá horákyně« Demetrashvili? Česká poslankyně, občanka ČR od roku 2022, Pirátka, absolventka hudebního gymnázia v Praze, klavíristka, studentka prvního ročníku Právnické fakulty UK, sebevědomá třiadvacetiletá žena, partnerka plukovníka Foltýna z kanceláře prezidenta republiky, rodačka z Texasu, dcera Rusky a Gruzínce, jenž hrdinně a dobrovolně vydělává jako snajpr v řadách ukrajinské armády. Nenávidí Rusy, stejně jako Katerina. Také možná svou matku – je přece Ruska. Asi i staré lidi, kteří myslí jinak než ona, když se tak pustila do Evy Filipi. Je prý znalá světa – nedivte se, když do svých tří let žila ve Spojených státech –  a to, co nezná, jí jistě doplní její partner, pan plukovník.

Je sečtělá. Zná noty. Umí hrát na klavír. Cítí se Američankou. Myslí globalisticky. Věnuje se problematice duševního zdraví, mezinárodním událostem a lidským právům. Je členkou zahraničního výboru (byla přece do tří let v USA a má v kapse svého fěrtochu americký pas) a zároveň toho právního. Zná česky, možná i rusky a gruzínsky, předpokládá se, že americkou angličtinu. Tedy víc než bývalý pirát Lipavský, tomu stačila k plnění funkce vlastně jen angličtina a bakalářský titul. Je pravdou, že také on byl na chvíli nejen v Anglii, ale i v Americe, a umí mluvit o lidských právech. Vždyť si také z ministerských peněz platil příslušné neziskovky. Proč by tedy neměla být i ona pokládána za nadějnou adeptku na ministra zahraničí? Vybrala by si jistě lepší poradce, než je Eva Filipi. Ti mladí Piráti jsou lepší diplomaté než staří vyčpělí »rathové« (viz Goethe).

Nejde však jenom o staré zkušené odborníky, kteří jí »leží v krku«. Jde o všechny, kteří říkají něco jiného, než jí zřejmě naučil militantní otec a doučili bojmilovní a neustále v EU žalující Piráti.

Na všechny jemnosti zahraniční politiky už slečna Katerina totiž, alespoň podle svého přesvědčení, zná odpověď. Proto ty zkušenější nutně musí pokládat za nevzdělance, zaprodance či dokonce za proruské trolly či duševně méněcenné, kteří brzdí skvělý rozlet pirátsko-foltýnovského myšlení. Používá jen trochu jiný slovník. Bez expresívních výraziv – slovo »sv*ně«, jež užil její partner proti stoupencům jiného názoru, z jejích úst neuslyšíme. Nenávist, i když krytá obalem jazykové slušnosti, nebude však menší než u plukovníka Foltýna.

Kde se v tak mladé ženě bere taková nenávist? Že uráží starší, zkušenější, že se cítí tak chytrá a nabitá moudrostí, že si vyšlápla také na paní Filipi? Ano, tu, která za války v Sýrii dokázala zastupovat zájmy nejen Česka, ale také třeba Spojených států a dalších zemí Evropy? Diplomatku, která má za sebou také zahraniční posty v Iráku, Turecku, Libanonu, která obdržela vyznamenání nejen od syrského prezidenta, ale také od paní Černochové, tehdy ministryně obrany ČR, velvyslankyni, která zná perfektně nejen česky, anglicky a francouzsky, ale také německy, turecky, rusky, částečně arabsky a orientuje se v křehkých blízkovýchodních vztazích? Nenávist! Možná také závist. V každém případě však namyšlenost.

Moudrý kněz Lucas z Piacenze žijící v době Karla IV. měl pravdu. Ohni, větru, vodě se jde do jisté míry bránit nebo se jim, je-li potřeba, vyhnout. Nejsou, ani nemohou být totiž všude. Mají své limity. Jen nenávist proniká do lidských srdcí a dokáže být strašnou ranou, jež se nezastaví před ničím. A do člověka nevidíš. Je skryta v něm, ohrožuje jiné. V případě slečny Demetrashvili se však nenávist dokázala zvláště rozvinout a nemyslím, že jde jen o přehnanou radikálnost mládí. Pohrdat staršími, zkušenějšími, nenávidět zemi své matky (to není totéž jako odmítat současnou válku), to je už skutečně nemoc.

A nenávist je špatným vodítkem nejen pro diplomaty.

Jaroslav Kojzar