Nad vlastenectvím

ČTK 24. 7. 2026, 10.44: Praha – Prezident Petr Pavel dnes poděkoval na Hradě letošním českým vítězkám a finalistkám tenisového turnaje ve Wimbledonu za to, že v národě znovu načas probudily to správné vlastenectví. Přivítal je ve wimbledonské kšiltovce, kterou potajmu předem dostal od jednoho z trenérů vítězky ženské dvouhry Lindy Noskové.

Vlastenectví! Nádherné slovo. Zemřeli za něj na TBC Karel Havlíček Borovský i Božena Němcová, byli odsouzeni k smrti Karel Kramář a Alois Rašín, emigrovali, aby vybojovali národní svobodu T. G. Masaryk a Edvard Beneš, položili životy Vladislav Vančura, Karel Hašler, Otakar Jaroš, členové skupiny Tři králové, generálové Krejčí, Homola, Luža i novinář Eduard Urx, Maruška Kudeříková a poslankyně Františka Plamínková.

O zapadlých vlastencích psal Karel Václav Rais, o strádání těch prvních bojovníků za češství, kteří za to museli nést prapor chudoby, Alois Jirásek, o těch, kteří nepřežili hrůznost fašistické okupace a často umírali či trpěli v koncentrácích se sladkým slovem vlast na retech, nám zanechali svědectví ve svých knihách E. F. Burian, Julius Fučík, Jan Drda, Jiří Marek či Marie Pujmanová.

Pro ty všechny bylo vlastenectví tím nejvyšším odkazem našich předků, odkazem Tomáše Garrigua Masaryka, těch mrtvých, kteří padli pro svou vlast anebo ji dokázali udržet proti všem podle odkazu našich předků. Mezi ně však dnešní představitel národa sedící (obrazně řečeno) na Pražském hradě nepatří. Z jeho úst slova vlast a vlastenectví znějí jako špatně vyladěný klavír. Těm dvěma, kterým to připomíná, vítězkám tenisového Wimbledonu, nesahá ani po kotníky.

Vlastencem nemůže být totiž ten, který přísahu na socialistický československý prapor přeměnil přes noc za přísahu těm, o nichž vyučoval vojáky, jako o těch, kteří chtěli naší vlasti zakroutit krk, jenž před Malou pevností v Terezíně vzal vinu za hrůzy nacistického režimu i na naše předky, kdo nabídl Lichtensteinům, jejichž tehdejší vůdčí představitel kníže František Josef obdivoval Hitlera a také mu to sdělil v obdivném dopise a na jejichž rakouském majetku pracovali židé z koncentráku, návrat rozsáhlých pozemků a nádherných zámků na Moravě, ten kdo, aniž druhá strana udělala vstřícné gesto odsouzením svých dokumentů útočících na Čechy, jí nabídl ruku k tzv. smíření a otevřel vrátka k splnění jejich požadavkům, ani ten, kdo chce naši zem zbavit další suverenity, abychom už nemohli rozhodovat o sobě sami. Proto žádá přechod na euro a doporučuje okleštit samostatnost jednotlivých států a vytvořit federativní Evropu, kde by rozhodovalo nikým nevolené, ale převážně jmenované předsednictvo. Zase by se, tentokrát natrvalo, rozhodovalo o nás, bez nás. Určovalo by se nejen to, z kolika komínů se bude platit daň, ale také to, co smíme a co nesmíme, koho máme milovat a koho nenávidět, kdo je přítel a kdo nepřítel, na koho vytáhneme kolty a kdo beztrestně smí u nás rabovat. Budeme, pokud by se Petr Pavel se svými názory prosadil, opět podřízený národ, kterému budou velet ti, co se o to pokoušeli v minulosti, ať již přišli z jakéhokoli směru. Sen pánů sedících počátkem roku 1942 v Rudolfově galerii na Pražském hradě by se tak naplnil.

Petr Pavel je zářný příklad eurovlastence. České vlastenectví mu chybí. To, že mluví v souvislosti s vítězstvím našich tenistek o vlastenectví, mně připadá jako výsměch těm, kteří nejen vytvářeli naši republiku, ale dokonce za ni neváhali položit své životy.

Jaroslav Kojzar