Češi, ne Němci to byli!!!

Podle Stanoviska sudetoněmecké rady k sudetské otázce (»20 bodů«), které přijala sudetoněmecká rada na svém jednání dne 15. ledna 1961, jež dosud nebylo zrušeno, stále platí bod č. 8, že »Expanzivní český nacionalismus využil ve spolku se sovětským imperialismem v r. 1945 zhroucení Německé říše k tomu, aby vyhnal sudetské Němce z jejich rodové sídelní oblasti a okradl je o jejich národní majetek. Tento postup je – s odhlédnutím od tehdejších tragických událostí a vražd – porušením základních lidských práv a svobod milionů lidí.« Následující bod pak toto tvrzení číselně doplňuje: »…Okolo 240 000 sudetských Němců přišlo při vyhnání o život.«

Tvrdit jistě může kdokoli cokoli a nemusí jít ani o tzv. sudetské Němce. Většina lidí ovšem, když zjistí, že se držela nepravdy, se od ní distancuje a třeba se také omluví. Nikoli však členové Sudetendeutsche landsmanschaftu. Přitom přijedou sjezdovat do Brna a nenaplánovali si ani alespoň nad hroby zavražděných občanů města říci, nejen tedy na nádraží, odkud byli deportováni do vyhlazovacích táborů židé, že mnichovanské a okupační činy jejich předků byly zločiny. Jak jednoduché by bylo prohlásit oněch zmíněných »20 bodů« za lživé »od samého začátku«. Nebo je jednoduše zrušit. Pak teprve nabídnout ruku k budoucí spolupráci, v níž si oba národy budou rovny.

Takže, připomeňme si, jaká je vlastně pravda, pokud jde o výše zmíněné body platného programu SdL?

1. Odsun, přesun obyvatelstva, nebyl výmysl dr. Beneše a J. V. Stalina. Byl použit za 1. světové války v případě Arménů a po ní k vzájemné výměně obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem (dohoda z Lausanne 1923).

2. První plán odsunu a vytěsnění českého národa z našeho území (řešení česko-moravského prostoru) nazvaný Memorandum vypracoval K. H. Frank. Má datum 28. srpna 1940. Souběžně byl vypracován poněkud mírnější plán protektora Neuratha. Také zde však byl problém, co s Čechy, nastolen. Oba programy byly předloženy prostřednictvím Martina Bormanna Hitlerovi. O necelé dva roky později přednesl své konečné řešení šéfnacistického Hauptsicherheit Amtu a zastupující Říšský protektor Reinhardt Heydrich nacistickým představitelům Říše a protektorátu. Bylo to 2. října 1941 v Praze. »…tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat«. Podle Heydricha bylo jen potřeba si počkat na konec vítězné války a pak plán začít uskutečňovat. Byl hrůzný, protože nepočítal jen s pouhým odsunem, ale také s vyvražděním podstatné části nepohodlných obyvatel.

3. Nápad na poválečný odsun německého obyvatelstva se šířil odbojovým hnutím v Dánsku, Polsku, v zemích Beneluxu a dokonce i ve Francii vlastně od konce jedenačtyřicátého roku, kdy represe proti místnímu obyvatelstvu začaly nebo se zvyšovaly. Každý rok okupace spojený s hrůzností nacistického režimu tento záměr zvýrazňoval. Nešlo tedy o původní český nápad.

4. Dr. Beneš až do roku 1942 zastával velmi umírněné stanovisko. Jednal v té době s německým sociálně demokratickým poslancem Wenzelem Jakschem, vůdcem emigrantských Němců, jenž trval na platnosti Mnichova. To nevedlo však nikam a nakonec skončilo přerušením spolupráce s předními německými emigranty zastávajícími stejné pozice jako Jaksch. Členem Státní rady se tak stal jediný Němec – Karl Kreibich, ale ten zastupoval KSČ. Více Němců nebo německy mluvících židů antifašistů bylo v armádách. Ti ovšem postupně přešli z němčiny na češtinu.

5. Když dohoda s Jakschem nevedla nikam a domácí odboj nadále odmítal budoucí soužití s tzv. sudetskými Němci, časově to odpovídalo období po heydrichiádě, začal dr. Beneš svůj názor upravovat a přiklánět se k nějaké formě buď částečného, nebo úplného odsunu německého obyvatelstva z československého pohraničí. Svůj záměr konzultoval počátkem roku 1943 s Churchillem. Setkal se s pochopením. O několik měsíců později v červnu 1943, při prezidentově washingtonské návštěvě u Roosevelta, se setkal s pochopením i u něho. Z velké trojky poslední vyjádřil svůj souhlas Josif V. Stalin.

6. Dr. Beneš nebyl sám, kdo konzultoval s Churchillem poválečný odsun německé menšiny ze svého území. Byli u něho také zástupci dalších emigrantských vlád. Ani britská, ani československá rozvědka v té době však nevěděly o Frankově plus Neurathově Memorandech a Heydrichově konečném řešení. Jinak by zřejmě tento záměr prosazovaly ab initio – od začátku.

7. Po osvobození docházelo k neřízeným vyháněním a k excesům. Šlo o reakci na zvěrstva nacistů v období okupace. Podotýkám, že nejen u nás. Fotografie zveřejněné později Spieglem (z Mnichova a dalších míst) dokazují, že i ze strany amerických okupačních sil. Z dnešního pohledu šlo o odsouzeníhodné činy, z tehdejšího však o akt odplaty či frustrace z toho, co Američané spatřili při osvobozování koncentračních táborů.

8. Konec poválečného vzduchoprázdna udělaly, pokud jde o majetek Němců a kolaborantů u nás, nejen dekrety o propadnutí jmění, které předcházely Postupimi, ale především sama Postupimská dohoda z 2. srpna 1945. Její 13. článek definitivně potvrdil odsun (transfer). Je jistě pravdou, že západní mocnosti v této době projevily jistou váhavost. Bylo to dáno zásobovacími a dalšími ekonomickými problémy. Mít navíc statisíce dalších vyživovaných, anebo nemít, byl velmi stresující problém. Plán odsunout německé obyvatelstvo v termínu 1. prosince 1945 až 1. července 1946 musel být i z těchto důvodů posunut. To se týkalo i sovětské zóny, kde maršál Žukov až na přímý příkaz Stalina, po stížnosti ministra Huberta Ripky, odsun přestal zpožďovat.

9. První vlak s odsunovanými odejel do americké zóny 25. ledna 1946. Poslední pak z Karlových Varů 29. října 1946.

10. A jsme u dalšího z »bodů«sudetoněmeckého programu. Předem je třeba upozornit, že odsun v těchto letech se týkal všech států střední Evropy. Početně to bylo asi 12 až 14 milionů lidí. Z českých zemí do května 1945 odešlo desetitisíce Němců, vč. tzv. národních hostů, tedy Němců z východu, kteří neměli vazby na české země, především však někteří funkcionáři nacismu nebo jeho represívních složek a to před případným zatčením a soudem, nebo jen prchali před Rudou armádou. Další část pohraničních Němců byla, tady lze hovořit o vyhnání, vyhnána v porevolučních týdnech. To všechno však nemělo nic společného se skutečným odsunem, kdy od nás mělo být odsunuto dva a půl milionu etnických Němců. 750 000 do sovětské a 1,75 milionu do americké zóny.

11. Podle programu »20 bodů«(viz výše) mělo při odsunu být zavražděno 240 000 odsunovaných. Kolem tohoto čísla byla také v předlistopadových letech a v devadesátkách dělána ze strany SdL velmi nákladná propaganda. V souvislosti se smlouvou Česko-Spolková republika (1993) se němečtí i čeští historici pokusili odhadnout počet tzv. sudetoněmeckých občanů, kteří zahynuli v souvislosti s odsunem. Počty se podle národnosti autorů podstatně lišily. Umírali nejen zavilí nacisté, ale zvláště pak staří a nemocní lidé,pro které odsun byl stresující. Vysoká byla i čísla u sebevražd. Zklamání z prohry Říše bylo frustrující.

12. Počet mrtvých spojených s odsunem němečtí historici počátkem devadesátých let odhadli na třicet tisíc, čeští pak přibližně na patnáct až dvacet tisíc. S nejpřesnějším údajem přišel historik Jaroslav Kučera, který tyto údaje kriticky přezkoumával. Ve své práci Odsunové ztráty sudetoněmeckého obyvatelstva (1992) uvedl počet 19 000 občanů, kteří zemřeli v souvislosti s odsunem. Jiný historik, Tomáš Staněk, ve svých Poválečných »excesech« v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování (2005) uvádí podle kartoték 18 889 případů a po přičtení počtu sebevrahů dochází k číslu 22 247 lidí. V onom údaji týkajícím se zmíněných vyšetřování byli ovšem zahrnuti i čeští kolaboranti, což počet velmi problematizuje.

Co dodat? Účelových 240 000 mrtvých je propagandistickým nesmyslem. Přitom je používán proti Čechům jako argument hrůznosti nejen odsunu, ale také předmnichovského jednání s Němci. Dodnes je součástí oněch »20 bodů« a tedy je i jedním z výchozích protičeských argumentů. Cílem je přenést příčiny války na české obyvatelstvo. Pochopili to moudří zastupitelé na brněnské radnici? Pokud nikoli, pak jsou to ti, před nimiž Dr. Beneš varoval.

Jaroslav Kojzar