V evropském prostoru se v posledních letech stále silněji ozývají varování před možnou válkou s Ruskem. Vládní představitelé, generálové i vlivní analytici mluví o »přípravě na konflikt«, o »nutnosti odstrašení« a o »zbrojní pohotovosti« v podobě dronové zdi nebo muniční iniciativě. Na první pohled jde o reakci na reálnou hrozbu, která vychází z ruské agrese vůči Ukrajině. Pod povrchem se ale skrývá jiný příběh – příběh o mocenském a ekonomickém zájmu vojenskoprůmyslového komplexu, který má na válce a strachu z ní eminentní zájem.
Eisenhowerovo varování
Není náhoda, že to byl právě Dwight D. Eisenhower – generál, vrchní velitel spojeneckých vojsk a později americký prezident, kdo ve svém posledním televizním projevu v lednu 1961 varoval před »neoprávněným vlivem vojenskoprůmyslového komplexu«. Tento komplex, jak upozorňoval, spojuje politickou moc, armádu a zbrojařské korporace – například BAE Systems, Raytheon Technologies nebo český CSG M. Strnada, který měl za rok 2024 zisk 13 miliard. Síla onoho komplexu je natolik obrovská, že může ohrozit samotné demokratické procesy a posunout společnost k permanentnímu stavu napětí, kdy je válka nejen možností, ale i ekonomickou nutností.
Eisenhower měl obavy, že pokud se zbrojařský průmysl stane motorem hospodářství, začne produkovat nejen zbraně, ale i samotnou poptávku po jejich použití. To, co tehdy zaznívalo jako varování, dnes působí víc než prorocky.
Současná realita zbrojení
Zatímco obyvatelé Evropy čelí rostoucím životním nákladům, vládní rozpočty se přelévají do armádních zakázek. Raketové systémy, modernizace tanků, nákupy stíhaček páté generace – to vše se prodává veřejnosti jako »nezbytné zajištění bezpečnosti«. Jenže bezpečnost občanů se přitom měří úplně jinými parametry: dostupností bydlení, zdravotní péčí, kvalitním vzděláváním a stabilními pracovními místy. Masivní investice do zbraní tyto priority odsouvají na druhou kolej. V našich podmínkách to můžeme sledovat v podobě nárůstu bohatství zbrojařských magnátů typu M. Strnada, který se stal nejbohatším Čechem.
Zbrojní průmysl přitom není neutrální odvětví. Každá miliarda vložená do nových systémů obrany, ale i útoku, znamená méně prostředků pro školy, nemocnice nebo ekologické projekty. Každý kontrakt podepsaný s nadnárodními zbrojařskými giganty posiluje jejich vliv na politická rozhodnutí. A každá dodávka zbraní do konfliktu prodlužuje válku, místo aby ji ukončovala. Z veřejného prostoru se vytratilo slovo mír a hledání diplomatických řešení konfliktů.
Logika nekonečné války
Kapitalismus v pozdní fázi našel v militarismu výnosný motor. Války, reálné i domnělé, poskytují trh, který nikdy neskomírá, protože strach je snadno obnovitelný zdroj. Občané jsou přesvědčováni, že beze zbraní budou vydáni napospas nepříteli, i když se nachází například i tisíce kilometrů daleko. Vlády proto utrácejí horentní sumy za vojenské technologie, které většinou nikdy nebudou použity. Ale jejich výroba zajišťuje zisky a zaměstnanost ve specifických regionech, což politickým elitám poskytuje jednoduchou obhajobu.
Tak vzniká uzavřený kruh: hrozba konfliktu generuje zbrojení, zbrojení generuje další napětí, napětí ospravedlňuje další hrozby. Vojenskoprůmyslový komplex tak nepotřebuje skutečnou válku v plném rozsahu – stačí mu, když se lidé nikdy nezbaví pocitu, že válka je nevyhnutelná.
Mír jako radikální hodnota
Levice i racionálně uvažující člověk musí tento kruh odmítnout. Mír není naivní iluze ani slabost – je to nejvyšší civilizační hodnota, kterou lidstvo zná. Každý diplomatický průlom, každé příměří, každý rozhovor u jednacího stolu má větší cenu než celé arzenály zbraní. Historie dvacátého století nám poskytla dostatek důkazů, že válka nepřináší nic než destrukci, masové utrpení a trauma, které se přenáší na další generace.
Diplomatická řešení nejsou snadná. Vyžadují trpělivost, schopnost kompromisu a ochotu naslouchat i nepříjemným hlasům. Ale jejich výsledek – zachování života a stability – je nesrovnatelně hodnotnější než miliardové investice do zbrojení.
Pokud dnes slyšíme, že se musíme připravit na válku s Ruskem, měli bychom se ptát: kdo z této rétoriky těží? Jsou to skutečně obyvatelé, kteří touží po bezpečí? Nebo spíše akcionáři zbrojařských firem, jejichž zisky rostou úměrně s každým novým »balíčkem pomoci« a s každou další vlnou strachu? S tím úzce souvisí otázka nákupu útočných stíhaček F–35, které jsou nosiči jaderných zbraní. Jestliže se jedná o útočná letadla, tak je na místě zásadní otázka: proti komu budeme útočit?
Eisenhowerovo varování je dnes aktuálnější než kdy dřív. Pokud nebudeme hledat cesty k míru, ocitneme se v pasti logiky nekonečného konfliktu. A to by byla největší prohra lidstva – prohra, kterou žádné zbraně nikdy nevykompenzují.
Jan Klán