Příměří vedoucí k válce

Tak co bude? Zvítězí evropští bombometčíci a Zelenský se svými bojechtivými UPAisty anebo mír? Pokud bychom měli dát na návrh – nebo snad ultimatum? -, jenž vyslovil ministr zahraničí USA Rubio, pak mír je v nedohlednu. Možná však, že prezident Trump vytáhne dalšího zajíce z rukávu, který všemu dá zase jiný směr.

Bože můj, vyznej se v tom!

Jeden den totiž Spojené státy zastaví pomoc Ukrajině. Jen pár dní uplyne, Zelenský potvrdí, že vlastně polovina ukrajinského surovinového bohatství země patří USA, ač to zpočátku odmítl, aby hned poté Washington zase povolil předat Ukrajincům svou zablokovanou vojenskou pomoc a dokonce elektronické navádění střel. A válka může znovu vesele pokračovat. Pak Rubio vyslovil požadavek na třicetidenní příměří – nezapomeňme, že ruská armáda stále pokračuje v postupu – a čeká, co na to Rusko…

Svět má toto divadlo pokládat za slibovaný krok k míru. Já osobně bych tento postup nazval vydíráním. Ukrajina totiž ustoupila nátlaku a vlastně prodala to nejcennější, co má. Za to dostala zbraně a umírání. Může dál válčit. Můj známý Jánko by řekl: Ako sa kemu želá.

Jenže… je to všechno tak jednoduché? Podávaným informacím ze strany českých médií nelze věřit. Ne proto, že by třeba neměly alespoň nějaké informace, ale nemohou přece narušit oficiálně nastavenou propagandu. Co by tomu řeklplukovník Foltýn? Jak to tedy vlastně je?

Kyjev při onom příměří dál může zvyšovat položky ve svém arsenálu a čekat, kdy je bude moci využít. Příměří se hodí. Není lepší řešení než tato varianta.

A Rusko? Jak jsme se dozvěděli, už odmítlo vyslovený návrh. Fotýnská propaganda může tak začít zpochybňovat jeho zájem o mír. Může dokonce vymýšlet konkrétna a při tom mít mírová hesla na rtech. Je přece jasné, jistě nám to ČT také sdělí, že my, Evropané a potažmo i Státy, jsme mírotvorci. Rusko je, jak vědí zasvěcenci v televizním zpravodajství, válkychtivé a vůbec mu nejde o ukončení války. Poté, co spolkne Ukrajinu, se vydá spolknout i nás. Proto si musíme utáhnout opasky a koupit nové kanónky a droníky, co doletí až na Sibiř. Zkušenost skupiny herce Vetchého podporovaná genpor. Řehkou a pluk. Foltýnem se hodí. Díky jí za to. Zaslouží si Řád svatého Pavla I., nikoli však Poustevníka.

Selský rozum mně však říká, že takový výklad postrádá logiku. Pokud by v době, kdy opět byly obnoveny dodávky amerických zbraní Ukrajincům, bylo vyhlášeno krátkodobé příměří, pak by to pro Zelenského byl dar z nebes. O to tedy mělo jít? Jistě, také Rusové by mohli doplnit bez ohledu na vraždící drony své zásoby munice. Točili bychom se v kruhu. Po uplynutích těch třiceti dnů by válka dál mohla pokračovat. S novými zbraněmi na straně Ukrajinců a rozjetými zbrojovkami v demokratickém světě. Řadu dalších let by se dvě bojující strany vzájemně vraždily a zbrojaři by při tom shrabovali nemalé zisky. Vlastně nejen zbrojaři. Proto si myslím, že příměří bez záruk, bez zastavení dodávek pro frontu, by místo k míru vedlo jen k dalšímu pokračování bojů. To blízkovýchodní nemůže sloužit za vzor. Příměří v Izraelem obklíčené Gaze stojí totiž na jiném principu. Tady lze očekávat výsledky, i když, jak se ukazuje, ani v tomto případě to není tak jednoduché.

Skutečně »stal se z nás odštěpený, zvrácený druh, který se vydal na cestu sebezničení«, jak napsal slavný americký spisovatel Dan Brown?

Na východě Evropy jde o mír. Poslední smlouva USA – Ukrajina potvrzuje, že Trump dosáhl svého. Suroviny odtud budou směřovat do Států a budou levnější, než kdyby je nakupovaly jinde. K tomu ovšem potřebují mír. Nikoli jen příměří, jež je předzvěstí dalších bojů. Myslím, že ze strany Trumpa to byla zkouška. Kam až je Rusko schopno zajít. Vyhověl také přání jestřábů z Evropy.

Ta je na tom totiž jinak. Pokládá se za vzor demokracie a svobody. Při tom odsud většinou začínaly ty nejkrutější války, které pak zachvacovaly kontinenty. Třicetiletá i Sedmiletá, Napoleonské i Krymská, Burské i za naftu, 1. i 2. světová, Balkánské a nyní ta Ukrajinská. Stejně jako v případě USA, viz zmíněná smlouva, také zde šlo o suroviny, o odbytiště svých výrobků i o rozvoz ideologií. Pokud jde o východ Evropy je tu vidina nových trhů, na získání dalšího výchozího místa pro další expanze. Tak jako po listopadu u nás ten nejagresívnější postkoloniální kapitál ovládl a následně zlikvidoval většinu našeho pro ně však konkurenčního průmyslu, zavázal a podplatil si mnohé politiky, pronikl do surovinového bohatství a podřídil si celý systém řízení naší země, tak chce postupovat i na Ukrajině, potažmo také v Bělorusku a Rusku, i když se musí smířit s prvořadými zájmy USA. Zbývá však ještě hodně místa pro jeho zájmy. Nechat vše americkému kapitálu by byla prohra. Proto vést válku dál je v jeho zájmu… a lidé mají věřit, že to je v zájmu jejich, lidských práv a dalších epitet. Přitom všechno je jinak.

A tak bych byl býval velmi překvapen, kdyby Moskva souhlasila s podmínkami prvního zvonění a s jeho dozbrojovacím příměřím. Nesedla na lep. To je pro mír ve světě jen dobře. Pro skutečný mír. Že odmítá pouhé mírové hrátky.

A my? Většina našeho národa válčit nechce. Přesto její pokračování připravují. Sem patří i návrh na pro budoucno málo závazné příměří. To vše proti vůli lidí. Proto tříhvězdičkový Řehka nemůže sehnat ani těch nutně potřebných sedm a půl tisíce nových vojclů, které by mohl, až bude čas, přepravit jako kanónenfutr pro nový drank nach Osten, tedy v anglické řeči: marching east.

Jaroslav Kojzar

Ještě doplněk. Není už můj, ale souhlasím s ním: Chytří… »nikdy nedali na zásadu dnes do omrzení opakovanou lecjakými našimi mudrci, že čas ‚hraje pro nás‘. Moc dobře věděli, jak vratká je to berlička. Ten opěvovaný čas totiž může přinést, jak zlo, tak dobro, jak výhodu, tak zkázu«. (Machiavelli: Vladař)