Jan Schneider: Evropa se bude snažit prokázat svou nezávislost na USA naprosto brutálními provokacemi, podobnými rumunským událostem

Bezpečnostní analytik, zkušený publicista, autor mnoha inspirativních článků a bývalý signatář Charty 77 Jan Schneider vnímá nástup Donalda Trumpa jako »cosi zásadního« ohledně válečného konfliktu na Ukrajině. »Kdosi moudře pravil, že nelze brát vážně Trumpova slova, ale nutno brát vážně Trumpa,« uvedl Schneider, držitel Medaile za zásluhy z roku 2019, v aktuálním rozhovoru pro iportaL24.cz. »Je to po dlouhé době první představitel členského státu NATO, který se řídí jediným závazkem, vyplývajícím z Washingtonské smlouvy, zakládajícího dokumentu NATO. Ten členské státy zavazuje, aby všechny sporné záležitosti řešily jednáním,« konstatuje dále Schneider a varuje i před tím, jaká bude reakce a následné kroky Evropy.

Jak podle vás změnil a změní nástup Donalda Trumpa situaci ohledně války na Ukrajině?

»Druhý příchod« Donalda Trumpa, jestli si mohu dovolit tuto smělou narážku, znamená opravdu cosi zásadního. Oproti zdánlivě (stylem) diplomatickému, v podstatě (činy) však velmi sprostému stylu svého předchůdce přinesl Trump očišťující otřásání tím pokryteckým světem.

Jeho styl je dosti nabubřelý, to je ale léty vypěstovaná vyjednávací taktika. Kdosi moudře pravil, že nelze brát vážně Trumpova slova, ale nutno brát vážně Trumpa.

Myslím, že Trump mnohým zkřížil cestu, zejména pak těm loupeživým válečným štváčům. Velmi by mě potěšilo, kdyby Trump aktivizoval pozornost finančně zaměřených trestněprávních orgánů, aby se vydaly po stopě těch důvodně předpokládaných defraudací, doprovázejících americký násilný »vývoz demokracie« od konce studené války.

Co se pak samotného vývoje konfliktu týče, Trump velmi dobře využil tu dobu, kdy mohl reflektovat své první prezidentské období a sledovat šílenosti Bidenovy administrativy. Připravil si zásadně jiný přístup, založený na jednání. Je zajímavé, že je to po dlouhé době první představitel členského státu NATO, který se řídí jediným závazkem, vyplývajícím z Washingtonské smlouvy, zakládajícího dokumentu NATO. Ten členské státy zavazuje, aby všechny sporné záležitosti řešily jednáním.

Jednou větou – nástup Donalda Trumpa změnil vývoj konfliktu na Ukrajině naprosto zásadně.

Neumývá si trochu Donald Trump ruce, vždyť on byl tím, kdo ve svém prvním funkčním období Ukrajinu rovněž podporoval?

Neumývá, to by šel od věci. On se naopak pustil do řešení problému. Bohorovně sice kdykoliv popře, že by do té situace kdysi přihodil byť jen polínko, ale nešť. Důležité je, že koná, a odlišně než tehdy.

Elon Musk minulý týden napsal, že je pro vystoupení USA z NATO. Ale vždy se říkalo, že USA = NATO a NATO = USA. Jak chápat tento potenciální krok?

Elon Musk, jak vidno, není žákem umanutého rusobijce Zbygniewa Brzezinského. Dívá se na svět podnikatelsky, odpovědně počítá penízky, protože se to naučil na těch svých, a je mu zřejmě dosti proti srsti to neodpovědné nakládání se státními penězi.

Předpokládám, že jako správný podnikatel se zamyslel nejprve nad tím, co »svěřenému podniku« (Spojeným státům) skutečně hrozí, nechal si udělat analýzu rizik, která ty hrozby mohou přinést, a rozhodl se, jakými prostředky se bude »podnik« bránit, aby nezkrachoval nesmyslným zbrojením.

Zdá se tedy, že po této pragmatické analýze shledal, že v té obranné strategii nemá pro NATO již místo a uplatnění. Možná k němu dolehly ozvěny toho zmatku, který prý opanoval centrálu NATO z tušení možného konce toho zlatonosného podniku.

Musk zároveň uvedl, že ukrajinský prezident Volodymyr Zelenský ve skutečnosti nechce mír, protože by proběhly prezidentské volby v jeho zemi, ty by on prohrál a jeho nástupce by přišel na vše nekalé, co se na Ukrajině v posledních letech dělo. Má Musk pravdu?

Podle všeho by řádné prezidentské volby Zelenský opravdu prohrál, když by se mu nepodařilo po rumunském způsobu kriminalizovat všechny potenciální konkurenty, odstavit je od peněz, zavést korespondenční volbu a objevit pár miliónů svých voličů v zahraničí – a celé to ve zdraví přežít.

Pokud jde o to, zda by jeho nástupce přišel na všechny ty nekaloty, nejsem si docela jist. Nelze ani vyloučit, že by si Zelenský vyžebral milost – jako odcházející Jelcin na Putinovi, nebo jako mladý Biden na starém (o předání moci u nás v roce 1989 ani nemluvě).

Musk by se samozřejmě mohl trefit, ale já jsem skeptický. Novému vládci by se mnoho zavedených praktik mohlo ukrutně zalíbit, nebo za ním stojícím oligarchům. A že za novou hlavou Ukrajiny bude nějaký oligarcha stát, na to si můžeme vsadit.

Po nástupu Putina se začalo říkat, jaký je rozdíl mezi Ruskem a Ukrajinou? V Moskvě určuje politika, kteří oligarchové budou smět dělat své obchody, zatímco v Kyjevě určují oligarchové, kdo bude dělat politiku.

Jak se díváte na snahy EU zbrojit a zbrojit a navýšit výdaje na obranu na 3 procenta HDP, jak o tom mluví i čeští političtí představitelé? Nepřipomíná vám to situaci z 80. let, kdy Rusko dojelo právě na snahu vyhrát soutěž ve zbrojení s USA?

Zbrojní náklady vždy musí někdo zaplatit. Je to podstatný inflační faktor, pokud jde o zbraně, které nejdou na trh – a ty, které jdou, přispívají k destabilizaci světa a tragédiím jednotlivců i národů.

Myslím, že Gorbačov se zachoval po dlouhé době jako dospělý člověk, když Reaganovi navrhl, že by se prostředky na zbrojení daly použít jinak, a Reagan to odpovědně zvážil a souhlasil. Asi si byl vědom více věcí, než se nám zdá, protože jeho blízký spolupracovník Jack Matlock říkal, že Reagan jim zakazoval mluvit o tom, že »vyhráli ve studené válce«.

Pak ale přišel starý Bush, z nechvalně proslulé dynastie (jeho otec zbohatl na holokaustu), a rozhodl se, že Rusko dorazí, protože se mu zdálo, že těmi mírovými návrhy dalo najevo slabost.

To ale možná netušil, co vlastně zdědil, protože za Reagana Spojené státy Rusko »neuzbrojily«, to se jen tak propagandisticky žvanilo. Rusko se totiž ve skutečnosti mnohem méně zadlužilo než Spojené státy. Ty si na to půjčily v Japonsku a v Číně, a přestože dlužník by rád na dluhy zapomněl, věřitel jednoho dne zaklepe na dveře. Jinými slovy – Spojené státy možná »vyhrály« taktickou zbrojně-propagandistickou bitvu, ale prohrály tu strategicky ekonomickou. Myslím, že pád dolaru bude do značné míry způsoben právě tímto faktorem.

Viceprezident USA J. D. Vance na Mnichovské bezpečnostní konferenci kritizoval Evropu za to, že tu není svoboda slova. Jako příklad vámi již zmíněné uvedl Rumunsko. Co vlastně říkáte na další vývoj kolem Calina Georgeska, který nebyl vpuštěn k opakovaným volbám, a souhlasíte s J. D. Vancem?

Viceprezident Vance je velmi příjemným překvapením! Po čtyřleté vládě zmateného staříka a neviditelné viceprezidentky tu je najednou silná dvojka, přičemž Vance hraje roli »zlého policajta«, aby Trump mohl nastavovat světu vlídnou tvář »hodného policajta«.

Já doufám, že rumunskou demokracii, jakkoliv o žádné demokracii si člověk nemůže dělat iluze, Spojené státy »podrží« alespoň v těch základních rysech! To, co se děje v Rumunsku, překročilo všechny meze. Soud rozhodl na základě tajných zpravodajských informací – Koudelka na BISu asi z toho měl orgasmus – přestože podle Benátské komise je lze použít pouze jako kontextové informace, kdežto soudní rozhodnutí musí být založeno na důkazech, kvůli zaručení potřebné transparentnosti a ověřitelnost.

Uvidíme v příštích dnech – třeba se naštvaným Rumunům podaří sjednotit rostoucí protestní potenciál a najít a zvolit Georgeskovi podobného kandidáta.

Jakou roli ve světové globální politice a případné rovnováze sil či jejich vychýlení podle vás hraje a bude hrát Čína, a celkově společenství BRICS?

Někdy je zajímavé, o kom se momentálně moc nemluví. Čína moudře setrvává v klidu a čeká na svou příležitost, která logicky přijde, protože v dnešním světě se bez angažmá Číny už nemůže odehrát nic podstatného.

Pokud jde o BRICS, myslím, že se nezavazují společnými zahraničně politickými liniemi, jde o společenství ekonomické. Nicméně jsem si jist, že kdyby se události měly vyvíjet směrem, který by ohrozil jejich základní zájmy, rychle a mocně by se BRICS ozvalo.

Na druhou stranu je též příznačné, o kom se hodně mluví: o Saúdské Arábii! Je evidentní, že se centrum světového dění vzdaluje Evropě a posouvá se na Východ.

Co říkáte stávajícímu překotnému vývoji v Sýrii? Neblíží se libyjskému scénáři a nehrozí Evropě bezpečnostní riziko v podobě další obří migrace?

Evropě samozřejmě hrozí další migrační vlna. Tragické je, že za ten vývoj si může Evropa sama, svou sebevražednou politikou. Nejdřív vykořisťuje chudé africké státy, středoasijské státy rozbíjí na maděru, potom likviduje sekulární přechodové státy (Libye, Sýrie), a pak se diví těm migračním vlnám, které přicházejí do Evropy.

Krom toho si myslím, že důsledky tohoto vývoje nepříjemně pocítí Izrael, který se spolu s dalšími zasadil za konec Asadova režimu – a když se Írán a Rusko stáhly ze Sýrie, nastal proces podobný tomu, co se stalo v Iráku po americké agresi (2003). Do uvolněného prostoru se stáhli nejrůznější teroristé a začali se mydlit jak mezi sebou, tak i se všemi, co jim přišli do cesty. Hranice se Sýrií je nyní pro Izrael mnohem nebezpečnější než za Asada.

Nerozumím tomu, ale ani nevím, jestli je čemu rozumět. Někdy jsou nejpravděpodobnější vysvětlení velmi prostá. Karel Köcher napsal: »Důvod toho, proč tolik historických rozhodnutí významných politiků budí dojem, že si je vymyslel někdo ožralý, je v tom, že si je opravdu vymyslel někdo ožralý.« Nemyslím, že by tomu muselo být doslova, protože někdo je prostě opitý mocí a ambicemi, někdo má pouze strach, že když nebude ve funkci, dožene ho světská spravedlnost.

Jak v této souvislosti, myslím tím migrační riziko, hodnotíte trestní stíhání předsedy SPD Tomia Okamury? Skutečně byly jeho plakáty s chirurgem z dovozu za hranou?

Líbilo se mi vyjádření exministryně spravedlnosti Heleny Válkové, že se jí ty transparenty opravdu nelíbily, ale v žádném případě tu nelibost nelze řešit prostředky trestněprávními.

Nadto jsem přesvědčen, že všichni ti, co se před pár lety spektakulárně zaklínali »Je Suis Charlie«, měli by si porovnat opravdu tvrdé až nechutné produkty z dílny časopisu Charlie Hebdo s těmi inkriminovanými transparenty SPD, a měli by začít prohlašovat »Je Suis Tomio«!

Doufám, že trestněprávní orgány osvědčí svou apolitičnost a celou kauzu odloží.

V posledním rozhovoru pro iportaL24.cz jste v loňském roce uvedl, že se bojíte jednak vládní předvolební provokace a jednak toho, jak budou hlasy počítány. Platí to pořád, nebo s ohledem na vývoj ve světě, a především v USA, jsou tyto obavy nyní již liché?

Naopak! Boj se přiostřuje a Evropa se bude snažit prokázat svou nezávislost na Spojených státech naprosto brutálními provokacemi, podobnými rumunským událostem. Množí se dříve naprosto nemyslitelné výroky o připravenosti trestněprávních orgánů, a dokonce i soudů, zasáhnout do voleb. Limity padají i v jiných oblastech – o zešílení některých politiků a publicistů svědčí výzvy k pořízení jaderného arzenálu pro země, které jsou nadto signatáři úmluvy proti jejich šíření. Už se rvou jako koně, sundali si rukavice, roztrhali pravidla a bojují o svou záchranu.

Pokud však jde o ten strach, dovolím si uzavřít vzpomínkou na sovětského špióna plukovníka Abela, který ve filmu Most špiónů na otázku obhájce, zda se bojí, odpověděl: »A to by pomohlo?«

Petr Kojzar