Německo ukázalo, že levicová politika má budoucnost. U nás ji degradovali konkrétní lidé

Máme za sebou německé volby. Mnohé jejich výsledek vyděsil a o to více mě mrzí, že chybělo pouhých 0,03 procenta hlasů, aby se do Bundestagu dostalo uskupení BSW Sarah Wagenknechtové. Nicméně Die Linke ukázala, že levicová politika má budoucnost.

Sice se někdy jedná o krajně levicové názory, ale mně se mimořádně zamlouvá především návrh na vyvlastnění bytového fondu bez náhrady, což by v České republice udělalo různým developerům typu Luďka Sekyry a jemu podobným individuím čáru přes rozpočet.

Za povšimnutí zde stojí, že Die Linke na celé čáře zvítězilo v součtu všech politických uskupení v Berlíně, hlavním městě Německa, a jak vyplývá ze statistik, voliči z věkové skupiny 18-24 let jim hodili hlasy ve výši 25 procent. Proto si nemyslím, že autentické levici jako takové zvoní, minimálně v západních zemích, umíráček.

Důvodů je několik. A především se nabízí porovnání s představiteli tzv. české levice, jako je Sociální demokracie a její různé klony, které byly vytvořeny jejími bývalými poslanci či čelními politiky. Ti slovo »levice« naprosto degradovali a dnes si je v Čechách lidé spojují s korupcí, úplatky a organizovaným zločinem. Naopak v západních zemích je autentická levice spojena s mírovým úsilím, citlivou sociální otázkou a oproti tzv. levici v Česku je prosta korupce, podvodů a jiné kriminální činnosti. Pak vnímám jako zcela logické, že je atraktivní pro mladé lidi, které levicová politika historicky přitahovala. Je otázkou, kdy se levicové politiky u nás opravdu chopí levicově smýšlející lidé, a nikoli vyžírkové, které jsme zde 35 let sledovali zejména v řadách ČSSD.

Proto by se do budoucna levicovou politikou neměli honosit lidé typu premiérů Paroubka nebo Špidly, exministrů Zaorálka, Tvrdíka, Petříčka a Dienstbiera či europoslanců Roučka a Pocheho. Pro tyto pseudopolitiky, mezi něž patří i oba poslední předsedové SOCDEM Šmarda a Maláčová, je levicová politika pouze výtahem ke korytům. Levicovost člověk musí mít v srdci a být levicový znamená být přesvědčený o těchto myšlenkách a nikoliv stát se vyčůraným oportunistou, jakým jsou a byli politici ČSSD. Nicméně i v řadách KSČM bychom takové příklady našli. Dva za všechny – Jiří Dolejš a Leo Luzar.

O tom, jak jsou někteří (a nejen u nás) zcela konsternováni z nárůstu levicového vlivu v Německu, svědčí primitivní způsob, jakým veřejně předhazují, že 30 procent voličů Die Linke byli muslimové, resp. Arabové. Takovou primitivní xenofobii bych očekával od stran krajní pravice a ne od lidí, kteří se donedávna honosili hodnotami EU. Toto plně vypovídá o jejich charakteru a skutečném smýšlení.

Nebudu zastírat, že mám až škodolibou radost, jak české »fašouny« – tzv. demokraty a liberály – přivádí k zuřivosti tetování se jménem Rosy Luxemburgové na paži lídryně Die Linke Heidi Reichinnekové, která se hrdě hlásí k odkazu německé komunistické strany, jež se rodila v krvavých bojích s Freikorpsem.

Luděk Růžička, právník a publicista