Minulý týden se odehrálo několik převratných událostí, které naznačují, k jakým změnám by ve světě mohlo dojít v příštích letech. Donald Trump začíná realizovat svůj předvolební slib, že ukončí válku na Ukrajině. Pravda, ne do 24 hodin jak sliboval, ale věnuje tomuto cíli on i celá jeho administrativa velké úsilí. Telefonickému rozhovoru prezidentů D. Trumpa a V. Putina, který proces jednání o míru odstartoval, jistě předcházelo minimálně několikadenní nebo spíše několikatýdenní vyjednávání mezi oběma stranami. Tedy mezi USA a Ruskem. Při těchto předběžných jednáních byla dohodnuta agenda jednání v rozhovoru obou státníků. A tento rozhovor odšpuntoval zamrzlé vztahy mezi oběma velmocemi. Takže už byly zahájeny rozhovory představitelů obou zemí v Saúdské Arábii, s cílem ukončit zbytečnou válku. Američtí činitelé trvají na tom, že přistoupí jen na »trvalou« mírovou dohodu a že Ukrajina bude u jednacího stolu.
Nový americký ministr obrany Hegseth v centrále NATO sdělil, že mírová dohoda nebude zahrnovat členství Ukrajiny v NATO. A že je nereálné, aby se Ukrajina vrátila ke svým hranicím před rokem 2014. Hegseth zkrátka vrátil evropské politiky zpět do světa reálné politiky s tím, že »strategická realita« zabraňuje, aby se USA »soustředily primárně na bezpečnost Evropy«. Evropská politická elita musí v krátké době vstřebat jednak změnu politického kurzu Spojených států o 180 stupňů a také své jisté ponížení. Prostě Evropa nebude přizvána jako jednací strana k vyjednávacímu stolu se zástupci USA a Ruska. Ale zdá se, že v určité fázi rozhovoru bude přizvána k jednáním do Saudské Arábie Ukrajina.
D. Trump v jednom ze svých vyjádření také naznačil, kam může směřovat své úsilí, když nabídl Číně a Rusku jednání o snižování vojenských výdajů. Je to nevídaná americká iniciativa, která svědčí jednak o vážnosti jejich úsilí o ukončení nepřímé války na Ukrajině mezi USA a Západem na jedné straně a Ruskem na straně druhé, ale také o širších světových záměrech vedoucích činitelů USA. Donald Trump v rámci reálpolitiky Rusku a Číně de facto mj. sdělil, že je považuje za velmoci rovnocenné Spojeným státům. A že s nimi chce sporné otázky řešit výhradně jednáním na základě principu vzájemné výhodnosti. Americký viceprezident Vance vyrazil mnoha vrcholným evropským politikům dech svým vystoupením na bezpečnostní konferenci v Mnichově.
Tak především Vance ve svém projevu tvrdil, že hlavní hrozba pro Evropu přichází »zevnitř«, nikoliv od vnějších aktérů, jako jsou Rusko a Čína.
Vance obvinil evropské vlády z útoku na svobodu slova a na základní demokratické hodnoty a podložil toto tvrzení tím, že v prosinci Rumunsko »zrušilo výsledky prezidentských voleb na základě chabého podezření zpravodajské služby a obrovského tlaku svých kontinentálních sousedů«.
Vance nepřekvapivě ve svém projevu také zmínil, že Evropa musí výrazně posílit své vlastní obranné schopnosti.
Prostě Vance nastavil evropské politické a vojenské elitě na mnichovské konferenci zrcadlo.
Zdá se, že D. Trump je realista, který chce na prvním místě řešit problémy své země a zvýšit životní úroveň amerického lidu. A války těmto jeho představám brání, protože jsou finančně velmi náročné.
V předchozích třech letech Brusel a naprostá většina evropských lídrů respektovali především zájmy Spojených států, jak je vyjadřovala Bidenova administrativa. EU se vůbec nepokoušela o to, aby postavila nějakou vlastní alternativu americké politice vůči Ukrajině a Rusku. Původním cílem, o kterém už se dnes příliš nehovoří u evropských elit, ani v americkém Deep state, bylo srazit Rusko vojensky, ekonomicky a politicky na kolena. Ani po patnácti kolech sankcí (teď bylo přijato ještě šestnácté kolo) nedošlo ke zničení ruské ekonomiky. V loňském roce ruský HDP meziročně překročil růst 4 %.
Je však pravdou, že Rusko zasahuje poměrně vysoká inflace (loni 9,5 %), ale to je inflace, kterou jsme zažili před dvěma či třemi lety u nás v republice také (v souhrnu obou let u nás dokonce 25 %, v Německu cca 13 %).
Zkrátka, vítězná přehlídka ukrajinských vojsk na Rudém náměstí se konat nebude. Zmizely naučené slogany některých českých politiků a novinářů o potřebě vítězství Ukrajiny nad Ruskem. Tento cíl byl od počátku nerealistický, vedl ke zmarnění obrovských materiálních hodnot a zejména desítek tisíc lidských životů tak, jako každá válka.
Lze očekávat, že Rusové a Američané se budou chtít dohodnout na čestném, pro všechny přijatelném a udržitelném míru. Jednání v Saudské Arábii bude jistě nějakou dobu trvat a v jeho závěru se sejdou nejvyšší představitelé USA a Ruska. Aby si podali ruce a chovali se jako partneři, kteří jeden druhého nechtějí oblafnout tak, jako se to stalo při přijetí Minských dohod. Připomínám, že Minské dohody se po schválení Radou bezpečnosti OSN staly součástí mezinárodního práva. A před nějakým časem bývalý francouzský prezident Hollande a bývalá německá kancléřka Merkelová sdělili udivené světové veřejnosti, že se vlastně jednalo jen o trik k oklamání Ruska. Tak, aby po jejich uzavření bylo možné Ukrajinu vyzbrojit pro budoucí konflikt s Ruskem. Není se tedy čemu divit, že Rusové v tuto chvíli vidí jako perspektivní vyjednávací stranu jen Američany a ne klubko hašteřivých a lhavých evropských politiků. Ti by rádi pokračovali v boji na Ukrajině až do posledního ukrajinského vojáka a posledního eura či koruny občanů EU i Česka na pořízení »patron« potřebných pro boj s Ruskem.
Jen tak mimochodem, Česko přispělo na věc Ukrajiny podle Institutu pro hospodářství v německém Kielu nevídanou sumou 232 mld. Kč (!), tedy přes 9 mld. eur. Jsme i v absolutním vyjádření pomoci na 8. místě mezi státy Západu a na 4. místě v rámci EU. Vláda ale ušetřila na důchodcích, školství, zdravotnictví – prakticky ve všech kapitolách státního rozpočtu mimo zbrojení. Stálo to za to?
Jiří Paroubek, předseda ČSSD