Nebezpečné hry na vojáky

Kdyby někdo na jaře roku 1914 řekl, že zhruba za čtyři roky bude válčit nějaké Československo s Polskem o nevelké Těšínsko, byl by považován za cvoka. Počátkem roku 1914 nikdo žádnou válku nečekal a Rakousko–Uhersko stejně jako Německo dávaly okázale najevo svoji vojenskou sílu a okouzlení militarismem, což prezentovaly zálibou elit v uniformách ozdobených blyštivými metály a v okázalých vojenských manévrech. Takřka každé významnější město mocnářství mělo kasárna a místní promenády plné elegantních důstojníků. Na všechno museli vydělat běžní pracující, kteří často živořili. K čemu všechny ty ohromující výdaje na armádu byly a vedly?

Československo v meziválečném období si na bezpečnosti také zakládalo. Zbrojilo, cvičilo, budovalo linie pohraničních pevností, uzavíralo mezinárodní dohody o tom, jak si budeme při napadení vzájemně pomáhat. Také díky těmto ohromným výdajům na zbrojení nebyla průměrná životní úroveň nijak závratná, i když jsme patřili k nejprůmyslovějším zemím světa a měli jsme i silné a produktivní zemědělství. Důkazem byla silná podpora levicových stran, včetně té komunistické.

Konečně, poválečné vítězství komunistů nebyla pouhá reakce na zradu západních spojenců v Mnichově, na okupaci a osvobození, ale do značné míry i vzpomínka na předchozí sociální status pracujících za První republiky.

Následující komunistické vlády v militaristickém kurzu snaživě pokračovaly až do svého konce. Povinná vojna držící statisíce mužů ve zbrani. Obrovské kontingenty tanků, obrněnců a raket se stíhačkami a vrtulníky nad hlavou. Kdo zažil monstrózní vojenské přehlídky v Praze na Letné, mi jistě dá za pravdu. I díky tomu naše životní úroveň tehdy nerostla tak, jak by mohla. Když peníze utrácíte za šrot a neproduktivní vojáky, pak chybí v ostatních oblastech života společnosti. K tomu naše obrovská »lidová« armáda v roce 1968 ani neopustila kasárna, když nás přijela srovnat do latě vojska Varšavské smlouvy.

Po roce 1989 jsme si dali oddych po stoletích úplně zbytečného vyzbrojování a harašení zbraněmi. Dnes jsme ale zase tam, kde jsme byli. Jako za starého Rakouska, předválečného Československa a za komunistického režimu je nám tvrzeno, že musíme strpět upadající životní úroveň a nakupovat válečný šrot a živit rostoucí armádu. Už zase jsou vojáci v kurzu a uniformy se prezentují jako módní hit. Jenom to »nalejvání« nových profesionálních vojáků se nějak nedaří.

Stále se najdou tací, kteří věří, že tentokrát to dopadne jinak než vždycky. Tak si držme palce, aby roztočená spirála zbrojení nevedla k opakování toho, co jsme už mnohokrát zažili. Když totiž státy vezmou za své, že militarismus je správná věc, pak můžete čekat cokoli.

Je tak nepředstavitelné, že Polsko – nyní poblouzněné zbrojením vydává na vojenské účely už 4 % HDP a chce vydávat 5 % – si nevzpomene na své historické tužby směrem k Těšínsku a třeba i dalším územím okolních států? Je tak nepředstavitelné, že rostoucí síla německého nacionalismu si za pár let nevzpomene na jiné domnělé historické křivdy? Taky se dnes zdá, že nejbojeschopnější a největší armádu v Evropě na západ od Ruska bude mít i třeba poražená Ukrajina. Je nemožné, že se bude chtít zahojit na spojencích, kteří ji v jejích očích zradili?

Můžeme všechny černé scénáře stoprocentně vyloučit s našimi stále se opakujícími historickým zkušenostmi?

Jiří Paroubek, předseda ČSSD