Nenávist v českém národě dusí schopnost jít vpřed

Dovolím si začít příslovím, které u příležitosti nového lunárního roku – roku dřevěného hada – je příznačné. Je tedy čínské a říká: »Je-li v duši světlo, je v člověku krása. Je-li v člověku krása, je v jeho domě harmonie. Je-li v jeho domě harmonie, je v zemi mír. Je-li mír v zemi, je mír ve světě.« Proč jsem si vzal na úvod právě toto přísloví je zřejmé – mám strach o budoucnost českého národa. Nejsem ani věřící, ani fatalista či idealista zabývající se duší, ale vnímám souvislosti jevů ve společnosti a to, co se u nás a v našem okolí odehrává, je čím dál nebezpečnější. Žel, nemalá část naší společnosti je zasažena nenávistí a už se ani nestydí ji přímo vystavovat na odiv. Dříve se o xenofobii moc nemluvilo, ale lidé se sami styděli za takové projevy. Světlo, krása, harmonie, mír… to všechno schází, proto není mír. Jsme přece ve válce, jak s oblibou deklaruje, bez příslušných ústavních kroků premiér Fiala.

Myslím, že mám ve svém věku dost zkušeností z politiky i advokátní praxe, abych takovou obavu vyjádřil. Snad nikdy v historii nebylo v té zmíněné nemalé části našeho národa tolik zloby a nenávisti jako dnes. Nejde mi teď o nějaký primitivní antikomunismus, ale o to, kolik té protiruské (protičínské), dnes už i protislovenské a protimaďarské nenávisti denně slyším a vidím. Zhrozen jsem zejména z výlevů mediální scény, některých umělců a provládní garnitury na adresu nynější Vlády Slovenské republiky. Jsem federální dítě, maminka byla od Žiliny a tatínek z Krkonoš, mnohé výroky jsou podle mého názoru i za tou hranou nenávisti žalovatelné, ale nikdo jim žel nebrání, ani je neodsuzuje.

Světlou výjimkou byl česko-televizní rozhovor s bývalou velvyslankyní ČR v Sýrii Evou Filipi. Na dotaz moderátorky, jak hodnotí nedemokratickou Asadovu vládu, odpověděla, že my, coby Středoevropané, nemůžeme soudit Sýrii pohledem právě toho Středoevropana a myslet si, že v této souvislosti my jediní máme právo na objektivní sdělení či poučování, co je a co není demokratické. Stejně jako k Sýrii, chová se provládní parta i ke Slovensku. Nevím, kde berou důvod, chovat se jako nabubřelý mentor, který jediný ví, co je správné. Jistě, teď byste mě zastavili a vytkli mně, že si protiřečím, vždyť ke Slovensku máme kulturně (hodnotově) mnohem blíže než k Sýrii. O to je to smutnější. Slovensko se nám k naší velké škodě vzdaluje mílovými kroky. Ve vnímání novodobé historie a v chápání toho, co je stát, národ, vlastenectví, co jsou skutečné lidské hodnoty. Z tohoto úhlu pohledu jsme dnes Slovensku vzdáleni jako té Sýrii – v kontextu toho, že nám s naším vztahem k citovaným hodnotám nepřísluší hodnotit kohokoli, kdo má ony hodnoty postaveny jinak – v tomto případě jinak o 180 stupňů. Když byla slovenskou prezidentkou Zuzana Čaputová, bylo Slovensko naším vzorem. Když se moci ujal Robert Fico a prezidentem se stal Peter Pellegrini, a Slovensko začalo jednat ve svém zájmu, to se vládě Petra Fiala už nehodí. A reaguje bez přehánění hystericky a nenávistně. Projevy ponižování zejména premiéra Fica jdou skutečně do dříve nepředstavitelných extrémů. O jednom takovém psal iportal.24.cz. Nedivím se, že Česká televize připustila na adresu Roberta Fica urážlivé výroky pánů Šídla či Kalvody nebo herečky Pazderkové či komentátorky Zlámalové. Divím se ale, že tato největší a nejvlivnější mediální instituce v zemi má dosud ve svém statutu onu veřejnoprávnost. Možná by neškodilo, kdyby si lidé, kteří inklinují k odsudkům druhých, stoupli k národnímu památníku v Terezíně a zeptali se sami sebe, zda i tam jsou schopni takových xenofobních výroků. Aby se oběti nemusely obracet v hrobě…

JUDr. Vojtěch Filip