Čelní politici, zvláště ti čeští, mají plnou hubu demokracie. Ale jaký typ demokracie mají vlastně na mysli? Ironií je, že jsme slepě přijali dnešní pojetí demokracie a přestali si uvědomovat, že klamné závěry začaly nahrazovat původní principy. Je velkým omylem si myslet, že člověk, který nectí platné zákonitosti systému, je schopný vytvořit optimálně fungující systém. Je nesmyslné apriori předpokládat, že demokratické principy jsou automaticky všude tam, co nazveme demokracií. Ale pokud se necháme utápět v této iluzi, pak nikdy skutečnou demokracii nevytvoříme. Demokracie vedle mnoha chyb trpí také tím, že neposkytuje vždy objektivní informace a často je nahrazuje mainstreamovými ideologickými manipulacemi. Jen snaha malovat obrázky ještě není garancí, že se staneme skutečným malířem. Samotná snaha nestačí.
Lidská společnost je z mnoha důvodů různorodá, a proto její hlasy nezní unisono. Úsilí politiků vytvořit ideologicky unitární společnost, ve které se nectí různorodé názory, je iluzí. Pokud kritika negativních důsledků mainstreamové ideologie se považuje za nepřátelský postoj, vytváří se pokroucená demokracie se sklonem k totalitarismu. To, že někdo chce něco jiné, nezávislé na ideologii, ještě neznamená, že to je špatné. Bernard Show řekl: »Demokracie je posledním trikem tyranie.«
Stávající špatné pojetí demokratického systému umožňuje, aby se do čelních politických míst dostali i ti, kteří tam nepatří. Je špatně nastavená kriteriální funkce, a proto mnozí nesplňují požadavky na tzv. leadership, a proto nemají schopnost prosazovat skutečné priority občanské společnosti zajišťující prosperitu země. A tak se stává, že do těchto pozic se dostanou různí amorální převlékači kabátů, političtí cestovatelé, mocichtiví a hrabiví, lháři, neodborníci a dokonce i sociopati. Všechny tyto odrůdy lidské dekadence lze spatřit i u nás. Dnešní političtí vůdci nedokáží řešit závažné záležitosti tady a teď, a přitom mají tolik drzosti v těle, že se snaží přesvědčit občany o své předurčenosti vést je k zářivým zítřkům. Jedná se o projev jejich neuvěřitelné licoměrnosti. Nechtějí připustit, že nelze uniknout důsledkům špatné přítomnosti. Přitom jsme utvářeni tím, co děláme.
Demagogie jako forma intelektuální degenerace
Systémově uvažující člověk dokáže na základě informací ze všech stran poznat hlubší souvislosti, které vedly k té či oné události. To se však ve stávající verzi demokracie nenosí. Naopak dochází k úmyslnému zamlčování některých informací, či jinak řečeno selektivnímu výběru informací, což je jednou z forem oficiálních dezinformací. To dnes a denně dokazují mainstreamová média.
To svědčí také o tom, že demokracie je systémově nedostatečná a proto její reprezentanti velmi často sklouzávají k demagogii, jak o tom hovořil už Platón. Přitom demagogie je forma intelektuální degenerace. Demagogové se trefně označují jako uálové, což jsou (intelekt)uálové bez intelektu.
O jaké morálce a demokratických názorech umělecké branže vlastně hovoříme. Když minulý režim v padesátých letech vyprovokoval herečku Jiřinu Štěpničkovou k tomu, aby se pokusila i s malým dítětem o útěk přes hranici do západního světa, při kterém padla do pasti, kterou nastražila StB. A byli to právě kolegové a kolegyně z umělecké branže, kteří pro ni za to žádali trest smrti. Jistě je pravdou, že události a chování lidí v té době nemůžeme posuzovat měřítkem dnešních dnů. Toto období nelze hodnotit jen černobíle, prizmatem dneška.
Ale bohužel i dnes vidíme ty rádoby »pravověrné« a »ideologicky pevné«, kteří nepřipouští jiný názor než ten jediný oficiální, a kteří se chovají obdobně jako tehdejší uzurpátoři, i když zatím pro tyto kritiky nežádají trest smrti a chrlí jen sprosté nadávky odrážející jejich primitivismus a demagogii. Odmítají svobodnou diskuzi s opačným názorem, který apriori nepovažují jen za opačný, ale rovnou za zcela nepřátelský. Je vidět, že tento typ lidí, s pokrouceným pohledem na svět, není jen doménou totalitních společností. Bohužel, vidíme je vedle sebe i dnes. Má to snad znamenat, že se po spirále vracíme opět k totalitě?
Inspirující příklad Islandu
Dnešní pojetí demokratického systému je natolik špatné, že už nestačí jen vyměnit jeho figurky, ale musí dojít k zásadní systémové změně. V našem světě, hustě protkaném zločinem, prospěchářstvím, válečnými konflikty a dalšími negativními záležitostmi, si nelze představit, že by to mohlo být jinak. Existuje však jedna země, jejíž životní podmínky lze považovat za utopii. Tato země se nazývá Island. Je málo známá a asi není tak populární jako jiné státy. Ale určitě si zaslouží větší pozornost − a zde jsou důvody proč.
Spolu s globální ekonomickou krizí v roce 2008 došlo na Islandu k revoluci. Zatímco ve všech zemích bankám, které tuto krizi vytvořily, bylo pomoženo, zde zaujali jiný postoj. Všechny banky byly znárodněny a organizátoři krize byli zatčeni. Byla napsána nová ústava, plně zaměřená na blaho lidí. V tuto chvíli se evropské země snažily Island ovlivnit, aby žil podle pravidel, které ony diktují. Spojené království a Nizozemsko mu také hrozily, jak dnes bývá zvykem, ekonomickými sankcemi a dokonce úplnou izolací. MMF slíbil, že této vládě neposkytne pomoc. Island však stál na svém. A teď obyvatelům této země mohou závidět všichni Evropané.
Na Islandu žije něco přes 330 000 obyvatel. Všichni občané se dobře znají. Když odjíždíte, není třeba zamykat dveře domu nebo vyndávat klíčky ze zapalování v autě. Děti tu snadno můžete nechat před kavárnou nebo obchodem bez dozoru. Po rozchodu nebo rozvodu zůstávají bývalí milenci v dobrých vztazích a nadále komunikují. Na Islandu není žádná restaurace rychlého občerstvení McDonald’s, poslední z nich byla zavřena v roce 2008.
V eurounijní společnosti se realita nahrazuje zbožným přáním
Dnešní eurounijní společnost, jíž je Česko součástí, směřuje k degeneraci. Přitom tento proces je doprovázen až neuvěřitelnou hloupostí, ve které se realita nahrazuje zbožným přáním. Jedná se o trestuhodnou záměnu, neboť jejím přijetím se ohrozí i ti, kteří se s touto nebezpečnou hloupostí či nepochopením reality neztotožňují. Jak jinak vysvětlit sebevražedné kroky EU, které ji spolehlivě vedou ke ztrátě konkurenceschopnosti a velkým ekonomickým problémům. Německo, jako hybná síla, ztrácí ekonomický dech. To se drasticky projeví i u nás, protože jsme s Německem úzce propojeni. To vše je ještě umocněno naším vládním vlezdopr***ismem vůči aktérům bruselské žvanírny.
Demokracie podle amerických not
Neupřímnost stávající demokracie lze ukázat na demokracii podle amerických not. Počet případů panovačného a násilného vměšování do vnitřních záležitostí cizích zemí je po celém světě mnoho, podobně jako počet amerických vojenských základen, kterých je více než 800. Připomeňme si některé události.
Chile
V roce 1973 byl v Chile generál Augusto Pinochet pověřen demokraticky zvoleným prezidentem Salvadorem Allendem funkcí vrchního velitele pozemních sil. A po 80 dnech se s podporou CIA postavil do čela vojenské junty. Dne 11. září 1973 provedl vojenský převrat. Po smrti chilského prezidenta, který odmítl rezignovat, a proto raději spáchal sebevraždu, Pinochet nepředal moc civilní vládě. A tak v Chile, s americkou finanční pomocí, začala vládnout vojenská junta, která byla u moci do roku 1990. Hned v prvních dnech nechal zatknout asi 130 000 svých odpůrců. Od roku 1981 vládl s neomezenými pravomocemi. Jeho tvrdě proamerický autoritativní režim byl charakteristický mučením, unášením a masovými popravami opozičních sil. Např. nechal nastoupit do letadla představitele opozice a za letu, zaživa, je nechal shazovat do moře. Tento krvavý a nedemokratický režim byl nastolen a dále podporován americkým demokratickým systémem. Proč v USA v té době nikdo nekřičel proti těmto hrůzám? Protože to americké politické scéně vyhovovalo.
Nikaragua
V roce 1972 americké síly vstoupily do Nikaragui, aby podpořily vládu, která šla americkým mocenským zájmům na ruku. Další americké angažmá zde proběhlo v letech 1981 až 1990, kdy CIA řídila invazi do této země. Po pádu Somozovy diktatury a příchodu sandinistů k moci bylo Spojeným státům jasné, že zde může vzniknout další Kuba. Jestliže za vlády prezidenta Cartera se proti Nikaragui působilo jen v diplomatické a ekonomické rovině, tak jeho nástupce Reagan vsadil na sílu. Země v té době patřila k nejchudším na světě. Přesto Reagan prohlásil, že Nikaragua představuje hrozné nebezpečí pro USA. Lidé v Nikaragui byli napadáni tzv. contras, vytvořených Spojenými státy ze zbytků Somozovy stráže a příznivců tohoto diktátora. Tito Reaganovi bojovníci »za svobodu a demokracii« prováděli násilné činy, mučili a vraždili nevinné lidi, aby v nikaragujské společnosti nastolili strach. Ve volbách 1990 Američané financovali proamerickou stranu National Opposition Union a šíření její propagandy. Strana tvrdila, že v případě jejich volebního vítězství přestane násilí ze strany contras a Spojené státy zajistí zemi masivní pomoc. Strana skutečně zvítězila, ale slíbená americká pomoc nikdy nepřišla a zůstala jen zbídačená země.
Irák
Vzpomeňme válku v Iráku. Začala americkou lží o zbraních hromadného ničení, které v Iráku nebyly. První válka v Zálivu probíhala od srpna 1990 do února 1991. Dne 20. března 2003 započala invaze amerických a britských vojsk do Iráku, a tak začala tzv. druhá válka v Zálivu. Tento útok proběhl bez mandátu OSN. Válka oficiálně skončila až 15. prosince 2011. Když Spojené státy z Iráku odcházely, ale nikdy zcela neodešly, měly na své straně asi přes 4500 zabitých a přes 33 000 zraněných vojáků. Zničení režimu Saddáma Husajna mělo vážné důsledky nejenom pro celý Irák, ale i pro jeho okolí. V zemi došlo ke krvavé bratrovražedné válce, zahynulo asi půl milionů iráckých dětí a obrovský počet civilistů, došlo k enormnímu nárůstu nezaměstnanosti a kriminality, přišla sem Al-Káida a nastala neuvěřitelně vysoká korupce. Do země vstoupili radikální islamisté, kteří počátkem roku 2014 vyhlásili v části Iráku a Sýrie tzv. Islámský stát. Vznikl nekonečný řetězec krve a násilí. Z Iráku se stala nejnebezpečnější země na světě.
Připomeňme také televizní interview z května 1996, kdy moderátorka Lesley Stahlová položila tehdejší americké ministryni zahraničních věcí, Madeleine Albrightové, následující otázku: »Dozvěděli jsme se, že v Iráku zemřelo půl milionů dětí. To je víc než počet mrtvých v Hirošimě. Stojí to, paní Albrightová, za tu cenu?« Albrightová odpověděla: »Je to velmi obtížná volba, ale musím říct, že za tu cenu to stojí, neboť američtí vojáci nemuseli znovu narukovat do Iráku.« Ale sedm let poté se »američtí chlapci« museli znovu vydat do Iráku, aby hájili americké mocenské zájmy.
Libye a Afghánistán
Podobně dopadla Libye, a to zhroucením státní moci, chaosem a krvavou občanskou válkou. I zde se NATO projevilo jako útočná a nikoli obranná organizace. To se potvrdilo i v Afghánistánu, který vojáci členských zemí NATO opustili po dvaceti letech, téměř úprkem. Afghánskou vládu, po dohodě s USA, převzali opět Tálibánci, proti kterým se původně bojovalo. Počet obětí byl přes 220 000, z toho 3579 vojáků NATO. Okupace Afghánistánu stála jen USA asi 300 milionů dolarů denně.
A teď Rumunsko…
Příkladem další nepřípustné ingerence ze strany USA se stalo Rumunsko. První kolo prezidentských voleb vyhrál Calin Georgescu, který na prvním místě hájí zájmy občanů Rumunska a ne zájmy cizáků. Je to obdoba Fica a Orbána v rumunském pojetí. Proto pro Západ nebyl přijatelný. To vyvolalo šok v řadách zastánců dnešní eurounijní ideologie, a tak ústavní soud v Rumunsku nařídil překontrolovat hlasování. Žádné machinace se neodhalily a ústavní soud jednomyslně potvrdil výsledky voleb. Ale pro Američany to byl mnohonásobný šok, protože se v Rumunsku staví jejich největší zahraniční vojenská základna proti Rusku pro 10 000 lidí. Američané zatlačili a rumunský ústavní soud změnil své předchozí rozhodnutí a volby kompletně zrušil. Pro jistotu vítězi voleb odpojil internet i topení a policie začala prohledávat byty jeho příznivců.
Oficiálním důvodem byla zpráva rumunské tajné služby, že mezi pětadvaceti tisíci tiktokovými účty, které Georgescua podporovaly, bylo sedm set založeno v roce 2016 a aktivovaly se až teď těsně před volbami. Tuto zprávu tajných služeb rychle převzala všechna pravdomluvná mééédia a roztroubila do světa, jaký je ten Georgescu manipulátor a podvodník. Ale vloudila se chyba, neboť přehlédli, že TikTok vznikl až v září 2017. V ideologické posedlosti to nikdo nezkontroloval. Zkontrolovaly to až sociální sítě. A tak ideologická pravda a láska musela zvítězit. Aby se vše významově zdůraznilo, došlo ke změně a jeho dosavadní označení »proruský kritik« se změnilo na »ultranacionalistického kandidáta«. Otázkou je, zda si to nechají rumunští voliči líbit?
Evropská unie hlásnou troubou USA
Zdá se, že vývoj evropské demokracie dospěl do stádia ztráty racionality a schopnosti kritického a systémového uvažování. EU se stává satelitem a hlásnou troubou USA. Přitom vztah Spojených států k EU je přezíravý. V roce 2014 se tehdejší náměstkyně amerického ministra zahraničí Victoria Nulandová vyjádřila směrem k EU zcela lapidárně, byť vulgárně, a to slovy: »Fuck the EU« (Do prd**e s EU). Asi tak je EU vnímána. Patolízal si nic jiného ani nezaslouží. Ale jsem zvědav, co dnešní politici prosazující jen tu jejich jedinou ideologickou pravdu, budou dělat, až Trump začne realizovat to, co slíbil před volbami. Jak je jejich zvykem, začnou asi převlíkat kabáty a budou pokračovat v jejich životní filosofii – ve vlezdopr***ismu.
Eurounijní systém je důkazem toho, že i dobrá myšlenka se zhanobí, pokud ji realizuje špatný systém. Zvráceným stylem je postižená celá západní civilizace včetně mainstreamových médií, soudnictví, politické garnitury apod. A tak není divu, že se objevila novodobá politická inkvizice, která každý odlišný pohled a kritické uvažování označuje různými dehonestujícími přívlastky vůči nositelům těchto názorů. Průměrný občan v blahé nevědomosti nadále věří v mýtus demokracie. Zdá se, že naše budoucnost je na rozcestí, o kterém hovořil a před nímž varoval už Nostradamus ve svých vizích a centuriích. Pokud nezvolíme správnou cestu, pak nám zůstanou jen ty špatné a ještě horší. Reprezentanti bruselské žvanírny neskýtají žádnou záruku k sebereflexi a k nápravě stávajícího eurounijního molochu. Pokud nelze špatný systém napravit, pak je lepší ho opustit. BRICS může být alternativou.
František Krincvaj