Ještě jednou o Vlnách

Hodnocení nehodnocení filmu Jiřího Mádla Vlny od sociologa docenta Petra Saka na iportal24.cz mě zaujalo. Na rozdíl od něj, jenž se nedíval vůbec, jsem nenašel čas ho zhlédnout celý – spíše bych měl napsat: ztratil jsem chuť. To, co jsem viděl, mně docela stačilo. Psát totiž takový minulý režim zdrcující scénář a tvářit se, že autor je téměř účastníkem dění, potřebuje odvahu. Režisér Mádl ve svých osmatřiceti letech ji nalezl, i když v oněch dobách nežil, a proto zřejmě napřed musel vymyslet ideu a pak do ní vtěsnával fakta. Obsah filmu i jeho celkové směřování však znám. Nejenom z kritických hlasů jeho diváků či pochvalných hodnocení amerického »víajpí« publika. Tomu se ovšem nedivím, někdy si plete Česko s Čečenskem a stejně jako Shakespeare nás zeměpisně zařazuje k zemi, jež má nejen mořské přístavy, ale i silné loďstvo. To první je hloupost, to druhé pravdou bylo, než jeden zloděj chytře využil Klausovu privatizaci.

To, co mě zaujalo, bylo zpodobnění, spíše však na hlavu postavené doslova pohledem z rychlíku, doby předcházející roku 1968, tedy šedesátých let, která vyústila v tzv. Pražském jaru. Asi se bych, byl-li bych o to požádán, s řadou tehdejších kritiků lišil v pohledu na některé filmy. Neříká mi nic např. většina těch dnes vyzvedávaných, tzv. trezorových. Řada z nich je stejně, jako tehdy, propadákem. Jde jistě také o záležitost vkusu a přístupu k řešenému tématu. Někdo rád vdolky, jiný… znáte to. Byly průměrné, lživé, ale některé, nepopírám, také vysoce kvalitní, jež nám mají co sdělit dodnes.

Souhlasím ovšem s tím, že lhát se nemá, ani ve filmu. Ani podsouvat své názory nebo vyslovovat ty, které se právě nosí. Nepochybuji ovšem o tom, pokud jde o Vlny, že zmínění diváci v USA a už dobře zpracovaná velká část naší mladé generace, předloženému věří. Vždyť přece Mádl je známý český herec a režisér a někteří přední herci, jak známo, všechno vědí, u všeho byli, jsou více než svědomí národa.

Jde ovšem o propagandu. Často slýcháváme, že předpřevratové filmy sloužily ideologii tehdejšího politického režimu. Dnes tomu tak není? Myslím, že v tomto ohledu dnešní režim ten minulý zcela překonal. Stačí si připomenout Habrmannův mlýn, Želary, Bratry, Tomana, Občanský průkaz, Báječná léta pod psa, Krále Šumavy (2022), seriály Zdivočelá země a Vyprávěj, anebo třeba Vlny. Zvlášť Česká televize se v ideologii topí až po uši. Dokonce i reportéři sportovních utkání nás často školí. Snad jen v pohádkách nás nikdo neoblažuje. O to víc se pak vzdělává školní mládež.

Chci ovšem reagovat na ona zmíněná šedesátá léta. Prý už tehdy se společnost rozešla s komunisty, kteří proto museli potlačovat každé svobodné myšlení. Tak lze příslušnou část Vln pochopit. Divák Mádlova filmu si má zároveň myslet, že i ona léta svědčila o poklesu naší kulturní úrovně. Skuteční tvůrci údajně postrádali svobodu a dobré dílo bychom zřejmě svíčkou museli hledat. Petr Sak ukázal, že tomu bylo jinak. Uvedl i některé příklady. Osobně se ovšem domnívám, že právě ona léta patřila, pokud jde třeba o filmovou tvorbu, mezi ta nejúspěšnější v celé éře našeho filmu. Není snad desetiletí, které by vytvořilo tolik významných československých filmů. Když srovnáme tuto dobu s posledními deseti či patnácti lety, musíme smeknout klobouk před tehdejšími tvůrci. Při tom vůbec nemám na mysli nesmrtelná loutková, kreslená či triková díla z dílen Jiřího Trnky, Karla Zemana či Hermíny Týrlové. Nechci upozorňovat v souvislosti s Mádlovým filmem na jiné kulturní disciplíny, než je film. Jiným disciplínám zřejmě pan režisér moc nerozumí. Jinak by věděl, že v letech šedesátých byla dokončena geniálně vyprojektovaná přehrada Orlík, že se začaly stavět typové domy série TO6B, které ve své době patřily mezi evropský unikát a napomáhaly nejen řešit bytovou nouzi, ale plnily i moderní estetické požadavky na bydlení. Ano, jinak by také věděl, že v těch letech básník Kainar vydal své slavné Moje blues a František Hrubín svou Romanci pro křídlovku, že Jaroslav Seifert dopsal Zpěvy o Praze, Vladimír Neff Královského vozataje, Vladimír Kožík svůj román o Krištofu Harantovi a později další o Leoši Janáčkovi, že vznikla divadla Semafor, Apollo, Černé divadlo ad., že začali své slavné cesty Karel Gott, Waldemar Matuška, Eva Pilarová…

Černě líčená minulost se však týkala i toho, co by měl alespoň ve své profesi znát. Že v oněch šedesátých letech byly vytvořeny filmy, jež se svou úrovní staly dokonce klasické. Nemyslím ony tak zvaně trezorové, dnes často předkládané nám televizí. Škoda, že se tehdy tak brzy ztratily z obrazovek. Jistě by se rychle opotřebovaly a dnes by neměly gloriolu něčeho zakázaného.

Kéž by dnešní filmaři dokázali vytvořit za jedno desetiletí tolik hodnotných a zajímavých filmů, v nichž nebylo žádné násilné opěvování tehdejšího politického systému. Mám na mysli třeba Fričovy Krále Králů či Lidi z maringotek, Vávrovu Zlatou renetu a Romanci pro křídlovku, Sequensův Atentát (nesrovnatelně dokonalejší než jeho polistopadová obdoba),Menzelovy Ostře sledované vlaky, či Rozmarné léto, povídkové Perličky na dně natočené podle Hrabala (Menzel, Němec, Schorm, Chytilová, Jireš), Formanovy Lásky jedné plavovlásky, Sedmikrásky Věry Chytilové, Jakubiskova Kristova léta, dámy…, Mášův Hotel pro cizince, Herzova Kulhavého ďábla, Vláčilovy Ďáblovu past, Markétu Lazarovou a Údolí včel, Jasného Až přijde kocour, Uhrovo Sĺnko v sieti, Němcovy Démanty noci, Passerovo Intimní osvětlení, Krškovu Poslední růži od Casanovy, Podskalského Ženu ani květinou neuhodíš a Tu naši písničku českou…

21. srpen znamenal zásah do rozvoje české vlny. Nemyslím jen té rozhlasové. Přesto i poté vznikla tak významná filmová díla, seriály, jako jsou Sequensovy Hříšní lidé města pražského, Filipovy Sňatky z rozumu, filmy jako jsou Menzelovy Skřivánci na niti, Vávrovo Kladivo na čarodějnice, Ovoce stromů rajských jíme Věry Chytilové, Herzův Spalovač mrtvol, Kachyňův Směšný pán, Kachlíkův Já, truchlivý bůh, atd.

Mádlovy Vlny dnes dostávají ceny. Prý jde nejen o dobře natočený film, ale i o film-pravda. Objektivní zachycení tehdejších událostí. Na rozdíl od Sequensova »majora Zemana« o tom, co zachycuje, Mádl tvrdí, že je to pravda. Režisér Sequens naproti tomu vždy zdůrazňoval, že jde o příběhy, jež byly zpracovány podle motivů tehdejších událostí. Nikdy nevyslovil slova o zobrazení skutečnosti. Byla to literární díla inspirovaná skutečnými událostmi, nikoli dokument. Mádl se hlásí k zrcadlové přesnosti. Proto Vlny jako jakousi literaturu faktu předložil veřejnosti. Jenže v nich nejde jen o malé literární odchylky, ale o pravdu postavenou na hlavu, o tendenční zobrazení tehdejší situace. Proto film Vlny byl režimem přivítán a okamžitě oceněn. Stejně jako Němcovi Bratři. Ti, kteří ho oceňovali, už většinou tu dobu ani nemohou pamatovat. Proto jí prý mohou bez zaujatostí hodnotit.Také tady je důvod, proč ve Spojených státech měl film prý úspěch. Splnil to, co se od něho očekávalo a stal se agitací pro případné zpochybňovatele americké jedinečnosti a jejich společenského systému. Možná i podkladem pro korespondenční volby těch, kteří se ještě alespoň kousíčkem paměti cítí Čechy. Nepokrytě politicky propagační film tak začal sbírat ceny a už se nikdo neptá po jeho pravdivosti. Stačí, že Jiří Mádl prohlásí, že všechno, o čem onen film jedná, je pravda pravdoucí. Pak se ovšem už nikdo neodváží vyslovit slova pochyb. Prostě Mádlův přístup, stejně jako režiséra Tomáše Mašína uplatněný v jeho Bratrech, se stane normou a kladivem na čarodějnice (Otakar Vávra: Kladivo na čarodějnice, 1969).

Jaroslav Kojzar