Štědrovečerní rozjímání

Je 24. prosinec. Svátek klidu a míru. Přes to se střílí a vůbec není klid. Dokonce ani v Evropě.

Je 24. prosinec. Lidé by k sobě měli mít blíž, pomáhat si, sbratřovat se. Setřít náboženskou, nacionální či mocenskou nenávist, protože se narodil člověk, jehož odkaz má co říci i v nejrozšířenějších světových náboženstvích – křesťanský Ježíš Kristus, muslimský Isá, jeden ze čtyř velkých proroků, hebrejský Ješua. Tehdy však byli lidé skromní a vůbec nepřinášeli dary do biblického Betléma. Dnes je Bajt Lahm městečko na Západním břehu Jordánu, malý kousek od Jerusalema, a stalo se turistickou atrakcí.

Je 24. prosinec. Dva tisíce let poté si křesťanský svět sedá ke štědrovečernímu stolu. I když také v datu jsou rozdíly dané stejně jako ve středověku gregoriánským nebo juliánským kalendářem. V řadě míst se rozsvítí vánoční stromky a lidé pod nimi naleznou dárky, které mají potěšit.

Je 24. prosinec. Doba konzumu. Už nejsou pod stromkem nebo na jiném pro dárky určeném místě upletené rukavice a knížka od maminky o příbramském koni Tatárkovi, který prožil celý svůj život v uhelném dole, bonbony a košile od babičky či krabička s čepicí od dědy a dřevěný meč a od tatínka jím osobně pomalovaný štít s orlicí českých knížat. Od té doby nás dělí desetiletí, a přece ještě mezi námi žijí pamětníci oné doby, kteří se radovali z tehdejších dárků, jež našli zabalené pod stromkem a na nichž bylo napsáno jejich jméno. Tedy i mé jméno. A my děti si tyto balíčky po večeři s rozzářenýma očima začaly rozbalovat.

Je 24. prosinec. Už není na stole něco brambor a maso z králíka. I ryby jistě v některých rodinách kdysi byly, ale v našem kraji se především pěstovala řepa a pšenice, nebylo tolik rybníků a česká ryba byla drahou vzácností. Ne, nechci dnešku vyčítat snadnější a lepší život. Jen nevím, zda je správné předhánět se v darech, jež jsou dávány v takovém množství, že již nemohou potěšit. Myslíte, že třeba před osmdesáti lety jsme na tom z hlediska vztahů byli hůře? Že skrovné dárky vyjadřovaly méně lásky?

Je 24. prosinec před osmdesáti lety. Přibližovala se osvoboditelská vojska mířící na pomoc bojující Praze. Ještě jsme sice neslyšeli dunění děl, ale věděli jsme o nich. I já, sedmiletý kluk, jsem o nich slyšel, i když tehdy jsem ještě nezažil chvíli, kdy padající bomby ohrozily naše životy. V únoru 1945 jsme totiž bydleli přímo v epicentru onoho omylného bombardování, které jsem zažil ve třetím patře našeho domu, z nějž jsem si nadlouho odnesl trauma. Jen několik metrů od nás tehdy dopadaly bomby a v zasažených domech umírali lidé. Byla doba, kdy ještě i v domku mých prarodičů byla zalepená okna a potraviny a některé další zboží byly na lístky. Snad v té době jsem ještě věřil na Ježíška a tomu, že dárky nám nechá, až bude čas, na zápraží. Nebývalo těch dárků mnoho. Nedostatkového zboží bylo totiž hodně. Sehnat dárky vyžadovalo velké úsilí, pokud jste je nevyrobili sami, a ostatně ani peněz nebylo nazbyt.

Čas počátku štědrovečerní večeře nastal v šest večer, kdy ponocný a zároveň obecní strážník pan Tymich, tehdy existovali ještě ponocní a obecní strážníci, chodil po obci a troubil na starou vojenskou trubku. Tehdy jsem ovšem asi byl ještě přesvědčen, že nám dárky přinesl nějaký anděl. Byli jsme sice téměř ateistická rodina, ale tradice se u nás udržovaly, jako kdybychom byli bůhvíjací věřící. Napřed jsme u petrolejky osvětlující obytnou místnost domku mých prarodičů zkonzumovali to, co uvařily či usmažily babička s maminkou, a pak děda s vážnou tváří vyšel na zápraží. Tam prý se snesly neuměle zabalené dárky. Byly pochopitelně jinde, ale otevření a zavření dveří ze síně, mě mělo utvrdit v ježíškovské pohádce. Přijal jsem tuto hru. Zřejmě jsem v ní ještě věřil. Také v dárky, které přinesl anděl od Ježíška. Ty rukavice a košile, knížku a dřevěný meč. Ze všeho jsem měl radost. Především však z meče a štítu. Kousek z té knížky mi musela přečíst maminka, protože jsem sice už prý znal písmenka, ale spojování ve slovo či věty mně moc nešlo. Pak jsme zpívali koledy. Krásný hlas měli babička a táta. Maminka moc zpívat neuměla. Děda sice zpíval falešně, ale rád. Takže jeho hlas vévodil. Spát se šlo pozdě. To když ponocný odtroubil jedenáctou hodinu.

Takové to bylo tehdy před osmdesáti léty nejen u nás, ve vesnici nedaleko Zlonic, které proslavil Antonín Dvořák svou první symfonií Zlonické zvony inspirovanou zvonkohrou věží Kaňkova barokního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Za normálních dob byly zvuky těchto zvonů slyšitelné až do naší obce. Jenže tehdy nebyla normální doba.

Je 24. prosinec 2024. Už nejsou strážníci, kteří by troubili na návsi. Ani ten králík, který se mezitím stal velmi drahým jídlem, už nebývá na stole. Také ty dárky budou jiné a koledy? Většina z nás si, pokud koledy vůbec poslouchá, pustí jejich internetovou verzi. Pak třeba, to už večeři a rozdávání dárků bude za námi, si společně zajdeme do některého kostela na tradiční Rybovu mši vánoční.

Jsou ovšem tací, kteří se po večeři přesunou do hospod, dokonce nám byla jedna brněnská tradice předložena televizí, a Štědrý večer štědře zapijí. I to patří k naší době. Nemusí se nám to líbit, ale určitě jde o lepší variantu, než o tu v zákopech a u moderních zbraňových systémů.

Je 24. prosinec 2024 – svátek míru a klidu. Pojídáme štědrovečerní večeři a rozbalujeme dárky. Jsme mezi nejbližšími a občas vzpomeneme na ty, kteří tu s námi již nejsou. Také oni se zasloužili o klidné prožívání svátků. Někteří věřili v Nejvyššího, jiní ctili tradici, většina hledala v jejich náruči klid, další zase odpočinek mezi svými v době, kdy je vyčerpávaly povinnosti. Byla i řada těch, kteří museli sloužit, abychom my ostatní mohli zasednout ke štědrovečernímu stolu.Nelišíme se od těch, co s námi nebyli, i když díky jim jsme se posunuli o kus dál. Někdy ovšem nevím, zda to bylo ku prospěchu nebo na škodu, protože jsou síly, které by náš pokrok chtěly změnit směrem, jenž není naší vlasti vždy ku prospěchu. Stále více peněz a honba za nimi nás totiž často vkomponovává do jiného orchestru, kde se už nebude hrát a zpívat Nesem vám noviny, nebude moderní jít večer na Rybovku a náš český Ježíšek budenahrazován americkým Santa Clausem, nebo všechno, co nám dosud bylo svaté, bruselskými nápady jako je třeba Green Deal a zbavení se další části naší suverenity, jak propaguje i náš státní prezident.

Je 24. prosinec 2024. Nechme úvah, jež spíše rmoutí, než přinášejí klid a mír. Buďme šťastní a spokojení a v kruhu rodinném či s přáteli si připijme na krásné chvíle o stále ještě českých Vánocích.

Jaroslav Kojzar