V poslední době se u nás velice aktivně hovoří o potřebě reformy českého zdravotnictví. Důvodem, proč tato myšlenka nyní nabrala na intenzitě, je to, že podle mnohých odborníků, především z oblasti zdravotnictví, ale i z části politického spektra, našemu zdravotnictví hrozí v nejbližších letech kolaps. Takže, logicky se lidé, kteří ve zdravotnictví pracují, zajímají o to, zda současná vládní garnitura má připraven nějaký koncept reformy našeho zdravotnictví, či nikoliv. Abychom se to dozvěděli, obrátili jsme se na předsedu Lékařského odborového klubu – Svazu českých lékařů MUDr. Martina Engela, který se z titulu své funkce zúčastňuje mnoha jednání s naší vrcholnou politickou sférou.
Na základě vašich jednání, za zdravotnické odbory, jaký máte dojem z toho, zda současná vláda má vůbec vypracovaný určitý konkrétní program reformy českého zdravotnictví?
Řekl bych, že o reformě českého zdravotnictví se u nás více hovoří, než aby byla připravena, a to nejen z hlediska uceleného konceptu, ale i z hlediska stanovení příslušných konkrétních kroků. K tomu mohu jenom podotknout, že se nyní u nás velmi aktivně prosazuje myšlenka omezení počtu akutních nemocnic. Z části z nich by měla vzniknout zařízení následné zdravotnické péče. K tomu však musím dodat, že uvedený záměr, jak je nyní u nás aktivně prosazován, neodpovídá formě nějakého propracovaného systémového řešení.
Uvedený návrh vychází totiž z toho, že s tím, jak lidé u nás stárnou, se nyní projevuje akutní nedostatek zdravotnických zařízení následné péče. Autoři tohoto záměru se zároveň domnívají, že transformací malých nemocnic na zdravotnická zařízení následné péče ušetří na nákladech. Mají na mysli snížení lékařských výkonů, a to včetně snížení úkonů středního zdravotnického personálu, a tím i příslušného počtu lékařů a ostatních zdravotníků.
Myslím si však, že je to naivní představa autorů tohoto záměru. Protože i zdravotnická zařízení vykazují určité náklady, které sice mohou být nižší oproti výdajům za akutní nemocnice, ale jde také o nezbytné náklady na zdravotnickou péči, byť nižšího rozsahu. Vždyť se v těchto zařízeních starají o lidi, kteří odbornou zdravotnickou pomoc potřebují, protože se ve svém věku již sami o sebe nedokáží postarat. Samozřejmě, že zřizování zařízení následné zdravotnické péče, vzhledem k stárnutí našeho obyvatelstva, musí být naší státní a veřejnou správou podporováno. Bez těchto zařízení se prostě neobejdeme.
Když se vrátím k vaší otázce, podle mého názoru jde spíše o snahu hledat nějaké řešení, které by českému zdravotnictví ulehčilo z hlediska nákladů v akutní lékařské péči. Prostě, přijít s nějakým nápadem, když se tak vehementně volá po nějakém řešení situace v českém zdravotnictví.
Zdravotnická veřejnosti již řadu let poukazuje na akutní nedostatek financí na zajištění řádného chodu českého zdravotnictví. Jak byste popsal současnou situaci?
Odpovím vám lakonicky! Vypadá to velice špatně! Důvodem je to, že v roce 2022 si ministerstvo zdravotnictví nechalo od vlády při stanovování státního rozpočtu sebrat 14 miliard korun, které byly alokovány na státní pojištěnce, přičemž se na základě různých multiplikačních efektů tato částka ve své podstatě vyšplhala až na 20 miliard korun. Prostě, hovořím o sumě peněz, o které české zdravotnictví skutečně přišlo.
Na druhé straně je však potřeba říci, že u zdravotních pojišťoven pořád leží na účtech cca 55 miliard korun. Podle nás situace v českém zdravotnictví bezprostředně zase tak vážná není. Nicméně podle mého názoru je nutné uvažovat o tom, jak dostat do českého zdravotnictví další finanční prostředky.
Každý rok u zdravotnické veřejnosti vyvolává velké vášně otázka, v jaké výši bude schválena úhradová vyhláška pro následující rok. Pokud jde o rok 2025, jak to vidíte?
Řekl bych, že úhradová vyhláška pro rok 2025 z hlediska potřebných finančních prostředků určitě vše potřebné nezajistí. Uvedu konkrétní příklad. Například pro sektor nemocnic jde o nárůst o 1,2 procenta oproti letošnímu roku. V podstatě se pohybujeme na úrovni stejného objemu peněz, jako v roce 2024.
Ještě bych dodal, že toto velmi nízké navýšení potřebných finančních prostředků, tj. pouze o 1,2 %, je pouze dokladem toho, že nás vláda podvedla v tom, že nám slíbila sjednocené odměňování a navýšené příjmy zdravotníků. Mimochodem, to stvrdila i svým podpisem dohody z 8. 12. 2023. Dá se tudíž říci, že na rok 2025 s navýšením finančních prostředků pro sektor nemocnic vlastně ani nepočítala. Po celou dobu těchto jednání jsme měli pravdu v tom, když jsme říkali, že tato jednání se vedou zbytečně, neboť vláda, potažmo ministerstvo zdravotnictví, jen předstírají snahu o řešení situace, přičemž, vláda, zároveň i ministerstvo zdravotnictví, nemínily svůj slib splnit. Takže ani nemínily splnit naši naději, kterou jsme při podpisu této dohody tehdy měli.
Lékaře v nemocnicích již řadu let trápila i otázka přesčasových hodin. Jak s ročním odstupem hodnotíte naplňování dohody mezi ministerstvem zdravotnictví a ČLK a zdravotnickými odbory?
Dá se říci, že k určitému, řekl bych, nepatrnému zlepšení situace v řadě nemocnic došlo. Ukazuje se, že v zařízeních, v nichž se po službě ve většině případů neodcházelo domů, tak nyní, až na pár výjimečných případů, se to lékařům daří. Ale, přitom o žádný zázrak vlastně nejde, protože počet služeb a zároveň i lékařů, kteří je mohou vykonávat, je po celý rok stále stejný. Takže k žádným změnám ve své podstatě nedošlo. Pokud si vedení nemocnic nesežene nové zaměstnance, kteří by »naředili« stávající počty lidí, kteří budou chodit do služeb, situace v těchto nemocnicích zůstane stále stejná. K tomu musím podotknout, že vedení nemocnic sežene nové lidi většinou tím, že je přetáhne odjinud, přičemž tito lidé budou pro změnu chybět na jejich bývalých pracovištích.
Podle ČLK a zdravotnických odborů je nutné učinit minimálně jedno opatření, aby ubyla administrativa, která odvádí lékaře od jejich vlastní práce. Pro administrativu by bylo vhodné využít jiné, méně placené pracovníky. Lékař by léčil a o administrativu by se postaral příslušný pracovník.
Pokud jde o přesčasové hodiny, i nadále se stanovené normy překračují?
Samozřejmě, že mnozí lékaři v nemocnicích slouží nikoliv jen stanovených 416 přesčasových hodin za rok, ale klidně až 800 i více hodin. Znovu musím zdůraznit, že v tomto případě se velmi těžko hledá nějaký recept, jak to vyřešit, protože i mezi lékaři se najdou ti, kterým to vyhovuje, protože si vydělají více peněz, které potřebují do rodinného rozpočtu. Na druhé straně jsou i lékaři, kteří zdůrazňují, že se mají dodržet limity přesčasových hodin, protože potřebují více volného času na svoji rodinu. Řekl bych, že je to tak půl na půl. Jaký názor vůči státní správě máte potom prosazovat? Na to je těžká odpověď. Faktem je, že v rámci České lékařské komory omezení počtu přesčasových hodin prosazuje především Sekce mladých lékařů ČLK.
Vraťme se ještě znovu k plnění dohody ČLK a zdravotnických odborů s ministerstvem zdravotnictví na sklonku loňského roku. Mezi vašimi členy se projevila určitá nespokojenost…
Jak jsem se v jedné z předchozích odpovědí zmínil, vyjednávací tým ministerstva zdravotnictví de facto předstíral, že ministerstvo s námi jedná o našich požadavcích a že se chce s námi dohodnout. Vyjednávací tým nám postupně předložil celkem čtyři podle nich různé návrhy na řešení situace. Ve skutečnosti ale šlo pouze o jednu nabídku, a to ve čtyřech »různých« variantách. Všechny tyto jejich nabídky byly však pro nás nepřijatelné. Takto s námi jednali až do 15. října loňského roku, kdy byla tato jednání ukončena.
Musím k tomu dodat, že jsme po celou dobu velmi dobře věděli, že se s námi nechtějí dohodnout. Na splnění našich požadavků totiž neměli vyčleněnu potřebnou sumu peněz. Takže, nemáte-li potřebné peníze, nemůžete zajistit zvýšení platů lékařů v nemocnicích na 1,5 až trojnásobek průměrné mzdy, jak jsme od ministerstva zdravotnictví při těchto jednáních, požadovali.
Sice jsme velmi dobře věděli, kam ministerstvo zdravotnictví tato jednání nasměrovalo. Přesto jsme se ho zúčastnili. Nechtěli jsme, abychom to byli právě my, kteří by byli před veřejností obviněni z toho, že jsme tato jednání torpédovali.
Naše zdravotnictví trápí nedostatek personálu. Hovoří se o potřebě rozšířit kapacity lékařských fakult a středních zdravotních škol. Jaké máte poznatky v tomto směru?
Musím konstatovat, že když vypukla pandemie covidu, tak se v tom okamžiku ukázala nezastupitelná role lékařů a ostatních zdravotníků. Proto také řada mladých lidí u nás začala projevovat zájem o studium na lékařských fakultách a na středních zdravotních školách. Jenže, vláda tento zájem mladých v podstatě promrhala. Sliby, které vláda tehdy dávala, vlastně ani nesplnila. Výsledkem tudíž je, že získat dnes lidi ke studiu na lékařských fakultách a středních zdravotních školách, je opět problém. Zvláště, když si tito mladí lidé uvědomují náročnost tohoto studia a zároveň nižší platy a mzdy ve srovnání s jinými obory.
V této návaznosti jenom připomínám, že tuto pomoc potřebujeme relativně brzy. A ta přitom není! Nemocnice dnes seženou nové zaměstnance prakticky jen formou »kanibalizace«, a to tím, že přeplácejí lidi, které přetáhnou odjinud. Případně také tím, že někteří lékaři pracují na více místech. Musím zdůraznit, že toto není stabilní řešení situace ve zdravotnictví. Ještě k tomu dodám, že jak stárne naše populace, stárnou i naši zdravotníci. I to je nutné vzít v úvahu.
Jestliže jsme před chvílí hovořili o malých nemocnicích, tak lidi, kteří žijí na vesnicích a v malých městech, trápí postupné rušení lékařských pohotovostních služeb. Co s tím?
Mohu zdůraznit, že i nadále budou mít lidé zajištěnu nepřetržitou lékařskou službu. Akorát to již nebude v jejich bezprostřední blízkosti. To je tam, kde ji měli dosud. Zkrátka, postupně se v posledních více než 30 letech u nás vyvinul systém, že se v malých městech rušily lékařské pohotovostní služby, ať již na poliklinikách či v jiných objektech, proto také lidé začali vyhledávat nepřetržitou lékařskou péči, kterou mají zajištěnu v nemocnicích.
Na druhé straně je však potřebné se ptát, zda tyto větší nemocnice, které by měly plnit roli akutní péče v příslušném kraji, budou mít dostatečnou kapacitu na přísun pacientů z oblastí, kde by ke zrušení akutní lůžkové péče došlo, či dochází. Tím si zdaleka nejsem jist. Proto, i tuto otázku, je potřeba vzít v úvahu při stanovení koncepce zdravotní péče v krajích.
Pokud jde o rušení lékařských pohotovostních služeb v malých městech, není na to mezi našimi občany příznivá reakce. Jak by vláda a kraje měly podle vás dále postupovat?
Obecně k tomu mohu konstatovat, že lékařské pohotovostní služby mimo nemocnice jsou pro občany v podstatě omezeny. Potom, po 16. hodině, zbývá jediné řešení, vyhledat pohotovostní službu v nemocnici. Nyní se hodně hovoří i o tom, že by jak praktičtí lékaři, tak i ambulantní specialisté, měli vypomáhat v rámci lékařské pohotovostní služby. Známe to jak z minulosti, tak máme poznatky, že se tak děje v řadě západoevropských zemí i v současnosti.
Ovšem je potřebné k tomu poznamenat, že mnozí lékaři odešli pracovat do svých soukromých ambulancí, protože jim těžká práce nemocničního lékaře, navíc i za méně peněz, nevyhovovala. Proto je tak těžké po těchto lidech chtít, aby se do lékařské pohotovostní služby v nemocnicích znovu zapojili. Vždyť mají pevnou pracovní dobu, bez služeb v noci, o víkendech či ve svátcích. V tuto dobu se mohou věnovat své rodině či různým osobním zálibám, což by v nepřetržitém nemocničním provozu neměli. To je ten limitní důvod!
Ještě dodám, že jsem v Nizozemí viděl krásný příklad, jak v nemocnici nemůže být ošetřen pacient bez doporučení od praktického lékaře. Konkrétně jsem to viděl v Rotterdamu, v jejich fakultní nemocnici. V přízemí byly dvě ordinace, přičemž pacienti, kteří přicházeli do nemocnice, museli projít jednou z nich. Načež ošetřující lékař rozhodl, zda daný pacient je s recepty poslán domů, či zda postoupí k dalšímu vyšetření na příslušném odborném oddělení této nemocnice.
Každá situace má své řešení. Nesmíme spoléhat na to, že naše nemocnice si s tímto problémem, to je přetíženosti nepřetržitých lékařských pohotovostí, poradí. Jestli chceme nemocnicím ulevit, tak jako například v Nizozemí, je to jedna z cest, jak nemocnicím pomoci.
Ale nejde jen o problémy nepřetržité lékařské pohotovostní služby, ale o fungování celého systému zdravotnictví v krajích a okresech…
S tím souvisí základní otázka, zda má být dotyčná osoba ošetřena v okresní či v městské nemocnici, či zda je nutné ji ošetřit přímo v krajské nemocnici. Tam sice bude mít zajištěno kvalitnější vyšetření, ale zároveň bude toto vyšetření, z hlediska nákladů na využití modernější techniky, i o něco dražší. Toto je však spíše již politická otázka. Protože je rozdíl, jak daný problém vidí celostátní politici, přičemž krajští a okresní činitelé to vidí úplně jinak. Ti se, při úvahách o racionalizaci nemocniční sítě, zabývají především otázkou, zda jim nehrozí zrušení »jejich« nemocnice. Řekl bych, že je to pro ně otázka zásadního politického významu. Vidí to z pohledu, jak obstojí u svých voličů, kteří je do těchto funkcí zvolili. Momentálně, podle dosavadních výstupů z vlády či vládní koalice, je to pro současnou vládní garnituru, prakticky neřešitelný problém.
Při svých jednáních s vládou, či ministerstvem zdravotnictví jak ČLK, tak i zdravotnické odbory, doporučovaly přijmout řadu opatření ke zlepšení situace v českém zdravotnictví. O jaké konkrétní návrhy jde?
Základní otázkou českého zdravotnictví je, kromě nedostatku peněz, i nedostatek lidí, ať již v nemocnicích, či ambulantních specialistů nebo praktických lékařů.
Jelikož hovořím za nemocniční lékaře, věnuji se této oblasti. V prvé řadě musím konstatovat, že na rozdíl od Západu u nás máme z hlediska funkčnosti nesprávně nastavený systém nemocnic. Ty naše jsou zbytečně velké. Data, která máme k dispozici, ukazují, že ekonomicky efektivnější jsou pouze malé a středně velké nemocnice. Tedy na rozdíl od těch velkých »molochů«, které máme v Praze a v jiných velkých městech. Mimochodem, o naší největší nemocnici v pražském Motole se mezi našimi zdravotníky běžně hovoří, že je to prakticky neřiditelný kolos. Jeho provoz spotřebuje skutečně velké náklady.
Na druhé straně, když už tyto velké nemocnice máme, musíme je dokázat využít tak, aby prostě fungovaly, aby v nich byla zajištěna zdravotní péče za co nejlepších podmínek, a to jak z hlediska kvalitní péče o pacienty, tak přirozeně i z ekonomického hlediska. Zároveň se dnes také hovoří o tom, jak tyto velké nemocnice využít účelněji. To je jak pro akutní lékařskou péči, tak i využít jejich určitých částí jako zdravotnická zařízení následné péče. Případně se hovoří i o tom, že kromě akutní péče obecného charakterů by byla příslušná nemocnice zaměřena na určitou specializaci, na konkrétní lékařský obor. Tomuto zaměření by přirozeně měli odpovídat jak lékaři, tak i nemocniční vybavení příslušné nemocnice.
Jenže tyto úvahy o zaměření konkrétních nemocnic jak v Praze, tak i v jednotlivých krajích, nelze učinit jednotlivě, například na základě rozhodnutí konkrétní krajské samosprávy, ale musí se to celé posoudit z hlediska zájmu celého našeho státu. K tomu samozřejmě musí být přijato příslušné opatření vlády s tím, že přirozeně bude zachován i důraz na princip regionality příslušného kraje.
Miroslav Svoboda
Zdravotnictví v některých oborech naprostá katastrofa! Fuj, hanba!