Odírají lidi o peníze, kritizuje Jozef Regec. Slavný cyklista chystá návrat do velké politiky

Závod míru? Kdo by ze starší, ale i střední generace nehltal na televizních obrazovkách atraktivní klání v silniční cyklistice, v němž zářil v československých barvách Jozef Regec? Tentýž Regec se po konci aktivní kariéry stal nejen reprezentačním trenérem, ale následně i při svém vstupu do politiky senátorem. Ani dnes neztrácí zájem o »věci veřejné« a v barvách strany PRO, která by měla ve sněmovních volbách 2025 kandidovat po boku SPD, Trikolory a případně i dalších národně-konzervatovních subjektů, chystá velký politický comeback…

Začal bych, když dovolíte, poněkud odlehčeně. Sportuje Jozef Regec stále? Myslím tím aktivně…

Řekl bych, že se držím na takové lehké sportovní úrovni. Jednou týdně si jdu dát hokej, protože jsem ho vždycky chtěl hrát, ale nebylo mi to přáno, a tak jsem skončil u cyklistiky. Hokeji se ale věnuje můj nejmladší syn, takže se dá říci, že alespoň jeden má to, o čem jsem snil. Být jednou velkým, silným a dobrým hokejistou. To se mi nepoštěstilo, nicméně hokej teď hraju se starými pány. Když jsem ještě aktivně sportoval, tak to byla nejlepší průprava pro cyklisty, protože cyklistika a hokej mají k sobě pohybově velmi blízko. V rámci zimní přípravy jsem hrával dokonce i krajský přebor v hokeji za různé obce v okolí Brna, takže k tomuto sportu mám vřelý vztah, navíc se znám se spoustou bývalých i současných hokejistů. Dokonce jsem nyní členem výkonného výboru Jihomoravského krajského hokejového svazu, takže mám k hokeji, bohužel, daleko blíž než k cyklistice. S tou jsem prožil krásných 20 let jako aktivní závodník, pak jsem se 10 let věnoval výchově mládeže a talentovaných cyklistů, než přišla politická éra. Od roku 2010 do roku 2016 jsem byl senátorem Parlamentu ČR a ke sportu se už nevrátil, protože mě pohltil byznys. Dá se říct, že od sportu, přes politiku, až do současného byznysu, to všechno jsou hezké etapy života, kde se člověk pořád učil něčemu novému, a myslím si, že mě to hodně drží i v takovém psychickém a fyzickém výkonu, kdy se člověk pořád musí vzdělávat. Občas navíc musí podávat také fyzické výkony, protože soukromý byznys je úplně něco jiného než státní správa. A do toho jsem ještě členem zastupitelstva v Černé Hoře, takže mám na starost i naše regionální politické maličkosti.

V dobách, kdy vyrůstaly generace 60. a 70. let, byly plácky plné sportujících dětí. Dnes je vidíte venku při aktivním pohybu pohříchu jen minimálně. Čím to je? Současnou společenskou situací? Konkurencí počítačů a mobilů? Anebo to vůbec nemůžeme srovnávat s tím, co jsme prožívali my, protože doba se změnila?

Ale já si nemyslím, že by se doba změnila. Změnili se akorát lidi a pohledy na různé životní události, které nás pohltily. Klasickým způsobem konzumního života je dnes mobilní telefon, počítač, který degeneruje nejenom mladé lidi, ale hlavně děti, protože dneska je nejjednodušší dát děcku do ruky telefon, aby si šlo hrát. Naopak my, když si na to vzpomenu, jsme rodiče v podstatě ani nepotřebovali, protože bylo automatické, že jsme šli sportovat a nic takového, co je dnes, jsme neměli k dispozici.

Domnívám se, že největší problém je dneska na školách, protože tělesná výchova – a tělovýchova jako taková – je neskutečně upozaděná.

Další problém tkví v tom, že sport je dneska finančně tak náročný, že si ho nemůže dovolit dělat každý. A to se nebavím jenom o hokeji a cyklistice, ale i o fotbale, atletice, florbalu a dalších sportech. Platíte klubu poplatky, které musíte nějakým způsobem vykompenzovat.

Vidím to na synovi, jak hraje hokej, kolik stojí členský příspěvek. Hráč si musí víceméně všechno koupit, plus ještě další přípravu, kterou je potřeba zaplatit, protože hodina a půl tréninku je bohužel málo, pokud chcete z toho děcka vychovat alespoň slušného, výkonnostního sportovce. Neříkám profesionálního, protože to pak záleží na úplně jiných dalších okolnostech s tím spojených.

A teď to srovnejte. Když jsme sportovali my, tak jsme peníze ani nepotřebovali. Kroužky existovaly v rámci nějakého systému. A když jsme se pak dostali do nějakého lepšího týmu, tak postupně platil systém tréninkových středisek mládeže a vrcholových středisek. Byly Dukly, Rudé hvězdy, na které jsme zapomněli, ale ten systém fungoval a byl řízený státem.

A dneska? Národní sportovní agentura, to je podle mě jenom pozlátko něčeho, co se tady vytvořilo, tedy systému nefunkčnosti, protože jenom přerozdělovává finanční prostředky. Ale metodicky nevede ani jeden svaz, ani jeden klub, ani jednu tělovýchovnou jednotu. Víceméně všechny instituce, které by měly vychovávat talenty, podporovat a posouvat náš sport, jsou v důchodovém věku a postrádají vlastně všechno to, co jsem teď vyjmenoval.

Co se týče metodiky, tam absolutně pokulháváme, a jak jsem již zmínil, na základních a středních školách ani to ne. Dříve při nich byly kroužky a oddíly, teď nic. Ani univerzitní sport až na pár výjimek neexistuje. Přitom právě on, když se podíváme za moře, vychovává budoucí reprezentanty. Zato my už nevychováváme vůbec nic. My tady žijeme z podstaty jednotlivců podporovaných rodiči, kteří si můžou zaplatit speciální přípravu v zahraničí. Nebudu jmenovat konkrétně, protože víme, o koho jde a kdo s úspěchem reprezentuje Českou republiku, aniž by se o to náš systém jakkoli zasadil. A pak se podívejte na kolektivní sporty. Tam je to nula se vším všudy. Když se utkáme na mezinárodní úrovni, jsme víceméně ztraceni. Žijeme jenom z nostalgie a vzpomínek na Nagano, na mistrovství Evropy ve fotbale v Anglii nebo na některé atlety, které už dneska skoro nemáme. Takže když se podíváme komplexně na to, co jsme se sportem udělali, tak jsme ho úspěšně zlikvidovali.

Dobře, ale ve straně PRO jste garantem pro sport. Takže po vašich předchozích slovech musím položit i otázku – jak z toho ven?

To je zcela jednoduché – vrátit se zpátky. Vzít si metodiky, které vytvářeli naši skvěli profesoři na univerzitách. Ať už pan Císař nebo pan Dovalil. Teď tady máme Tomáše Periče i spoustu profesorů, kteří se celoživotně věnují metodice sportu. Jen, prosím, nehledat ve spoustě systémů v zahraničí. Jeden rok jedeme podle finského vzoru, druhý podle amerického, další podle ruského – a pak nevím podle jakého. Vraťme se ze stromu zpátky na zem a pojďme dělat sport tak, jak jsme ho dělali my. Pojďme znovu do škol a podporujme více hodin sportu tak, jak je to v jiných zemích, například v Asii, ale také ve Španělsku nebo v Itálii, kde jsou děcka v rámci přestávek na sportovních hřištích.

My tady místo toho máme u škol vybudovánu spoustu hřišť, která jsou prázdná. Tak se pojďme vrátit zpátky, aby si dětí v rámci přestávek na školách vzaly mičudu nebo cokoli jiného a mohly být venku na dvoře a prostě se hýbat. To je jedna věc. A druhá pak je, že bych stoprocentně upravil systém podpory a financování sportu. To znamená změnit zákon, protože naše zákony o sportu jsou staré, jenom se modifikují, dávají se tam různé přílepky, ale komplexní nový zákon o podpoře a financování sportu nemáme. Nový systém teď vytvořili na Slovensku a myslím, že bychom si z něj mohli vzít příklad.

Vy jste kandidoval v komunálu jako nestraník za KSČM, následně jste prošel ČSSD, tedy nynější SOCDEM, pak Stranou práv občanů, a nyní jste v PRO. Co mají tyto subjekty společného? A když použiji jazykovou přesmyčku – PROČ PRO?

Ono je to jednoduché. Sociální demokracie mi dala, abych tak řekl, začátky politického žití. Díky tomu, že moje jméno bylo velmi známé a významné, tak jsem se dostal do Senátu. A přiznávám, že to pro mě byla vysoká škola politická, protože za těch šest let jsem se strašně moc věcí naučil. Dnes to vidím i z jiného pohledu. Že jsem mohl víc být aktivní, když jsem ty možnosti měl. Ale – nikdy neříkej nikdy. Snad se politické dění v zemi změní, čemuž bytostně věřím, a lidé pochopí, že cesta, kterou teď máme nastavenou, je špatná. Že je třeba změnit směr. Aby tady vznikla koalice lidí, kteří budou myslet ne prorusky, jak nás tady nálepkují, ani ne provýchodně nebo snad prozápadně, ale tak, abychom zůstali národní a měli národní hrdost. Nyní je z nás místo toho zaostalá rozvojová země, což mě strašně mrzí, protože přes sport, kulturu, výzkum a vědu jsme tady měli skvělé odborníky. A co se týče průmyslu, disponovali jsme tu neskutečným množstvím firem, které byly schopné v rámci RVHP vyvážet obrovské množství materiálů a kvalitních výrobků do zahraničí. A dneska? To vše zůstává už jenom ve vzpomínkách…

Došla řeč na Senát, v němž jste šest let zasedal. Co si myslíte o potřebnosti horní komory? Je zbytečná, jak argumentuje jedna strana? Nebo jde o skutečnou pojistku demokracie, jak zní z argumentační protistrany? Třeba i v souvislosti s tím, kdy se podíváte na aktuální jednání o tzv. důchodové reformě…

Musíte si uvědomit, že v současné době má v Senátu jeden politický směr takovou většinu, že nepotřebuje ten zbytek. Jako v Poslanecké sněmovně – ať už je to 108 nebo 104. Senát je úplně stejně jednobarevný a ten zbytek tam dneska jenom sedí. Může si akorát vytvořit nějaký názor, ale většina ho přehlasuje.

Tím ovšem neříkám, že Senát je pojistka demokracie, protože v současné době to nemůžeme říct o ničem. Viz ústavní soud, který není vůbec žádná pojistka.

Ale já vidím demokracii v různorodosti a respektovaní názorů, a ne jenom v upřednostňování jedné cesty, a to všechno ostatní je, jak to vidíme v České televizi, ale i v dalších mainstreamových médiích a na sociálních sítích, nálepkováno různými sprostými názvy. Ani je tady nechci říkat. Podle toho jsme prostě póvl…

Bohužel jsme si toto vše, co tu nyní máme, vytvořili sami a dovolili jsme lidem, co jsou momentálně nahoře, aby s námi manipulovali a ovládali systém, který tu někdo nastolil.

Když se podívám na Českou televizi, vystupuje tam při komentování závodů spousta expertů z řad bývalých úspěšných sportovců. Proč mezi nimi není Jozef Regec?

Jozef Regec tam ani být nemůže, protože názorově není v souladu s tím, co chce slyšet Česká televize. Co kdyby tam řekl nějakou myšlenku, která se nehodí!?

Takže tam jsou dnes zváni ti lidé, kteří nemají tu politickou nálepku, jakou mám já. Navíc já se názorově vůbec neztotožňuji s tím, co se dneska v České televizi vysílá, jak se ČT chová a jak manipuluje se společností jako takovou.

Čili byste byl pro zrušení koncesionářských poplatků? To je nyní také velmi aktuální téma…

Jednoznačně jsem pro. Je to přežitek. Ve většině evropských zemí to nefunguje. Nic takového se tam neplatí. Proč bychom měli my? Proč to takhle není ve sportu? Proč se nefinancuje sport z jiných zdrojů? Koncesionářské poplatky tady jsou vlastně už z dob komunistů. To se nezměnilo.

Tak proč se nezmění způsob financování sportu? Například když do něj jde čím dál míň peněz? Aktuálně 6,9 miliardy na celkový sport v zemi. A kde jsou jiné finanční zdroje, které bychom měli mít? Kam zmizely peníze ze Sazky? Proč se nevyberou peníze, které tu máme na různé sázkové kanceláře? Já bych byl stoprocentně pro, aby se minimálně pět procent, maximálně deset, odvádělo z výher automaticky do sportu, a ten by pak vypadal úplně jinak. A nejde jen o některé vybrané sporty, které z toho mají nějaký finanční přínos. Ale celkově bych tento systém změnil. Bohaté firmy by mohly dávat do sportu poměrně významnou částku ze svého zisku. Kdyby se změnil zákon, úplně v klidu by do toho mohlo jít pět procent.

Proč státní firmy nedávají automaticky peníze do sportu, jak to bývávalo? ČEZ vydělává neskutečné peníze. Proč tedy nedá do sportu 20 % ze svého zisku? A tak dále a tak dále…

To jsou věci, o kterých se tady nechce nikdo bavit, jenom odírají lidi o peníze, ale aby investovali peníze do sportu, protože to je výkladní skříň, to ne. A nemluvě o kultuře, to je další naše chlouba. A když mám mluvit z vlastních zkušeností, spousta kulturně vzdělaných i sportovně nadaných lidí nám mizí v zahraničí. A to se mi nelíbí!

Rok 2025 pomalu, ale jistě klepe na dveře. Čekají nás ostře sledované a možná i klíčové sněmovní volby. Bude v nich kandidovat i Jozef Regec?

Určitě bude. A chce, aby uspěl a udělal všechno pro to, aby přesvědčil hlavně sportovní obec, protože moje jméno pořád ještě rezonuje. Byl bych strašně rád, aby lidé pochopili, že mám tu národní hrdost, cítím se pořád občanem této země – takovým, který se nechce nechat zaprodat a který si bude prosazovat své názory i do budoucna. Tak jak je řeší dnes, tak je bude řešit i v příštím období.

Petr Kojzar