Byl jsem asi jedním z mála českých politiků, kteří se odvážili za Asadovy vlády navštívit Sýrii. A setkat se s ním. Bylo to počátkem roku 2008 a mým záměrem bylo přispět k mírové diplomacii na Středním východě. K urovnání vztahů mezi Sýrií a Izraelem, neboť jsem pár měsíců poté měl navštívit také Izrael. Poselství, které mi sdělil prezident Asad ve vztahu k Izraeli, jsem pak v Izraeli předal tehdejší ministryni zahraničí Izraele Cipi Livniové. Jen tak mimochodem, velmi zajímavé a bystré dámě.
Můj pobyt v Sýrii byl kromě setkání s vysokými činiteli vlády, počínaje ministrem informací a konče prezidentem Asadem v jeho (dnes zcela zničeném paláci nad Damaškem), mi umožnil pohled do jiného světa. Měl jsem také možnost se setkávat s lidmi, kteří nepatřili k politické špičce státu a pracovali v orgánech místní správy, či v hospodářských komorách. Setkal jsem se mj. s představitelkami českých žen, které žijí po boku svých syrských manželů v Sýrii. Bylo jich tehdy asi 500 a tyto dámy se seznámily se svými syrskými partnery při jejich univerzitním studiu v Čechách. Dámy se dožadovaly vysílání České televize v Sýrii. Nevím, jak to tehdy dopadlo s jejich požadavkem, který jsem po návratu předal příslušnému ministerstvu. Ale byl jsem tehdy představitelem hlavní opoziční strany, takže myslím, že dámám (ani mně) v této věci vyhověno nebylo.
Došel jsem v průběhu svého nekolikadenního pobytu k názoru, že Sýrie je pokojným a stabilním státem. Byť tehdy hostila zhruba dva miliony uprchlíků z Iráku, což nepochybně zatěžovalo zejména její sociální a zdravotnický systém. Ale Syřané tak činili solidárně, bez mrknutí oka. Dva miliony uprchlíků byly pro tuto nepříliš bohatou, dvacetimilionovou zemi mimořádnou zátěží.
Ve vedení státu byly samozřejmě v klíčových pozicích a dosti viditelní lidé z muslimské sekty alavitů, k nimž patřila také rodina Bašára Asada. V armádě ovšem kromě alavitů byli v důstojnickém sboru také drúzové (podobně jako v Izraeli, loajální ke svému státu), křesťané a samozřejmě většinoví sunnité. Stát se opíral o stranu BAAS, což byla tradiční strana arabského socialismu. A režim, protože vzniknul z iniciativy menšinové sekty alavitů, jež představuje asi desetinu syrského obyvatelstva, byl založen na naprosté náboženské toleranci vůči jiným vyznáním. Tedy i vůči křesťanům (ti se podílí na celkovém počtu obyvatel asi 10 %) a vůči statisícům drúzů. Většinoví sunnité (významná část z nich) podporovali režim z toho důvodu, že jim otevíral kariéry přes členství v baasistické straně.
V syrské společnosti samozřejmě byla také totální menšina, která nesouhlasila se sekulárním charakterem státu, který upevnili otec a syn Asadové. To byli islamisté různých odstínů. V Damašku se na první pohled v té době celkem slušně žilo. V restauracích byla jídla, která známe z atraktivní libanonské kuchyně i u nás. Byli jsme také v restauraci v křesťanské čtvrti v Damašku, kde přímo svítily do dálky nově postavené křesťanské kostely různých denominací. A v restauraci jsme potkali jako hosty samotné křesťanské dívky s hlavou nepokrytou šátkem, jako kdybychom byli někde v Madridu nebo v Berlíně.
Navštívili jsme také ženský řeckokatolický klášter na venkově (matka představená, velmi praktická žena, mne pochopitelně připravila o několik set dolarů, které jsem »musel« dát jako dar »chudému« klášteru). A nedaleko od kláštera bylo několik křesťanských vesnic, kde se stále ještě hovořilo aramejsky. Tedy jazykem Ježíše Krista. Tyto všechny menšiny, včetně Kurdů, Asadova vláda vlastně chránila.
Povstání, které bylo vneseno do země v únoru 2011, bylo začátkem války, kterou lze stěží nazvat občanskou. Zejména Turecko mělo zájem na tom, aby se součástí vládní garnitury stalo po únoru 2011 Muslimské bratrstvo. Konec konců dnešní garnitura Turecka je derivátem Muslimského bratrstva.
O podobné dobrodružství se snažilo Turecko také po »arabském jaru« v Egyptě. Tam zvoleného prezidenta z řad Muslimského bratrstva nakonec svrhla egyptská armáda, tak, aby zachovala sekulární charakter státu.
Turecko, Katar a další státy začaly poté, tedy po zahájení tzv. povstání, investovat v Sýrii do islamistů a džihádistů všeho druhu tak, aby zničili sekulární Asadův režim a nahradili jej islámisty. Asadova vláda a jeho armáda zdatně čelily, časem s pomocí libanonského Hizballáhu, útokům džihádistů a islamistů. V průběhu krátkého času sekulární ozbrojená opozice proti Asadovi, hrající určitou roli ještě po únoru 2011, přestala existovat. Byla eliminována několika vlnami Asadových amnestií anebo fyzickou likvidací ze strany islamistů.
V roce 2015 vstoupilo do syrské války aktivně Rusko. To řešilo své vlastní strategické i taktické zájmy. Asad byl pro Západ nepřijatelný, a tak mu zbývalo jenom Rusko a Írán. Většina obyvatel Sýrie jsou sekulárně uvažující lidé a těm, kteří v Sýrii zůstali, po zahájení vnitřní války, Asadova vláda vyhovovala. Rusko řešilo své problémy, neboť řada džihádistů pocházejících z oblasti Kavkazu, Dagestánu čí střední Asie, byla aktivně zapojena právě v boji proti sekulární syrské vládě. A tak prezident Putin považoval za rozumné co nejvíc z těchto teroristů likvidovat přímo v Sýrii, nežli proti nim bojovat v okrajových oblastech Ruska. Asadovi se podařilo ve vnitřní válce s ruskou a íránskou pomocí a s pomocí Hizballáhu získat zpět většinu země. Vytlačit z ní islamisty. Jeho armáda ovšem zaznamenala obrovské lidské ztráty a po třinácti letech v podstatě nekončícího boje byla unavena. Stejně jako celá syrská společnost. Většina lidí pochopila, že život, který byl před únorem 2011, se jim už nikdy nevrátí. Země je vysílená, rozvrácená mj. i západními sankcemi. A Asadova vláda, ani jakákoliv jiná vláda, není schopna zajistit často elementární potřeby milionů obyvatel Sýrie. Natož rozkvět země. Bez zahraniční pomoci to zkrátka nepůjde.
Rusko zřejmě ztratilo strategický zájem na dalším účinkování v Sýrii. Dosáhlo některých svých cílů, zejména pokud jde o eliminaci džihádských bojovníků pocházejících z území Ruska. Jistě si zajistilo dohodu s Tureckem, potažmo s novou islamistickou mocí v Sýrii, status svých vojenských základen na pobřeží Středozemního moře. A přenechá tak trochu škodolibě řešení syrského problému, gordického uzlu problémů, Západu. Ze Sýrie se nejspíš stane stát vysílající do okolí silné tenze v podobě islamistických výbojů. Nevěřím na polepšené islamisty, ani na to, že situaci zvládne Turecko. Je otázka, zda nedojde v Sýrii k obnovení bojů mezi jednotlivými islamistickými skupinami, což by znamenalo ponoření této země do naprostého chaosu tak, jako je tomu dnes v Libyi.
Jásot nad pádem krvavého diktátora je tedy určitě předčasný. B. Asad, se se svými politickými odpůrci určitě nemazlil. A oni se nemazlili s jeho politickými stoupenci. Ale místo relativně pokojného a nevýbojného režimu, který byl v Sýrii před únorem 2011 (a který přetrvával na územích ovládaných do konce minulého týdne Asadovou armádou), povedou zemi »polepšení islamisté«. Spojení těchto dvou slov je oxymoron. Charakter Asadova režimu konec konců mohl vyhovovat i Izraeli. Dnes Izrael likviduje vojenská zařízení, základny a muniční sklady Asadovy armády po celé Sýrii, aby je nemohli využít islamisté v boji proti němu. Získá tím několikaletý odklad vojenské konfrontace, o kterou »polepšení islamisté« nejspíš budou s Izraelem v budoucnu usilovat.
Jiří Paroubek, předseda ČSSD