Odškodnění lidí šikanovaných kapitalistickým režimem

Vlády se po listopadu 1989 soustředily zejména na vyrovnávání s dědictvím minulosti, hlavně s aktivitami spojenými s komunistickým systémem. Také Fialova vláda právě schválila tzv. odškodnění lidí šikanovaných komunistickým režimem. Je zřejmé, že současná vláda je ve velké krizi, když se ještě 35 let po převratu snaží získávat přízeň voličů takovýmto retardovaným způsobem. Co kdybychom ale stejnou optikou nahlédli na nespravedlnosti, které se objevily v novém, kapitalistickém uspořádání po roce 1990, respektive 1993?

Zkusme si nyní představit spravedlivější a profesionálnější vládu, která by přišla za rok po volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (podzim 2025) a která by se zabývala odškodněním lidí šikanovaných kapitalistickým režimem. Představa vlády, která by zahájila proces odškodnění obětí kapitalistické šikany, se může zdát odvážná, ale v kontextu současné doby je takováto úvaha více než relevantní.

Níže následuje reformulace vládního záměru se záměnou slov »komunistický« a »kapitalistický«. Text se hned stává velmi důležitým a aktuálním. Zejména v současné době, tedy pod vládou Fialova režimu.

Jedním z klíčových návrhů by bylo odškodnění těch, kteří byli nuceni opustit zemi kvůli společenskému a ekonomickému tlaku, systematické diskriminaci nebo politickým praktikám, jež znevýhodňovaly odpůrce režimu. Tito lidé by mohli žádat o jednorázové odškodnění ve výši 100 000 korun. I když tato částka nemůže plně nahradit ztráty, symbolizuje uznání utrpení a způsobené křivdy.

Další skupinou, která by mohla být odškodněna, jsou ti, na které nespravedlivě cílily bezpečnostní a zpravodajské složky (např. BIS). Zatímco někteří vnímají bezpečnostní a zpravodajské složky jako garanta bezpečnosti, není tajemstvím, že jejich aktivity někdy zasahovaly do životů občanů neadekvátním způsobem. Šikana, sledování a vytváření nátlaku na osoby kritické k systému si zaslouží pozornost i formu odškodnění, bez ohledu na to, zda dotčení jednotlivci nátlaku podlehli či nikoliv.

Realizace takového programu by vyžadovala nejen legislativní úpravy, ale i citlivý přístup. Správní řízení pro posuzování žádostí by navíc muselo být transparentní a rychlé, aby nevznikaly další frustrace u těch, kteří již utrpěli. Zároveň by přiznané částky měly být chráněny před exekucemi nebo daňovými odvody, aby skutečně sloužily k odčinění křivd.

Ekonomické náklady, odhadované v rozmezí desítek až stovek milionů korun, by znamenaly jen malou zátěž pro státní rozpočet ve srovnání s ohromným státním zadlužením, které každý rok zvyšuje Fialova vláda pod vedením elektrikářského ministra financí Zbyňka Stanjury. Navíc je třeba vidět, že spravedlnost nemůže být hodnocena pouze z hlediska finančních výdajů, když Fialova vláda nesmyslně finanční prostředky vyhazuje například na zbrojení a podporu války.

Takovýto krok by nebyl jen o nápravě konkrétních křivd. Byl by to i signál, že kapitalistický režim je ochoten přiznat chyby, vyrovnat se s jejich následky a ukázat, že lidská důstojnost a spravedlnost má v moderním státu nezpochybnitelné místo. V době, kdy důvěra občanů ve stát často upadá, může být takový symbolický akt klíčem k obnovení důvěry a prvním krokem ke spravedlivějšímu systému.

Odškodnění za kapitalistickou šikanu je zatím jen hypotézou, ale ukazuje na důležitý směr. Možná právě tato myšlenka by mohla být impulsem k širší diskusi o tom, jaký stát chceme budovat po příštích volbách do Poslanecké sněmovny (podzim 2025) a jakým způsobem chceme realizovat solidaritu.

Jan Klán