Dnes je tomu právě sto padesát let od dokončení Vyšehradu, první části slavné Mé vlasti Bedřicha Smetany. Geniální dílo, které napsal geniální hudební skladatel a které ho zařadilo mezi nejvýznamnější autory celých lidských hudebních dějin. Nepřeháním. Je tomu tak. Řekněte, znáte jiného světového autora, který by za své hluchoty a nepochopení blízkých, tedy i těch rozhodujících o tehdejší české hudbě, složil podobné dílo, jež by spolu s Vltavou, Šárkou, Z českých luhů a hájů, Táborem a Blaníkem vytvořilo celek, který nazýváme Mou vlastí a zbožně nasloucháme jeho tóninám?
Se zájmem jsem proto čekal na televizní film Marka Najbrta a Martina Šafránka, jenž nám měl přiblížit velikost Bedřicha Smetany a jeho boj s nemocí a nevůlí. Po jeho zhlédnutí jsem se cítil podveden. Z velikého skladatele nám tu najednou byla nabídnuta sexuálními pudy ovládaná osobnost, která nebyla schopna nabídnout veřejnosti ani to své češství. Skoro se zdálo, že Rieger a kapelník Maýr mají pravdu, když Smetanovi vyjadřovali nedůvěru. Nebyl jsem ostatně sám, komu se film nelíbil. Diváci si totiž nenechali své dojmy pro sebe a tak jsme si mohli na internetu přečíst, že »ani skvělá výprava a dobří herci bohužel nemohou zastínit fakt, že se jedná o dosti povrchní životopisný film« a dále: »jako kdyby Smetana žil před 20 lety a do třetice všeho zlého opět stylizace. Celá Božena (narážka na seriál o Boženě Němcové-pozn.kz), kdy národoobrozenci svá úžasná díla stvořili jen díky tomu, že neustále někde pop.cávali«, a že jde »celkově (o) zklamání«. Atd. Měli však ještě doplnit, že jde o celkový trend dehonestace národního obrození a jeho protagonistů, že nejen Němcová, ale i celá tato doba musí být znehodnocena a postupně vymazávána z mozků. Jsme totiž Evropané, už není národ, ale společenství, a my jsme jeho neodmyslitelnou součástí. Když jsme nesplynuli s německým Rakouskem, tak musíme splynout s anglikanizovanou (amerikanizovanou) Evropou pod vedením především oprášeného Německa.
Vraťme se však k oněm stopadesátinám. Sluch Bedřicha Smetany se začal zhoršovat už v roce 1870, v roce 1874 už neslyšel na pravé ucho, 20. října téhož roku najednou přestal slyšet i na levé. Byl definitivní konec s kapelnictvím v Národním divadle, byl odsunut do Jabkenic, alespoň to tak musel cítit. Propadal zoufalství. Tady je jediné zřejmě pravdivé místo z televizního filmu. A tehdy se dokázal postavit všemu nepříznivému kolem sebe a napsal svůj Vyšehrad. Zřejmě nešlo o náhodný nápad. Už mnoho měsíců v něm dozrával, možná, že ani nepřemýšlel o tom, že vytvoří další části, které budou stejně geniální jako jeho čtvrthodinová symfonická báseň o hradu našich předků. Hudbou dokázal vyjádřit vznik Vyšehradu, dobu prvních českých knížat, rytířských turnajů a válek i postupného zániku významu zdejšího hradu. Stále však posluchač jako podtext mohl uslyšet plynutí Vltavy, která oblévá vyšehradskou skálu. Té později přidal hold v samostatné části Mé vlasti.
Ve filmu televizní tvůrci zachytili zpochybňování Smetanova autorství Vyšehradu. Přece hluchý skladatel nic nemohl složit. Také zdůraznili úlohu Elišky Krásnohorské. Její vylíčení se mi zdá poněkud jednoduché. Ale o to nejde. Jde o Smetanovo autorství. Co ovšem nedokáží neumětelé, mohou přece uskutečnit géniové. To ten, co neumí anebo umí málo, těžko pochopí. Očekával jsem, že autoři filmu přece jen nějak odsoudí zpochybňovače.
Jednotlivé díly Mé vlasti se dokázaly prosadit, i když jistě rozptýlit pochybnosti kritiků nemohly. Film však jejich názor nedokázal přesvědčivě vyvrátit. Možná ovšem ani nechtěl. Potleskem při premiéře Libuše to totiž nebylo. V tomto případě šlo přece o dílo, jež bylo napsáno dávno před Smetanovou nemocí.
Celá symfonická báseň Má vlast hraná společně až počátkem dvacátého století se však dokázala prosadit. V té době už mnozí z pochybovatelů nežili. Stejně však pochybuji, že by se nechali přesvědčit.
Vyšehrad ovšem vešel později, alespoň počátečními tóny, do politických dějin. Alespoň pro nás, kteří byť jako děti pamatujeme okupaci. Byl znělkou protektorátního rozhlasu. Nemohl za to, že po ní následovalo čtení protektorátních výzev Zdeňkem Štěpánkem a dokonce lakonické informace o těch, kteří z rozhodnutí stanného soudu byli popraveni. Za to však ani symfonická báseň a ani Zdeněk Štěpánek nemohli.
Jaroslav Kojzar