Někdy něco chceme, ale život nás vede úplně někam jinam. Překotný ryk za dobrou, lepší a ještě lepší budoucnost nás vhodil do současného totálního zastavení. Musíme otočit prostě kola dějin zpět.
Všimli jste si jedné věci? Ještě do poloviny devadesátých let jsme si my, ti dříve narození, takzvaně malovali svět do barev víceméně růžových. Mysleli jsme si, že prostě svět je nastaven tak, že bude stále líp a líp. Potom se ten proud nadějí pozvolna zastavil. Někteří z těch, co v Listopadu nadšeně cinkali na Václavském náměstí, se docinkali v průběhu let do něčeho, co jsme do té doby v naší zemi absolutně neznali, do bezdomoví.
Já necinkal, i když jsem nikdy nebyl členem státostrany. Necinkal jsem proto, že jsem zažil dva a půl roku života v kapitalistickém světě a musím říct, že díky svému umění se mi tam nedařilo špatně. Ale uměl jsem se rozhlížet. V Londýně jsem v podstatě já, mladý skladatel z cizí země, musel jednat s nakladatelstvími za svého textaře, který měl tu smůlu, že ač geniální, tak se narodil v chudé čtvrti v East London, čili byl cockney. A to se z výslovnosti prostě neodpáře. A tak se významní lidé radši bavili se mnou, cizincem, na kterém v jeho výslovnosti není poznat, z jaké vrstvy pochází. Čili rodokmen je důležitý a ne schopnost.
Potom ve Francii jsem se jako hudebník musel absolutně podřídit vkusu majitele šapitó, které nebylo cirkusem, ale obrovskou pojízdnou pivnicí. Když se tam chlapi na severu země v hornických oblastech, např. v Saint–Quentin začali rvát, tak jsme museli hrát vídeňské valčíky a uhýbat před létajícími mázy piva, neboť to měl být jakoby mnichovský Oktoberfest (pro jazykové puristy, Oktoberfest se koná v Mnichově, proto německý pravopis). A když někam přijeli ty největší tehdejší hvězdy francouzské pop music, tak zpívali a my je doprovázeli. Tino Rossi, Michel Sardou atd. Mortimer Shuman zpíval svůj super hit Shami–sha a lidé vesele jedli a pili. Šlo o konzumaci piva významného pivovaru (nebudu jmenovat, abych se nedostal do konfliktu s reklamou, jejich pivo si po roce 1990 našlo cestu i k nám). Zde »normalizační« zpěváci zpívali před nábožně poslouchajícím publikem, tam, na západě, kromě mezinárodních superhvězd, byli prostě jenom komedianti, kteří jsou dobří k tomu, aby se víc pilo a jedlo.
To jenom na úvod. Současná doba nás přivedla na okraj katastrofy. Zatím to ještě na nás nedoléhá. Ale za čas, protože zvláště u nás se lidé nebudou podřizovat tomu, čemu se podřizují všude jinde, tak už vláda nebude mít absolutně žádné prostředky na všelijaké ty podpory a nastane katastrofální nezaměstnanost. Už teď lidé z některých oborů ztratili práci.
Proto pro potencionální nezaměstnané bude lepší, když budou mít nějaké zaměstnání, byť uměle vytvořené, než je psychicky náročná, osobnost a rodiny devastující nezaměstnanost. Proto nepropouštějme pracovníky pošt (tam ovšem nejde o uměle vytvořenou zaměstnanost, oni už dnes nestíhají). Ať stát zase sloučí vše, co je na dráze a zprovozní, trati, nádraží a nádražíčka. Vrátí tak do krajiny život a svým způsobem zlepší i životní prostředí. Kdo rád čeká před zavřeným nádražím třeba ve vánici na svůj spoj? To radši jede autem až do práce.
Udělejme náš život, kdy nebude možné ani cestovat, ani si užívat věcí, na které jsme si zvykli v době hojnosti, snesitelnější. Udělejme alespoň z naší země příjemné místo k životu. Státe, neprodávej Budvar. Globalizace stejně zahyne na koronavirus, nebo na cokoliv jiného. Evropská unie bude nefunkční, Schengen bude minulostí, hranice zavřené. Tak ať se alespoň doma cítíme, pokud možno dobře.
Koronavirus a válka na Ukrajině nás donutí otočit kola dějin zpět, nebo nás čeká totální rozklad společnosti. Bezpečnost nebude moci zajistit personálně podhodnocená policie, na silnicích budou vládnout piráti. Mimochodem i alespoň šesti měsíční povinná základní vojenská prezenční služba také pomůže zvládnout nezaměstnanost a posílí jednak bezpečnost obyvatel a naučí mladé muže praktickým návykům pro život. Já vím, že lépe by bylo malovat budoucnost na růžovo, ale to bych se zpronevěřil svým, vždy přesným úsudkům o budoucnosti. Omlouvám se za svá slova. Budu ovšem rád, když se nenaplní. Jednou by bylo dobré, kdybych neměl pravdu.
Petr Hannig, předseda Rozumných v koalici PRAHA NÁŠ DOMOV
Diskuze je uzavřena.