Slzy nebo naděje pro lidstvo?

Když jsem uviděl Kamalu Harrisovou po porážce, bylo mně jí až líto. Upnula se zřejmě ke svému prezidentskému snu tak, že výsledky voleb ji zlomily. U dosud stále úspěšné bývalé prokurátorky, senátorky, viceprezidentky a baptistky to byla osudová prohra, a to hodně bolí. Jistě i slzy se v zákulisí na její tváři objevily. To vše se podepsalo i do jejího výrazu, když se zpožděním předstoupila před mikrofon a smrtelně vážným hlasem oblečena v černém oznámila svým příznivcům a světu vůbec, že byla poražena. Co ji čeká dál? Ještě čtvrt roku viceprezidentství a pak? Nebojte se, její příznivci či spíše mecenáši ji nenechají umřít hlady.

O tom, co bylo příčinou její porážky, jistě budou psát mnozí. Jinak z tábora podporovatelů, jinak odpůrci, kteří spíše problém obrátí a budou vysvětlovat, proč Trump uspěl. Kontroverzní Trump, ale skutečně tak kontroverzní? Je jiný než jeho protikandidátka. Někdo by řekl neřízaná střela. Někdo by zase mluvil o náladovosti. Někdo zas o tom, že přes ekonomiku chce vládnout světu. A jiný zas o tom, že je přesvědčen o své neomylnosti, o své velikosti, či prostě předurčenosti, že je prostě velikáš. Těžko říci, co je pravda. Možná všechno.

Harrisová byla průhledná. Sice jednou prohlásila, že nechce být chápána jen jako pokračovatelka Bidena, tedy Obamy či Clintona, ale kazajku svázanosti s předchozí politikou nebylo možné jen tak odhodit. Byla sice ve stínu stávajícího prezidenta, ale skutečně byla jen jeho stínem? Nebo spíše figurkou v ruce sboru poradců a především podporovatelů, kteří vsadili v mezinárodním měřítku na konfrontaci a v tom vnitřním? Příliš mnoho nesplněných slibů zůstalo za Bidenovým týmem.

Mnoho peněz spolykala válka na východě. Dokonce lze napsat, že Spojené státy ji financovaly, tedy Zelenského režim a jeho válečnictví. Bez valného úspěchu. Šlo o utopené stamiliony. Rusko se nepodařilo přinutit k ničemu, nevykrvácelo, naopak upevnilo své postavení v mimoevropských zemích a vytvořilo spojenectví s Čínou, což je pro Spojené státy a jeho světovládné choutky špatná zpráva. Jen jediné pozitivum tu bylo. Evropa se plně podřídila politice a zájmům USA a o její alespoň zdánlivé samostatnosti nemůže být řeči. Bylo tomu tak i dříve, jenže nyní se tím ani nikdo netajil. Navíc válka na východě umožnila majitelům ložisek s břidlicovým plynem se svými cenami o mnoho vyššími, než stál ruský plyn, získat pohádkové zisky, stejně jako zbrojařským firmám zásobujícím Evropu a Ukrajinu zbraněmi.

Mimochodem, všimněte si, kde Kamala Harrisová vítězila. Tam, kde jsou velká průmyslová centra a naleziště břidlice, která zde zajistila práci a tudíž vyšší životní úroveň.

Také Biden osobně a jeho rodina měli na Ukrajině své obchodní zájmy. Byly rozkryty, dokonce syn Hunter byl za podivné praktiky i souzen, což v chudé vrstvě Američanů nutně muselo vyvolat pocit, že ony prostředky vynaložené na Ukrajinu mohly být využity jinak. Třeba v jejich prospěch.

Trump vazby na Ukrajinu nemá. Alespoň o nich nevíme. Na Evropu ano. Ostatně jeho dvě manželky pocházely ze zemí východní Evropy a jeho předci z Německa. Ale to nebylo ve hře. Šlo o peníze vynaložené na válku, která nikam nevede a podle vojenských analytiků nebude ani vítězná. Navíc mnoho peněz, které Spojené státy poslaly Zelenskému, zůstalo v kapsách ukrajinských oligarchů a úplatných funkcionářů zdejšího režimu. Informace o fašizujících tónech postbanderovců také pronikly až za oceán. Těžko by ti, k nimž se dostaly, dokázali k nim být imunní. I když si nemyslím, že právě Ukrajina byla v porážce Harrisové rozhodující, jistě však také v ní hrála svou roli. Nepomáhaly ani stále opakované hrozby Ruskem. Spíš zde bylo varování, půjde-li to tak dál, že společenství BRICS převezme iniciativu a vytlačí USA z jejich dosavadních pozic.

Do toho všeho přišla válka na Blízkém východě. I když Trump je přítel Izraelců, ví totiž, co znamená americká židovská lobby, ví ovšem také, že zdejší válka způsobuje mezi americkými Araby a muslimskými státy velké pnutí, které se sice zatím daří utlumit, ale do nedávna věrní Saúdi, Egypt a emiráty se stali členy BRICSu a tím nepokrytě dali najevo, že americké poručníkování jim není právě příjemné.

To všechno se najednou buď veřejně či v podvědomí dostalo do hlav Američanům. To všechno se Harrisové nepodařilo překonat. A když k tomu všemu přičteme vnitropolitická témata, jež se současné vedení země většinou ani nepokusilo řešit, a menší oblíbenost stárnoucího Bidena, bylo hotovo.

A Trump? Bude přes své kauzy znovuzvoleným americkým prezidentem. V pořadí čtyřicátým sedmým. Bude pro svět lepším než jeho předchůdce? Snad ano, i když je těžké v jeho případě něco předpovídat. Už jen to, že by zastavil současné války na východě Evropy a západě Asie, by byl čin hodný velkého prezidenta. Udělá-li to a jak, nevím. Ani to, zda právě on by mohl být velký prezident. Roosevelt zatím nemá následovníky. Spíše figurky na šachovnici, jimiž hýbou skrytí šachisté. Uvidíme, zda mezi ně zařadíme Donalda Trumpa anebo ho přece jen pozvedneme trochu výš, než byli ti před ním.

Jaroslav Kojzar