Zase znovu proti všem kolem

Akce proti Hamásu a následně proti Hizballáhu stále nemá konce. Naopak. Izrael narušuje suverenitu okolních zemí a zabíjí nejen v Libanonu, ale i v Sýrii a v Jordánsku. Údajně jde o útoky na představitele Hizballáhu, šíistického libanonského hnutí, jež si dává za cíl zničení státu Izrael a vyhnání USA z Blízkého východu – tak alespoň je jeho existence zdůvodňována. Smrtí šéfů Hizballáhu by mělo být paralyzováno toto hnutí a podle Izraelců by jejich stát mohl žít v míru. Jenže už naši předci věděli, i kdybychom padli všici, vstanou noví bojovníci.

Tak tedy Hizballáh, podpůrce Hamásu, jenž hrůzným způsobem prolil krev Izraelců a dodnes někde drží zajaté izraelské muže a ženy. To je zajisté pravda. Už dnes však odplata stála desetitisíce mrtvých civilistů, kteří s vraždami neměli nic společného. Nejen mužů, ale i žen a dětí. Vojenská operace Izraele, ač není přijímána pozitivně (snad s výjimkou České republiky – připomeňme ono okřídlené: Izrael se musí bránit) však pokračuje dál. Za podpory Spojených států, které na východ Středozemního moře dokonce poslaly letadlovou loď a další bojová plavidla plná námořní pěchoty.

Nebýt akce Izraele, zamířené na civilisty, nedošlo by zřejmě ani k zapojení Hizballáhu.

Co je to vlastně Hizballáh? Šíitské libanonské náboženské hnutí, které si dává za cíl porážku Izraele. Proč však přímo porážku? Protože stát Izrael ve svých dnešních hranicích vznikl v rozporu s usneseními OSN, a nyní, za podpory Spojených států a jejich souputníků, drží v pasti Palestince, z nichž mnozí jsou potomky těch, kteří zemi obývali před válkou a byli ze své vlasti nemilosrdně vyhnáni. Podepsaly se pod tím militantní izraelské skupiny, jimž velel mimo jiných také pozdější premiér Izraele Peres.

Hizballáh (Strana Boží) vznikl v roce 1982 z libanonského šíitského hnutí. Bylo to v době libanonské občanské války, když Izrael svými jednotkami obsadil celý jižní Libanon a umožnil svým spojencům, libanonským křesťanským milicím, hrůzné vraždění v uprchlických táborech (čtvrtích Bejrútu) Sabra a Šatíla (podzim 1982). Evropská unie Hizballáh, zřejmě po nátlaku Spojených států, zařadila mezi teroristická hnutí (červenec 2013) a to údajně proto, že se postavil v syrské občanské válce na stranu prezidenta Asáda.

Vsuvka: Měl jsem možnost se na vlastní oči seznámit s důsledky minoritsko-izraelské akce Sabra a Šatíla. Nepřeji nikomu, aby vyslechl od těch, kteří zde přišli o nohy, ruce, pohybují se dnes na vozíku či o berlích, jak se museli bránit rozjetým buldozerům a z pistolí a pušek čelit kulometným střelám.

Měl jsem také možnost navštívit syrskou Kunejtru nedlouho poté, co ji opustili Izraelci. Z kvetoucího města na úpatí Golan zbyly jen ruiny. Ty Golanské výšiny nad nimi okupuje izraelská armáda a její pozorovatelská hnízda jsou viditelná zdaleka. To bylo tehdy a je to i nyní.

Vraťme se zpět. Až k bombám a raketám nejen v Bejrútu, ale také v Damašku a v Jordánsku. Izrael bez skrupulí zabíjí údajně velitelský sbor Hizballáhu, ale umírají při tom obyčejní Libanonci (možná křesťané, jejich dřívější spolubojovníci), Syřané a Jordánci. Svět mlčí, a když Evropská unie chtěla přijmout alespoň výzvu k jednání obou válčících stran, zablokovala ji Česká republika, v současnosti nejmilitantnější země Evropy. Jsem rád, že nás je jen něco málo přes deset milionů, protože bylo-li by nás, dejme tomu, přes padesát, byli bychom – tedy vláda, která se dostala k moci – snad i schopni zahájit na východě Evropy či možná na Blízkém východě dokonce Třetí světovou válku.

Tam na Blízkém východě taková válka však už probíhá. Zatím mezi Izraelem a libanonským Hizballáhem, palestinským Hamásem, hútiovským Jemenem a silným Íránem podporujícím protiizraelská hnutí. Stranou už nejsou ani Sýrie a Libanon. Ani další arabské země, které jen čekají na další vývoj, a je nebezpečí, že zasáhnou. Také tady by bylo třeba zasednout k jednacímu stolu. To se ovšem nehodí současnému státnímu vedení Izraele. Politika všechno nebo nic se však může vymstít. Ne vždycky vítězí ten, kdo má víc děl a letadel. Poučení je třeba si vzít z Vietnamu a nedávno i v Afghánistánu. Odtud agresor, státy NATO včetně nás, utíkal velmi rychle a zanechal tu většinu své vojenské techniky a zklamání lidí, kteří věřili, že přece jen lze žít jinak, než podle islámského práva.

Přenášet válku do sousedních států a zabíjet při tom civilisty, kteří nemají nic společného s tím, kdo je naším, pardon izraelským nepřítelem, je zločin hodný odsouzení. To chápou také lídři Evropské unie. Jen představitelé našeho státu ještě nepochopili nic. Ale ono se jednou ucho od džbánu utrhne. Jenže, proč pak budeme trpět my, kteří takovou politiku odmítáme?

Jaroslav Kojzar

PS: Jistě jste si všimli, že neužívám slova Židé. V této válce nejde o židy jako věřící či pocházející z rodin, které v dávných dobách museli žít v ghettech, i když jistě mezi Izraelci takoví jsou. Ti, kteří řeší situace válkami a ne mírem jsou také mezi křesťany, muslimy, hinduisty, budhisty, konfuciány, sighy, atd. Židé, kteří ctí svou víru, žijí po celém světě a není pro ně vždycky »modlou« Izrael. Při tom třeba už onu víru odložili a Boha zpochybnili vůbec. Vážím si takových, i když s nimi třeba nesdílím jejich nazírání na svět nebo jejich politické názory. Mám na mysli takové osobnosti, jakými byli Einstein, Kisch, Hugo Haas, Ota Pavel, Franz Kafka, Lion Feuchtwanger, skladatel Hans Krása, spisovatel Izák Babel, válečný zpěvák Mark Bernes, spisovatel Beshevia Singer, básník Jiří Orten, kritik Kurt Konrad, nositel Nobelovy ceny fyzik Ilja Frank, malíř, herec a dramatik Pittermann-Longen, skladatel Anton Rubinštejn anebo třeba rabín Jehuda Löw ben Becalel, údajný tvůrce Golema… a mnoho dalších. Neumím si představit, že některý z nich by dokázal zabíjet nevinné jen proto, že možná podporovali Hamás a Hizballáh či byli v nesprávné chvíli na nesprávném místě.