Provokace?

Víte, co je to provokace? Podle wiktionary »často agresivní či jinak záporné úmyslné jednání vyvolávající reakci«, podle ABZslovníku »úmyslná vyzývavost podněcování, pobuřující čin«. Dějiny znají mnoho příkladů provokací, jež nakonec vedly dokonce k válkám a přijímání hrůzných zákonů.

Tak třeba zapálení Říšského sněmu anebo napadení gliwické vysílačky měly zdůvodnit nacistům zákaz komunistické strany a dalších demokratických politických subjektů či v druhém případě napadení Polska německým wehrmachtem. Historici by jistě uvedli mnoho dalších příkladů. Zřejmě vždy, když vládnoucí politická síla, bez ohledu na to, zda jde o stát či partajní uskupení, když neví, jak dál a potřebuje se vypořádat s opozicí nebo zakrýt své mocenské ambice, užívá provokaci.

Proto, když začal na internetu kolovat dokument o tom, že premiér Fiala byl agentem StB, vyslovil jsem o jeho pravosti pochybnosti. Pokud by tomu totiž tak bylo, pak by již dávno někdo informace o tom využil a těžko by sjednocená pravice právě Petra Fialu postavila do svého čela. Proto jsem si dal otázku. Jaký skutečný smysl má zmíněný dokument a jeho ‚načasované‘ zveřejnění?

Odpověď byla jednoznačná. Především, proč došlo k masovému rozšíření ‚tohoto dokumentu‘? To znamená, že ho mělo číst a uvěřit mu, co největší množství lidí. Pak by nastala, a ona skutečně nastala, situace, kdy premiér nebo někdo z jeho příznivců zareaguje a velmi jednoduše dokáže, že šlo o podvrh. Bude jednoduché ukázat na autory. Nemyslím jmenovité. Ty z opozičního tábora, ty trotly a proruské kolaboranty.

Každý, kdo do té doby přečetl onen »vázací list«, si musel nutně dát otázku, zda další informace, sdělení, zprávy, emaily, esemesky z podobných zdrojů jsou důvěryhodné? Když vzápětí poté budou navrženy politické a právní krok proti dezinformátorům, nebude veřejné mínění jednoznačně na jejich straně a možná, že se přikloní také k vládním omezujícím opatřením, tedy k omezení svobody a demokracie. Bude tedy možné zakazovat, rušit a popřípadě i odsuzovat. Četl jsem na Seznamu reakci plukovníka Foltýna, současného vrchního sledovatele a odhalovatele »lživých informací«, pracujícího ve službách současné vlády, Spojených států a NATO. Ten naznačuje, že důvod s »tím něco udělat« se vlastně už našel.

A jsme zase u otázky: Komu onen podvrh sloužil? Těm, kteří si přejí odchod nedemokratické Fialovy vlády nikoli, vládním represívním orgánům či režimním publicistům a médiím však ano. Kdyby někdo podobným způsobem chtěl opravdu poškodit Fialu, pak by tím potvrdil jen svou naivitu. Musel by zároveň vědět, jak jednoduché je tuto informaci vyvrátit. Jenže onen dokument byl vytvořen profesionálně, a že by naivka byl schopen něco podobného prefabrikovat, není příliš logické. Zbývá tedy jediné vysvětlení, státní moc potřebuje najít důvod pro to, aby ještě víc seškrtila demokracii. Jiné vysvětlení mě nenapadá.

Jiří Vábr