Tvrdé lokty Nikity Chruščova

Je tomu přesně šedesát let, co sovětské vedení překvapivě rozhodlo o odvolání Nikity Sergejeviče Chruščova z nejvyšších stranických a státních funkcí. Pro svět to byl šok. Pro československé stranické a státní představitele prý takové překvapení, že svůj záporný vztah mělo údajně vyjádřit i písemným protestem. Zda to byla pravda, nevím, jen to, že vztahy mezi novým prvním mužem SSSR Leonidem Brežněvem a námi byly nějaký čas na ‚bodě mrazu‘.

Tak to alespoň vypadalo z ‚podhradí‘, tak jsme to vnímali my, ostatní. Ale byl opravdu Chruščov tím, jehož odchod jsme měli litovat?

Kdo vlastně Chruščov byl? Rus nebo Ukrajinec? Dnes se zdůrazňuje to prvé, jenže v Kalinovce na rozhraní Ruska a Ukrajiny se z obou stran mluvilo rusky. Hranice nehranice. Ty ostatně byly jen uměle vytvořeny, aby bylo možné tu či onu část zařadit do gubernií. Když mu bylo čtrnáct, odešel do Doněcka (Juzovky), tedy na ‚Malou Rus‘, která stále ještě nebyla součástí Ukrajiny, aby se v revoluci stal komisařem a jeho Juzovka podle rozhodnutí Lenina ukrajinská. Po skončení Občanské války si tady doplňoval vzdělání a poté začal pracovat ve stranickém aparátu. Dostal se až do Moskvy, kde tehdy probíhal boj ‚s pravicovou úchylkou‘, a jako tajemník v hlavním městě, kam ho popostrčil jeho tehdejší ochránce Lazar Kaganovič, prosadil opět ‚správnou linii‘.

A jsme u doby Moskevských procesů. Tehdy, opět díky Kaganovičovi, blízkému spolupracovníku Stalina, byl posunut výš. Stal se prvním tajemníkem KS Ukrajiny. Ať chceme nebo nechceme, stal se spoluzodpovědným za represe, které tehdy nastaly. Tyto procesy nesmírně ovlivnily vývoj socialismu a poškodily ho. Při tom neměly nic společného s idejemi socialismu, i když se jimi pokoušely zaštiťovat. Ukázaly jen, že Lenin měl ve ‚svém testamentu‘, když varoval před Stalinem, pravdu.

A Chruščov? Postavil se na stranu vykonavatelů represí, Jagody, Ježova, Beriji.

Válku prožil ve vojenském. Byl u Stalingradu, po osvobození Kyjeva vedl odsud tzv. ústřední partyzánský štáb, teprve po válce se však znovu vyšvihl. To však už v Moskvě, kam si ho opět pod vlivem Kaganoviče pozval Stalin.

Když ten v roce 1953 zemřel, začal boj o moc. Tak jako to po odchodu dominantního šéfa bývá všude na světě. Kdysi jsme se domnívali, že za socialismu k něčemu podobnému dojít nemůže. Mýlili jsme se. Lidé se ani pak nezbavují svých ‚lidských vlastností‘.

Chruščov nad Malenkovem, který tehdy měl být prvním v řadě, svůj boj vyhrál. Stal se ‚gensekem‘. Z cesty potřeboval odstranit Beriju, který také měl své ambice. Podařilo se to, i když způsob odstranění připomínal ve Spojených státech svého času uplatňovaný ‚soudce Lynch‘, jak nám ho vykreslil Howard Fast ve svých románech. Fasta to stálo v padesátých letech posezení před ‚Výborem pro neamerickou činnost‘ a sypání popele na hlavu. Chruščov byl vítěz a vítězové se nesoudí. A tak začal skutečně vládnout. Jenže narazil na některé bývalé souputníky, a tak se v roce 1957 rozloučil s ‚protistranickou skupinou‘, jejímiž údajnými členy byli kromě blízkého Stalinova spolupracovníka Molotova také ‚prezident‘ Bulganin, konkurent Malenkov, a zvláště pak jeho nedávný ochránce Kaganovič.

Byl na vrcholu moci. Mohl botou tlouci do pultíku při zasedání Organizace spojených národů, vyvolat dvě světové krize (rakety na Kubě, uzavření západního Berlína), přijímat ve světové show prvního člověka, který se dostal do Vesmíru a vrátil se na Zem, zkomplikovat zemědělskou politiku SSSR nápadem na masové pěstování kukuřice, prosadit věnování Krymu Ukrajině (1954)…

Jeho referát o Stalinově kultu osobnosti přednesený na XX. sjezdu KSSS (1956) údajně ani nekonzultoval s dalšími členy předsednictva. Nepřipravená země se tak dostala do zmatků.

Pokusil se ovšem o určité reformní kroky. Některé byly pozitivní, jiné brzdou. To všechno vyvolalo odpor a právě před sedmdesáti lety byl zbaven nejvyšší stranické funkce. Nahradil ho Leonid Brežněv. Zřejmě to nebylo pro Sovětský svaz to nejlepší řešení. Řada následujících ‚genseků‘ se totiž pomalu v tehdejší sovětské ustálené praxi dostávala až ke Gorbačovovi.

Jaroslav Kojzar