Proč máme tendenci ze všeho vinit rodiče?

Obecně se má za to, že všechny potíže dospělého života, ať už jde o neschopnost budovat vztahy nebo kariéru, nejistotu, úzkost, se nám dějí kvůli ne zcela příznivému dětství nebo chybám rodičů. Na jedné straně zážitky z dětství skutečně přetrvávají celý život, ale na druhé straně, nepřeceňujeme přínos svých rodičů?

Dnešní rodiče se snaží k procesu výchovy přistupovat uvědoměle, ale i naše maminky zpochybňovaly některé rady starší generace – zdá se, že i ony chtěly napravit některé chyby a chtěly pro nás to nejlepší.

Je možné vyrůstat bez traumat?

Když se dítě narodí, opouští nitroděložní ráj, kde byly všechny jeho potřeby uspokojeny ještě předtím, než vznikly. Je tato zkušenost s narozením traumatizující – ano, ale bez ní není možné, aby člověk přišel na svět. Poté, co se dítě fyzicky oddělí od těla matky, bude trvat dlouho, než se dokáže psychicky oddělit a stát se skutečně nezávislým. Poznává svět kolem sebe, učí se chodit: udělá několik nejistých krůčků a pak upadne a s pláčem se setká s tímto neúspěchem. Můžeme se snažit vytvořit pro dítě ideální svět, eliminovat všechny pády a podněty, ale je to jako zrušit proces jeho zrození. V procesu vývoje zažíváme mnoho stresových situací, ale většinu z nich bezpečně překonáme a po čase na ně dokonce zapomeneme.

Jsou všechny problémy skutečně z dětství?

Pokud se život od narození podobá řadě stresových situací, které nám pomáhají rozvíjet se a růst, odkud se bere odpor k rodičům? Faktem je, že ne každý stres je prospěšný a napomáhá optimálnímu růstu. Pokud se systematicky setkáváme s něčím, co nejsme schopni snést, je pravděpodobné, že se tato zkušenost stane traumatizující.

Každý věk má svá omezení. Například novorozenec opravdu nemůže být sám, vyžaduje dohled a mateřské teplo. Pokud ho necháte samotné, budete ignorovat pláč, pravděpodobně to v budoucnu ovlivní jeho základní důvěru ve svět: takový stres je pro něj těžko snesitelný. Ale tříleté dítě je schopno zůstat nějakou dobu ve školce nebo herně bez matky nebo známého dospělého.

Hodně záleží opravdu na rodičích. Jejich úkolem je nejen poskytnout dítěti potřebné materiální zázemí, ale také pomoci harmonicky formovat jeho psychiku. Proto je důležitá citová angažovanost rodiče v tom, co se s dítětem děje od prvních minut jeho života.

S pomocí rodičů poznáváme svět i sebe sama, získáváme první zkušenosti se vztahy. V budoucnu to do značné míry určí naše vnímání, osobní vlastnosti, preference při výběru partnera. A i když ne všechny prvky výchovy nám zůstanou v podobě vážných traumat, některé si můžeme pamatovat celý život jako něco bolestného a nepříjemného. Proto se běžně říká, že všechny problémy pocházejí z dětství – když ne všechny, tak alespoň mnohé.

Žít v přítomnosti, nebo v minulosti?

Stává se, že je těžké zbavit se zášti vůči rodičům, a pak se nás zmocní silné pocity, které není snadné ignorovat. Tyto pocity nás vracejí do nějaké epizody z dětství, kdy jsme se cítili nepochopeni a osamělí. V takovém případě je lákavé připsat jakýkoli neúspěch tomu, že jsme nebyli milováni. Pravděpodobně naši rodiče skutečně udělali nějaké chyby, nebyli příliš citliví a pozorní, ale čas pokročil a »viset« v této pozici nám brání žít náš dospělý život. Žijeme v minulosti a odmítáme převzít odpovědnost za přítomnost.

V dětství byli rodiče jako bohové, plnili přání a řešili problémy. Jak dospíváme, postupně tuto představu vyvracíme a v dospívání ji zpochybňujeme úplně. Přenášení odpovědnosti na rodiče nás vrací do dětství, kdy jsme nebyli za nic zodpovědní. Dítě očekává, že dostane všechno zadarmo, že bude vybaveno tím nejlepším a nejpotřebnějším. Tento postoj je přirozenou a normální fází vývoje, ale v dospělosti nás zbavuje možnosti ovlivňovat dění, bere nám iniciativu.

Žádný rodič není dokonalý – je to jen člověk, kterému v dětství také něco chybělo. Stejně tak jsme nedokonalí my vůči svým dětem, a i když jim přejeme, aby se jim dařilo, občas děláme chyby. Nyní, když jsme dospělí, můžeme své rodiče vnímat jako obyčejné dospělé, nikoli božské postavy, a převzít odpovědnost za to, co se děje v našem životě. Poznání jejich nedokonalostí je také součástí dospívání a další zkušeností zklamání, stejně jako například odstavení v raném dětství.

Měli bychom na všechno zapomenout?

Znamená to, že je lepší minulost vůbec nevyhrabávat? Ne tak docela. Zvlášť pokud ji nedokážete nechat být. Mnoho lidí si myslí, že na schůzce s psychologem nebo psychoterapeutem to dělají jen rodiče. Většina rozhovorů skutečně ústí v diskusi o vztahu s matkou nebo otcem, ale účelem takových rozhovorů není démonizovat ty, kteří nás vychovali. Rodiče jsou prvními a nejdůležitějšími lidmi v našem životě, a jako s takovými s nimi nevyhnutelně souvisí mnoho zážitků. Naše pocity k nim, ať už jsou jakékoli, vypovídají spíše o lhostejnosti, silném citovém poutu, které může být někdy velmi bolestné.

Pokud se ve vztahu k rodičům objevuje mnoho zášti, zklamání, je mnohem užitečnější se těmito pocity zabývat, než je znevažovat a ignorovat. Tento proces neznamená bezmocnou dětskou pozici, přenášení odpovědnosti, ale spíše nám pomáhá pochopit, co se nám stalo, jak situace z dětství ovlivňují náš dospělý život. Minulost nelze změnit, ale je lepší udělat si pořádek ve skříni vzpomínek a identifikovat, co máme k dispozici.

Vzpomínáním na zážitky z dětství, na rodičovská poselství, lépe poznáváme sami sebe, tříbíme si, proč máme rádi určité věci, jak jsme se stali tím, kým jsme. V procesu takového poznávání sebe sama je skutečně možné setkat se s bolestí, s uvědoměním si nedostatku vřelosti nebo přijetí ze strany rodičů. A pak je důležité tuto ztrátu neznehodnocovat, ale truchlit nad ní jako nad každou jinou: dovolit si smutek, lítost a dokonce i hněv. Když si dovolíme prožít celou škálu pocitů, můžeme se konečně osvobodit od tíhy minulosti a pak zbude prostor pro vděčnost. Koneckonců jsme se dožili dnešních dnů, což znamená, že nám naši rodiče mohli dát spoustu zdrojů a vitality. Neexistuje nikdo, kdo by nikdy nezažil bolest a zklamání, ale znalost našich zranitelných míst i zdrojů síly nám umožňuje určit, jaký bude náš život.

(TASS)