České veto

»Brusel/Praha – Česká republika podle serveru Euronews zablokovala společné prohlášení Evropské unie vyzývající k ‚okamžitému příměří‘ mezi Izraelem a libanonským radikálním hnutím Hizballáh. Sedmadvacítka tak k vyostřujícímu se konfliktu nemohla jednotné stanovisko vydat. České ministerstvo zahraničí ČTK sdělilo, že Praha prohlášení zablokovala, neboť jednostranně omezovalo právo Izraele na sebeobranu proti teroristům z Hizballáhu.« Po přečtení této zprávy ČTK si můžeme zpívat poněkud upravený prvorepublikový šlágr: »Lipavský, USA, Evropa – jak se to rýmuje« a doplnit ho druhou částí: »Lipavský byl Pirát, do USA se chodí ptát a Evropě zbývá poslouchat«. Pak můžeme už jen doplnit titulky ze zpráv ČTK zveřejněných dne 2. října: Izrael zahájil pozemní operaci na jihu Libanonu…, Libanonci zažívají pocit šoku a strachu po izraelských útocích…, Pokračují údery na Bejrút a na jihu Libanonu…, ČR zablokovala prohlášení EU vyzývající k příměří v Libanonu…

…a všechno do sebe zapadá. Zbývá jen doplnit zdůvodnění českého veta. Prý »jednostranně omezovalo právo Izraele na sebeobranu proti teroristům z Hizballáhu, kteří několik měsíců ostřelují civilisty na severu Izraele«. K tomu pak ještě dodat, že informace o šesti mrtvých z Tel Avivu, mezi nimiž byly děti, proletěla všemi agenturami světa a jiná, z téhož dne, že Izraelci při útoku na školu v Gaze zabili devět dětí, se ve zpravodajství ocitla jen na chvíli a zřejmě omylem, i když Izraelci tento zásah zdůvodnili útokem na skrýš bojovníků Hamásu.

Jan Lipavský je Pirát. Podle koaliční smlouvy musel podat demisi, jenže to nebylo v zájmu americké strany, o čemž – nepochybuji o tom – jednal v New Yorku, než odletěl ze zasedání OSN domů. Jistě věděl, že americká strana ještě před tím, než dorazil do Černínského paláce, sdělila do Prahy, že její zájem na Lipavském trvá. Ví totiž, že by bylo riziko mít v této funkci jinou, možná méně poslušnou osobu a »za pochodu se nepřepřahá«. Proto v našem hlavním městě se už vědělo, že Lipavského odchod není v plánu. Proto premiér a prezident z něho narychlo vytvořili nestranického odborníka. Piráti se sice cítí zrazeni, ale nemají do toho co mluvit. S nimi se totiž zřejmě už nepočítá. Ostatně řada z jejich členů pomalu opouští »potápějící se loď«. Ti, co zbydou, mají zatím být z čeho živi, volby, především ty předchozí, vytvořily rezervu pro delší přežití, ale na jak dlouho? Je možné, že za nějaký čas budou následovat ODA, DEU či Věci veřejné.

Jde tedy o osobu Lipavského. Je skutečně odborník anebo jen slouha? Zkusme si připomenout některé veřejně proklamované názory. Začněme vztahem k situaci na Blízkém východě, jenž ho v prvopočátku stál málem nominaci na ministra. Prezident Zeman ho dokonce odmítal jmenovat a to nejen pro nedostatečné vzdělání, ale i proto, že jeho vztah k Izraeli neodpovídal »našim zájmům«. Nakonec však ustoupil. Proč vlastně? A proč Piráti a designovaný premiér Fiala tolik trvali na jeho jmenování? Zeman je stoupenec Izraele, Fiala s Bartošem zase sloužící zemi »za mořem«. Stačí takové vysvětlení?

Takže ještě jednou Jan Lipavský. Šestatřicetiletý bakalář v oboru teritoriální studia na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd UK, souběžně absolvoval dva semestry v rámci programu Erasmus na univerzitě v Kentu. Poté pracoval v několika zahraničních, především britských firmách. Údajně se stal odborníkem na informační technologie v bankovnictví. V roce 2015 se stal členem České pirátské strany a v roce 2017 byl zvolen poslancem. Tehdy zazářila jeho šťastná hvězda. Byl totiž za Piráty zvolen místopředsedou výborů zahraničního a pro obranu, kybernetickou a bezpečnostní politiku, členem podvýboru pro migraci a azylovou politiku a komise pro kontrolu Vojenského zpravodajství. V následujících volbách se však už do Poslanecké sněmovny nedostal. Jako kompenzace byl ale Piráty v pětikoaliční vládě navržen do funkce ministra zahraničí. Závratná kariéra, chtělo by se říci a bylo to pro člověka s nižším vzděláním a málo zkušenostmi, než mají většinou kariérní diplomaté, veliké terno. Jen v té angličtině jim zřejmě byl na roveň. Tak mohl své kamarády Piráty rozmisťovat do lukrativních diplomatických služeb. Otázkou zůstává, jaké že to dostával v Kentu školení kromě toho, které mu zapsali do indexu?

Už tam si ovšem musel zřejmě zasloužit důvěru anglo-americké strany, jež jeho jmenování zajisté musela posvětit. Bylo to postoji? Jistě. Příslušné orgány poznaly, že je poddajný a pro funkci udělá všechno. Že se bude v rozhodujících řešeních radit na americké, možná i britské ambasádě anebo přímo »za mořem«. Prověřili si ho. Ukázalo se, že je mužem, který americké zájmy bude dále s plnou iniciativou v Evropě prosazovat, že povede českou diplomacii v prvním sledu amerických zájmů. Postavil se za posilování NATO na hranicích s Ruskem, podpořil dodávky zbraní a nábojů na Ukrajinu a to ještě před začátkem ruské vojenské operace. V OSN odsoudil porušování lidských práv v Číně, Venezuele, na Kubě, v Íránu, a v dalších Spojeným státům nenakloněných zemích, odsoudil »anexi« Krymu, odmítl snahu prezidenta Zemana revokovat české uznání Kosova i jeho postoje k Číně a ty dřívější k Rusku, odmítl sankce vůči Izraeli navržené pro rozšiřování území na úkor Palestinců a plně se přeorientoval »z Palestinců na Izrael«. Je pro to, aby tzv. sudetští Němci mohli jednou uspořádat svůj sněm v českých zemích, pro užší spolupráci s Tchaj-wanem, pro co nejvyšší podporu Ukrajiny, pro Green Deal, pro vše, co prosazují Spojené státy a to dokonce proti ostatním členům Evropské unie. Je »zásadový«, nebo spíše poslušný, což je daleko výstižnější slovo pro jeho vztah k »zaoceánskému bratru«.

Stojí za to si znovu poslechnout jeho slova, když nastupoval do funkce ministra zahraničí: »Vznikající vláda se jednoznačně odkazuje k sebevědomé zahraniční politice, obnovení tradice lidských práv, silné spolupráci na úrovni EU a NATO. Rusko a Čína v dnešní době představují určitý fenomén, fenomén hrozby vůči České republice. Je třeba, aby to česká zahraniční politika náležitě reflektovala ve všech strategických dokumentech, ale i v řadě praktických kroků na mezinárodní scéně.« Je, jak je zřejmé, zastáncem jedině pravé politiky, v níž nikdo jiný, kromě něho a jeho přátel – a pochopitelně USA – nemá pravdu a je třeba takové lidi pečlivě sledovat a v případě potřeby umravnit.

Postoje známe. Jde ještě o charakter. Člověk, který v touze po moci je ochoten převléct »svůj názorový kabát«, prodat své dosavadní přátele, nestojí za »zlámanou grešli«. Zůstane-li ve funkci, bude ovšem ještě povolnější. To Spojeným státům vyhovuje. Proto ho nebylo nutné vyměnit. On totiž patří k několika pilířům, o něž se mohou USA opřít. Že umí málo, není důležité. Poslouchat mu totiž jde náramně. Brusel tím zřejmě moc nadšený není, ale nemá síly na tom nic měnit. Ostatně v Česku je takových amerických pilířů víc. Je to škoda, protože jsme mohli být jakýmsi diplomatickým středem Evropy a konečně uplatnit vizi dr. Beneše »o mostu mezi východem a západem«.

Jaroslav Kojzar

PS: Je mi líto těch, kteří na Václavském zvonili klíči a domnívali se, že tím otevírají dveře k »svobodě a demokracii«.