Mnichov. Měl jsem dvě hodiny na prohlídku. Chtěl jsem vidět dům, kde byla podepsána Mnichovská dohoda. Ptal jsem se vedoucí zájezdu, který směřoval do Füssenu a k jezeru Forgensee, kde český nájemce měl malý hotýlek. Chtěl jsem s ním natočit rozhovor. Zastávka v Mnichově však pro mne byla důležitá. Kvůli dohodě, jež zničila republiku. Jenže toto město, kde jsem se ocitl, bylo už zcela jiné, než to z 29. na 30. září 1938. Kde je dnes onen osudový dům? Ani mladá vedoucí zájezdu mně nedokázala odpovědět. Zajímalo jí to vůbec? Vždyť přece hlavním cílem byly zámky nenormálního bavorského krále Ludvíka a přímo u Füssenu hrad Neuschwanstein, jenž si Ludvík nechal postavit a vyzdobit wagnerovskými motivy. Ty zajímaly osazenstvo zájezdu a ne nějaký »barák«, kde byla podepsána pro nás tragická dohoda.
A tak jsem sám šel hledat Führerbau. Našel jsem pivnici, kde se kdysi Hitler se svými kumpány dohodl na zahájení neúspěšného »pivního puče« a kde se později na něj uskutečnil neúspěšný atentát. Směr k Führerbau mně však nikdo z místních, kterých jsem se ptal, neukázal. Možná pro mou lámavou němčinu nerozuměli, nebo proto, že se dnes Hitlerovo centrum v Mnichově jmenuje jinak, či slovo Hitler ve spojení s oním »bau« vyvolává odpor. Budova přečkala totiž bombardování a »obývá« ji zcela jiný úřad. Z tohoto hlediska měla štěstí, na rozdíl od civilistů v okolí.
Dnes je Mnichov už zase velké město, centrum, kde se nalézá zmíněná Hitlerova pivnice, je odděleno svou místní Ringstrasse (Sonnenstrasse ad.) od ostatní zástavby. Je znovu vybudované, ale už nezáří novotou. Léta od války a znovustavění jsou už zapomenuta. Kdo dnes ví, že Mnichov byl i centrem uměleckého školství, kam směřovaly cesty většiny našich významných malířů, že zde došlo k další poválečné socialistické revoluci, jíž se účastnil i novinář Ret Marut, později známý jako Bruno Traven, ale i k několika pravicovým pučům, včetně toho nacistického? Vědí něco příslušníci dnešních produktivních generací? Nikoli. Podle tradice volí CSU, modlí se v katolických kostelech a zapomněli úplně na Lutherových 95 tezí, jimiž žádal ozdravění katolické církve a které vyvěsil na vrata chrámu ve Wittenbergu. Dnes ani to, co vlastně byla Mnichovská dohoda, většinu Mnichovanů nezajímá. Také evropská politika mnohé s odstěhováním Svobodné Evropy do Prahy na pozvání prezidenta Havla přestala vzrušovat. Potomci tzv. sudetských Němců si však město zvolili za své sílo a vědí »o Mnichovu« mnohem víc. Jenže jejich pohled na onu událost je jiný než náš.
Jiný? Nemýlím se? Vstřícnost k jejich cílům, jíž projevuje katolická církev a někteří členové české vlády a zvláště pak prezident, by měla varovat. Varuje však?
Dnes je 29. září, v noci na 30. byla podepsána listina mající nesmírný vliv na životy našich předků. V ten den v nočních hodinách podepsali čtyři lidé v domě, který jsem chtěl najít, dohodu, jež předznamenala začátek 2. světové války a nás, Čechoslováky, předala do rukou nacistů. Zatím jen ke koloniální podřízenosti, 15. března z nás však už udělala »bantustan« nazývající se Protektorat Böhmen und Mähren.
V noci mohli zmínění muži odložit pera a na chvíli si odpočinout. Bylo rozhodnuto. O zemi, o níž se jednalo, se už nikdo nezmínil. Všichni byli spokojeni, že vše bylo tak jednoduché. Snad si ani nedali otázku, kdo vše řekne zástupcům »těch Tschechien«? Přitom vyslanci Mastný a Masařík pár kroků odtud stále netrpělivě v hotelu čekali. Od jednajících je dělilo nejen několik desítek metrů, ale i strážci ve slavnostních SS uniformách, kteří nepouštěli nikoho do Hitlerova domu. Ani do jeho předsálí totiž nebyli pozváni. Výsledek jim nakonec přišel sdělit druhořadý francouzský diplomat. Nikdo z těch čtyř signatářů se nenamáhal vysvětlit důvody svého podpisu. Jen si mohli vzájemně poblahopřát…
Adolf Hitler, syn celního úředníka původním jménem Schickelgruber, Vůdce Německé Říše, šéf nacistické strany chráněný »Prozřetelností«, zastánce přírodní stravy, asketa, rodem Rakušák, kdysi nevyhledávaný malíř, fanaticky vystupující řečník, jednostranně či málo vzdělaný politik, dokázal ohloupit německý národ a společně s dalšími nacistickými esy odejmout jeho vůli. Národ Goetha, Schillera, Mannů, Caspara, Dixe, Kollwitzové, Haydna, Brahmse se tak měl brzy pod jeho vedením ocitnout »na pokraji srázu«… V době Mnichovské dohody devětačtyřicetiletý.
Benito Mussolini, syn nacionalistického kováře, učitel 1. stupně,italský Duce, diktátor, bývalý socialistický politik, novinář a odborářský vůdce, vášnivý čtenář knih autorů jako byl Schopenhauer, Nietzsche, Sorel, Malatest, Hervé, rasista, jenž toužil po rozšíření moci Itálie na celé Středomoří, proto s armádou vtrhl do Lýbie, do Afrického rohu, do Řecka, namyšlený, obklopený milenkami a milující jídlo a víno… V době »Mnichova« pětapadesátiletý.
Arthur Neville Chamberlain, syn úspěšného průmyslníka, ministra a starosty Birminghamu, absolvent vysoké školy tamtéž, v mládí ragbyový sportovec, puritánský, ředitel jedné soukromé společnosti a státní nemocnice v rodném městě, sám několikanásobný ministr a šéf několika státních úřadů, premiér Velké Británie, předseda britských konzervativců, bratr Austena Chamberlaina, nositele Nobelovy ceny za mír, stoupenec politiky appeasementu (ústupků vůči Německu) a vytvoření rovnováhy sil v Evropě, odpůrce pomoci republikánskému Španělsku, signatář námořního paktu s Německem, prosazovatel dohody s Hitlerem, pokud jde o Československo… V té době mu bylo šedesát devět let.
Édouard Daladier, syn pekaře, předseda francouzské vlády, vůdčí představitel Radikálně socialistické strany, právník a historik, bývalý ministr, nerozhodný, opatrný, v mezinárodních otázkách podléhající vlivu Chamberlaina, přizpůsobující se jeho politice appeasementu, člověk bez koncepce, nápadu, pokoušející se vyhnout všem problémům, ostatně nebylo jednoduché vládnout tak rozpolcené zemi jako v té době byla Francie… Při podpisu mnichovského dokumentu mu bylo padesát čtyři let.
Různí lidé, různí politici, různý přístup k životu. Ambiciózní, přesvědčení, že slouží vlasti či nějaké »nadmyšlence«, nebo jen poddajní a čekající, jak se samo vše vyvine? Ti i ti byli mezi nimi a v jejich štábech. Mohli vládnout v době klidu a relativního pořádku ve světě. Mohli dostávat Nobelovy ceny za mír anebo válečné kříže. Ti i ti. Mohli zabránit válce anebo ji nechat rozhořet. Vládli však v době vzruchu. Přiložili k němu polínko. Jedni, protože chtěli větší moc a větší prostor, druzí, aby »vlk dostal, co chce« a oni doma mohli prohlásit, že zachránili mír. Nezachránili nic.
Procházel jsem středem Mnichova. Památky na onu dobu už zmizely pod sutinami. To, co je ukazováno, je obnovený dávnověk. Efekt pro turisty. Doba mladičké Sisy a bláznivého Ludvíka a jejich královských předků. Snad jen závan minulosti ze spolkového domu landsmanšaftu dovede poněkud rozvířit klid. Ale tím směrem jsem se nevydal. Nestálo mně to za to.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.