17. září 1939

Je 17. září 1939. Na západní frontě klid. »Sedavá« válka trvá už třetí týden a proti slabým německým divizím schovaným za Siegfriedovou linií je za linií Maginetovou daleko silnější armáda. Zatím se bojuje v Polsku. Ani letadla Spojenců nevylétají na strategické cíle a přitom je jich připraveno nemálo. Porúří a Sársko jsou na dosah. Odtud stále proudí zbraně, munice a uhlí pro válčící stát. Pro armádu, která devastuje Polsko. Stačilo by dát pokyn letcům a vzletěli by. Jenže, jak prohlásil britský ministr letectví Kingsley Wood, když se ho ptali, proč už letadla nevzletěla: »To je přece soukromé vlastnictví.« Zatím devastovaná polská armáda ustupuje krok za krokem směrem k Varšavě. Potřebuje všechno – zbraně, munici, akci, jež by wehrmacht zastavila či dokonce donutila se začít stahovat. Nedostává se jí nic. Jen řeči, sliby, jen občasný výstřel narušil klid na západě, ale vlastně i ten je sporadický a výpad uskutečněný alespoň pro forma směrem na Sárskoje jen přáním. Přitom mezi válčícími stranami a neutrálními Spojenými státy se dál čile obchoduje, i když už zboží neplyne dosavadními cestami. Rychle vznikly jiné. Kšeft se nemůže zastavit, kšeft jsou peníze, kšeft je vysoké životní niveau pro akcionáře z obou stran i neutrálních Spojených států.

Je 17. září 1939. Už včera prezident Mościcki, vrchní velitel armády maršál Rydz-Śmygly a členovépolské vládyopustili hlavní město a letadly se přesunuli do Rumunska. Nepomohli si. Tady byli okamžitě internováni. Rumunsko se totiž ze země Malé dohody úzce kooperující s Francií převratem krále Carola v roce 1938 stalo jednou ze zemí spolupracujících s Německem a v roce 1941 nový šéf státu generál Antonescu dokonce poslal své oddíly do války se Sovětským svazem.

Mimochodem, šlo o tutéž polskou vládu, která po Mnichovu 1938 poslala ultimátum československé vládě a donutila ji, abychom se vzdali Těšínska a jejího obyvatelstva, Čechů, Poláků, Slováků, »šlonzáků«. V jejím čele, stejně jako tomu bylo při zářijovém útěku do Rumunska, stáli generál Slawoj-Skladkowski a ministr zahraničí plukovník Beck.

Ještě bychom však měli dodat, že zmíněný Józef Beck brzy po podepsání smlouvy o neútočení s hitlerovským Německem, si neodpustil prohlásit: »Polsko o své vůli prohlašuje, že od nynějška spojuje svůj osud s osudem Německa… Polská vláda se prohlašuje od nynějška za osvobozenou od jakýchkoliv závazků vůči Československu a připomíná svoje přání stanovit společnou hranici s Maďarskem.«

Je stále 17. září 1939. Hlavní síly polské armády ještě bojují. Jsou obklíčeny. V kotli je uzavřeno tisíce polských vojáků. Hrdinný boj nadále svádí jednotky bránící Varšavu, letiště Modlin, poloostrov Gel. Mnohé centrem opuštěné jednotky dokonce bojují i v zádech okupantů. Polsko však ten den náhle přestalo mít vládu a vrchní velení. Namísto boje do posledního dechu se prezident Mościcki a maršál Rydz-Śmygly pokusili skrýt v rumunském exilu. Ani ten si však nedokázali vyjednat.

Vraťme se zpět. Do roku 1920. Skončila Polsko-sovětská válka. Rudá armáda je vyčerpána. Polská protiofenzíva se zastavila již na ukrajinském a běloruském území, kde žilo minimální množství polských obyvatel. Přesto válčit dál by ještě víc vyčerpalo sovětskou zemi, která byla donedávna sužována Občanskou válkou a na mnoha místech se stále ještě bojovalo. Bylo třeba podepsat »nový Brest-litevský mír«. I když to je bolestivé. Lenin však opět prosadil svou vůli. Ponižující mír byl podepsán v Rize 21. září. Skutečně válčit se přestalo 18. října 1920. Sovětským Ruskem navržená národnostní hranice, nebyla akceptována. Pilsudského Polsko trvalo na tom, že nové zábory se stanou součástí Polska. Sovětská strana nakonec ustoupila. Tak se do Wielki Polski dostalo statisíce Ukrajinců, Židů, Bělorusů, Litevců. Přitom hranice vytýčená podle návrhu britského ministra – státního sekretáře zahraničí – lorda Curzona (Curzonova linie) byla navržena a schválena Radou Dohody již 8. 12. 1919 jako demarkační linie mezi oběma tehdy válčícími státy a do značné míry reagovala na národnostní rozložení obyvatelstva.

Vztahy mezi Polskem a Sovětským svazem i po podepsání Rižské dohody nebyly jednoduché. Přesto druhou polskou sanační vládou byla 25. července 1932 podepsána Smlouva o neútočení, která vešla v platnost v prosinci téhož roku. Byla sice uzavřena jen na tři roky, ale postupně prodlužována, když již v únoru roku 1929 byly jako reakce na tzv. Locarnský pakt podepsány dohody s některými východními státy a SSSR jako jisté opatření proti jednoznačně zaměřenému Locarnu, jež garantovalo jen západní hranice mocností. Polsko kromě Lotyšska, Estonska a Rumunska (později připojivší se Litvy a Turecka) se také stalo signatářem.

Zmíněný Litvinovův protokol byl nedostatečný. Proto polská strana požádala o jednání o novém paktu. Tentokrát šlo o výše zmíněnou dvoustrannou dohodu. Polsko ovšem bylo složitý soused. Když se k moci dostal Hitler, uvědomilo si, že je pro něj »potřebnějším partnerem« a že jsou mu blízké některé myšlenky německých nacionálních socialistů. Proto nabídlo jako první stát nacistům podepsání smlouvy o neútočení. Předcházelo mu prohlášení hlav obou států. Samotná smlouva o neútočení byla podepsána 26. ledna 1934, někdy se nazývá Pakt Lipski-Neurath. Bylo jasné, že jde ve svém zaměření o dohodu, jež je protichůdná té podepsané v Moskvě. Sovětská strana však neprotestovala. Tato smlouva platila až do 28. dubna 1938, kdy v době jednání o tzv. Gdaňském koridoru ji Hitlerova vláda jednostranně zrušila.

Když nám v osudovém září 1938 sovětská vláda nabídla svou vojenskou pomoc, a to podle dohody z roku 1936, polská strana odmítla souhlasit s průjezdem Rudé armády a průletem jejích letadel. Když se o necelý rok později uskutečnilo jednání Velké Británie, Francie a Sovětského svazu o dohodě o kolektivní bezpečnosti, tedy také o vzájemné pomoci při napadení – Polsko se mělo stát signatářem – jednání mimo jiné ztroskotalo na záporném stanovisku polské vlády.

Pakt Molotov-Ribbentrop podepsaný z iniciativy Německa tedy celé jednání nevedoucí nikam učinil zbytečným. Dnes zmiňované texty tajné dohody o dělení Polska se však podávají zkresleně. Sovětská vláda jimi tehdy dala jen najevo, že podobné akce, jako byly Sudety a tedy Mnichov, nebudou v případě Polskem zabraných východních oblastí nacisty vyvolány. V té době ovšem nikdo nevěděl o tom, že válka je v podstatě za dveřmi a že Německo opět poruší mír v Evropě.

17. září 1939 se wehrmacht začal blížit ke Curzonově linii a k osídlení ukrajinským, židovským, běloruským a litevským obyvatelstvem. Polská vláda, prezident, zákonodárci den před tím opustili zemi. Přestali vládnout. Polský stát přestal existovat. Nacisté mohli během několika dnů obsadit i Halič, Volyň, Polskem obsazenou část Litvy, ad. Proto vedení Sovětského svazu rozhodlo obsadit území za hranicí, jíž v roce 1920 odsouhlasila Rada Dohody, tedy za Curzonovou linií, a připojit je k jejich národnostně odpovídajícím celkům. Na rozdíl od západních Spojenců se alespoň část obyvatelstva Polska na čas vymanila z nacistického područí. To ovšem umožnilo posunout hranice Sovětského svazu směrem na západ a tedy vytvořit širší nárazový prostor před centrem země. Sovětské vedení tehdy nemohlo vědět, že za necelé dva roky zdejší obyvatelé zažijí první úder, kterým vlastně začne nejkrvavější a nejkrutější válka v moderních dějinách.

Vinit dnes Sovětský svaz z toho, že společně s hitlerovským Německem začal Druhou světovou válku, je jen odvracení pozornosti od pravdy. Ta začala Mnichovem 1938, pokračovala 15. březnem 1939 a teprve pak bylo nacisty napadeno Polsko a začala Podivná válka, v níž málo vlasů bylo na západní frontě někomu zkřiveno. Polsko jeho západní spojenci nechali vykrvácet. V téže době se v Paříži a Londýně klidně v lokálech tančilo a přijímaly se sázky na Velkou liverpoolskou či kupovaly vstupenky na program v avantgardní Olympii. Přitom zbraně, které mohly pomoci, či účinný útok na Německo, jenž by ho donutil se stáhnout z Polska, byly v klidu uloženy na stojanech kasáren a vojenských ležení západní fronty a vojáci se věnovali »běžné výcvikové činnosti«.

Jaroslav Kojzar