Skutečně, vyberte si, chybí však ještě další možná jména – Frölich(ová), či dokonce Goebbels(ová). Ano, to všechno byla úspěšná tvářička, která se objevila v českém a německém filmu třicátých a čtyřicátých let a poté v italských a španělských snímcích. Kdo by na ní měl? Osobně si ovšem myslím, že velkou herečkou nebyla, že by nikdy nedosáhla formátu skutečně velkých hvězd, že lepší filmové star byly Mandlová, Gollová, Ferbasová, ale její vzhled tehdejší době vyhovoval, diváci ho žádali, byla ikonou módnosti a tak i to její herectví a malá schopnost mimického vyjadřování a nepříliš velká hlasová různorodost jí byla odpuštěna. O dalších přednostech, jež často vynášejí herečky směrem nahoru, psát nechci.
Je výročí jejího narození. Sto deset let od té doby uplynulo – 7. září 1914, Praha, je napsáno v jejím rodném listě. V zahraničních životopisech bývá hlavní město naší země psáno jako Prag. Vzhledem k její minulosti je to snad přirozenější.
Nechci se probírat životopisem Lídy Babkové. Umělecké jméno Baarová si odvodila od rodinného přítele Jindřicha Šimona Baara (ten by ovšem, byl-li by živ, zřejmě nebyl touto poctou nadšen). Do velkého uměleckého světa se dostala přes režiséry Karla Antona a Karla Lamače, pak následoval vzestup za přispění Vlasty Buriana (ach, ti muži! Burian se kvůli ní prý chtěl dokonce rozvést). Natáčela, měla úspěch, dokonce německá DEFA po ní sáhla a její přitažlivost jí přinesla slávu ve filmu Barcarolla a pak i v dalších snímcích. Říkalo se, že měl o ni zájem také Hollywood, ale pravda to být nemusela. Natáčela v jeden čas souběžně v Německu i v Praze a po boku německého filmového esa Frölicha se v druhé polovině let třicátých usadila v Berlíně. A odtud byl už jen kousek k samotnému šéfovi nacistické propagandy Josephu Goebbelsovi. Ten vztah byl údajně tak horký, že ho musel řešit sám Hitler. Goebbelse to stálo pokání, Baarovou zákaz natáčet v Německu a později i v protektorátu. Tady si ovšem za ztraceného milence našla rychle náhradu. Jak jinak především v protektorátněaktivistickém nebi. Mezi jejími muži figuroval kolaborant Felix A. de la Camarra, ministr Kratochvíl, pracovník pražské kanceláře Abwehru Paul Thümmel, hlavní organizátor Kuratoria doktor Teuner ad. Nemíním rozebírat její milostný život. Výběr partnerů však o něčem svědčí, byť by šlo o »lásky na měsíc či třeba jen na jednu noc«. Snad právě proto.
Jde mně o profil slečny Babkové, paní Kopecké (šlo o potomka slavného loutkářského rodu – stejně ho brzy po svatbě opustila, protože z něj zřejmě nic nekoukalo), alias Baarové a některé účelové milence, protože muži, kteří něco znamenali, měli u ní vždy přednost. V době, kdy tisíce našich občanů čekaly na smrt v koncentračních táborech a v terezínské pevnosti, kdy se z Fochovy ulice stala Schwerinova, kdy »lidové« soudy poslaly na smrt Marušku Kudeříkovou a Hertu Lindnerovou, kdy byly zavřeny české vysoké školy a nad Pražským hradem vlál prapor s hákovým křížem. (Ano, ten polámaný kříž prý za nic nemůže, proto je na místě otázka: proč ho vyčítat některým Ukrajincům z postbanderovských pluků? Jenže opravdu není důvod to vysvětlovat v kontextu doby stejně jako v případě chování Lídy Baarové?)
Při četbě vzpomínkové knihy na herečku Baarovou a po zhlédnutí filmu dokumentaristky Třeštíkové jsem si dal otázku: Může vůbec naivní holka, jako byla ona, tedy alespoň podle vyznění, za něco? Lze jí cokoli vyčítat? Asi stejnou otázku si dali vyšetřovatelé po roce 1945 a soud, který jí po mnohaměsíčním vězení propustil na svobodu. Nikoho neudala, nebyla spolupracovnicí ani gestapa a přes Thümmela ani Abwehru. Nenapomáhala mu v jeho špionážním období. Nepodílela se na represích proti českému obyvatelstvu. Za co jí tedy odsoudit? Za morální profil se neodsuzuje.
Znovu jsem si musel dát otázku: Jak to vlastně bylo? Skutečně nevěděla nic o světě kolem a ani o tom, jak Němci jednají s českým národem? Nic o Mnichovu, 15. březnu, o zatýkání vlastenců či omezování práv příslušníků tzv. neárijských ras, nic o stanných právech, o zatčení Karla Hašlera, E. F. Buriana a Anny Letenské? Nic o Křišťálové noci a válce, která začala? Neúčastnila se na některé z tribun slavnostní přehlídky vojáků wehrmachtu navrátivších se z poraženého Španělska?
Musela o tom všem vědět. Nežila ve skleněné kleci, kam ani slůvko nepronikne. Před svým vynuceným odchodem z Německa a návratem do Prahy se objevila na fotografii na berlínské ulici Unter den Linden, jak s nějakým kolegou z filmu vybírá na Winterhilfe Zimní pomoc pro německé vojáky. Donedávna byl tento snímek k vidění dokonce na internetu. Najednou není. Zmizel. Zřejmě by narušil pohled na ženu, kterou ovládaly city. A lovestory se přece odpouští.
Všechno je možné. I to, že se do Goebbelse zamilovala. Člověk je zvláštní tvor, mnohdy dělá, co nechce. Jenže, proč si pak za milence, když opustila Berlín, našla protektorátního ministra průmyslu Kratochvíla a Moravcova zástupce Teunera, jenž budoval české Hitlerjugend? Ten, kdo tvrdí, dokonce v dokumentárním filmu, že o ničem nevěděla, vědomě lže. Baarová nežila v neprostupném balónu. Bylo jí jedno, co se s národem děje. A nejen s naším národem. Musela vědět, co proklamuje Adolf Hitler, s nímž se setkala a jenž se jí prý obdivoval. Každý v tehdejším Německu vlastnil jeho Mein Kampf a věděl o cílech Vůdce a nacismu. Že by právě Baarová ho nikdy neměla v rukou a byla tudíž světlou výjimkou? To se dobře poslouchá, hůře se tomu věří.
Nezbývá se zeptat: byla takovou naivkou, nebo jí bylo jedno, co se s druhými děje či dokonce sdílela část nebo všechny názory, které tehdy v Německu oficiálně vládly? Cílený výběr milenců, tedy těch kromě svých spoluherců a režisérů, kteří jí mohli v jedno období pomoci výš, svědčí o něčem jiném. Nebyla naivka. To jen současná média nám vsugerovávají takový obraz. Podle nich totiž každý, kdo po únoru opustil republiku, odešel proto, že se mu »nedostávalo svobody a demokracie« a nectilo se »těžce získané« vlastnictví. To se týká i Lídy Baarové, která se svým tehdejším mužem, Janem Kopeckým, opustila republiku. Tady přece žít nemohla a v Itálii, kde to již znala z části válečných let, její podivnou minulost nezmiňovali. Žilo tam totiž ještě mnoho fašistů. Přesto se raději, než se pozapomnělo a přestěhovala se do Rakouska, odstěhovala za filmem do fašistického Španělska. Jak vidno, věděla přesně, kam míří.
Měl bych se divit, že je jí věnováno tolik pozornosti v současné době, kdy vlastenectví je něco špatného a individualismus se chopil nadvlády? Neměl, vím to, ale přesto mě to rozčiluje.
Jaroslav Kojzar