Je to tři čtvrtě roku, co jsem psal o osudu Anny Letenské. Zítra tomu bude právě sto dvacet let, co se poprvé podívala na svět. Mohl bych opět zopakovat kus jejího životopisu, ale ten, kdo o ní bude chtít něco vědět, si to, co jsem tehdy psal, buď vyhledá, nebo najde potřebné informace na wikipedii. Dnes mě tato divadelní a filmová herečka inspirovala k jinému zamyšlení. Jde mně o ty herečky a herce z oné doby, kteří jsou nyní vyznamenáváni, připomínáni, slaveni a o jiné, kteří položili život za vlast v době nacistické okupace a jsou téměř nepřipomínáni nebo se o nich mlčí vůbec. Proč ten rozdíl?
Případ herečky Vinohradského divadla Anny Letenské je zvláštní. Stručně: Gestapo odhalilo její protinacistickou angažovanost (skrývání Říši nepřátelských osob), rozhodlo se jí zatknout, obrátilo se proto na JUDr. Wilhelma Söhnela z Úřadu říšského protektora, jenž odpovídal za chod »Barrandova«, a ten po jednání s Milošem Havlem dohodl, že prozatím zatčena nebude. Natáčel se totiž Vávrův film Přijdu hned a ona v něm měla svou roli. S jejím zadržením by se film mohl zahodit. Rozhodla tedy ekonomická hlediska, jež by jinak způsobila »újmu« protektorátnímu státu, vlastně okupantům jako takovým, a zároveň zřejmě i samotnému Havlovi. Zatčena byla tedy až po skončení natáčení počátkem září 1942 a zavražděna v Mauthausenu o měsíc později.
Válku však nepřežili i jiní. Z dalších herců to byli Karel Hašler, Kurt Barron. Jen náhodou přečkal válku vězeň E. F. Burian. Koncentračními tábory kromě jmenovaných prošli Luděk Eliáš, Věra Tichánková, Josef Větrovec, Hans Hober, v posledním stadiu války i Oldřich Nový, jenž se odmítl rozvést se svou židovskou ženou. Byli i ti, kteří spolupracovali s odbojem a denně se museli bát odhalení, jako např. Jindřich Plachta či Zdeněk Štěpánek a Elena Hálková, anebo bojovali proti nacistům v československých zahraničních jednotkách jako Karel Effa.
Ve stejné době však žili také ti, kteří nabídli své služby kolaborantům – Svatopluk Innemann, Zdena Kavková, Betty Tolarová, Čeněk Šlégl, Karel Postránecký, Lída Baarová, hráli proti Benešovi a dalším československým politikům, kteří zůstali věrni republice, v jejich rozhlasových skečích – Jára Kohout, Vlasta Burian, Ferenc Futurista, přijali role v německých filmech, ať již šlo o Zitu Kabátovou, Adinu Mandlovou, Natašu Gollovou ad. Přitom nabízené role odmítli např. Jindřich Plachta, Jiří Dohnal, Theodor Pištěk, František Filipovský a nic se jim nestalo.
V letech polistopadových se často vyzvedávali či vyzvedávají nikoli Anna Letenská, ale Jára Kohout, Zita Kabátová, píší se knihy a články o Adině Mandlové, natočil se srdcervoucí film o Lídě Baarové a četl jsem už dokonce cosi jako pozdní pozitivní »nekrolog« o Čeňku Šléglovi a o tom, že zemřel nakonec v chudobě. Autor vše nakonec obrátil proti komunistům. Pokud jde o Vlastu Buriana prý za jeho poválečné problémy, mohou komunisté. Problémem je, že tehdy ministrem spravedlnosti byl národní socialista Prokop Drtina a v žádném »národním soudu« neměli do února 1948 komunisté převahu. Proto tak nízké tresty pro členy protektorátní vlády a pro řadu jiných, kteří se provinili proti »národní cti«. Jen pokud jde o tresty pro K. H. Franka, Kurta Daluegeho či ministra hospodářství Bertsche se prý shodli.
Protože nepředpokládám, že by si současný mainstream vzpomněl na Annu Letenskou a některé z těch, kteří se účastnili protifašistického boje a po osvobození, pokud přežili, se postavili za sociálně spravedlivou republiku, udělal jsem to já. Těm druhým, kteří s nacismem soucítili, anebo mu zbaběle začali sloužit, a později často byli i mezi odpůrci »řádu rovnosti«, se mně klanět nechce.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.