Je to tři čtvrtě roku, co jsem psal o osudu Anny Letenské. Zítra tomu bude právě sto dvacet let, co se poprvé podívala na svět. Mohl bych opět zopakovat kus jejího životopisu, ale ten, kdo o ní bude chtít něco vědět, si to, co jsem tehdy psal, buď vyhledá, nebo najde potřebné informace na wikipedii. Dnes mě tato divadelní a filmová herečka inspirovala k jinému zamyšlení. Jde mně o ty herečky a herce z oné doby, kteří jsou nyní vyznamenáváni, připomínáni, slaveni a o jiné, kteří položili život za vlast v době nacistické okupace a jsou téměř nepřipomínáni nebo se o nich mlčí vůbec. Proč ten rozdíl?
Případ herečky Vinohradského divadla Anny Letenské je zvláštní. Stručně: Gestapo odhalilo její protinacistickou angažovanost (skrývání Říši nepřátelských osob), rozhodlo se jí zatknout, obrátilo se proto na JUDr. Wilhelma Söhnela z Úřadu říšského protektora, jenž odpovídal za chod »Barrandova«, a ten po jednání s Milošem Havlem dohodl, že prozatím zatčena nebude. Natáčel se totiž Vávrův film Přijdu hned a ona v něm měla svou roli. S jejím zadržením by se film mohl zahodit. Rozhodla tedy ekonomická hlediska, jež by jinak způsobila »újmu« protektorátnímu státu, vlastně okupantům jako takovým, a zároveň zřejmě i samotnému Havlovi. Zatčena byla tedy až po skončení natáčení počátkem září 1942 a zavražděna v Mauthausenu o měsíc později.
Válku však nepřežili i jiní. Z dalších herců to byli Karel Hašler, Kurt Barron. Jen náhodou přečkal válku vězeň E. F. Burian. Koncentračními tábory kromě jmenovaných prošli Luděk Eliáš, Věra Tichánková, Josef Větrovec, Hans Hober, v posledním stadiu války i Oldřich Nový, jenž se odmítl rozvést se svou židovskou ženou. Byli i ti, kteří spolupracovali s odbojem a denně se museli bát odhalení, jako např. Jindřich Plachta či Zdeněk Štěpánek a Elena Hálková, anebo bojovali proti nacistům v československých zahraničních jednotkách jako Karel Effa.
Ve stejné době však žili také ti, kteří nabídli své služby kolaborantům – Svatopluk Innemann, Zdena Kavková, Betty Tolarová, Čeněk Šlégl, Karel Postránecký, Lída Baarová, hráli proti Benešovi a dalším československým politikům, kteří zůstali věrni republice, v jejich rozhlasových skečích – Jára Kohout, Vlasta Burian, Ferenc Futurista, přijali role v německých filmech, ať již šlo o Zitu Kabátovou, Adinu Mandlovou, Natašu Gollovou ad. Přitom nabízené role odmítli např. Jindřich Plachta, Jiří Dohnal, Theodor Pištěk, František Filipovský a nic se jim nestalo.
V letech polistopadových se často vyzvedávali či vyzvedávají nikoli Anna Letenská, ale Jára Kohout, Zita Kabátová, píší se knihy a články o Adině Mandlové, natočil se srdcervoucí film o Lídě Baarové a četl jsem už dokonce cosi jako pozdní pozitivní »nekrolog« o Čeňku Šléglovi a o tom, že zemřel nakonec v chudobě. Autor vše nakonec obrátil proti komunistům. Pokud jde o Vlastu Buriana prý za jeho poválečné problémy, mohou komunisté. Problémem je, že tehdy ministrem spravedlnosti byl národní socialista Prokop Drtina a v žádném »národním soudu« neměli do února 1948 komunisté převahu. Proto tak nízké tresty pro členy protektorátní vlády a pro řadu jiných, kteří se provinili proti »národní cti«. Jen pokud jde o tresty pro K. H. Franka, Kurta Daluegeho či ministra hospodářství Bertsche se prý shodli.
Protože nepředpokládám, že by si současný mainstream vzpomněl na Annu Letenskou a některé z těch, kteří se účastnili protifašistického boje a po osvobození, pokud přežili, se postavili za sociálně spravedlivou republiku, udělal jsem to já. Těm druhým, kteří s nacismem soucítili, anebo mu zbaběle začali sloužit, a později často byli i mezi odpůrci »řádu rovnosti«, se mně klanět nechce.
Jaroslav Kojzar
Dnes herci a zpěváci a umělci vůbec kolaborují s proukrajinskou pronacistickou mocí, aby si vykolaborovali role a svých třicet stříbrných od režimu. Většina jich kolaboruje s nadšením a vnucuje to ostatním obyvatelům ČR, viz. třeba Vetchý a mnoho dalších. Dnes je to o zdravý žaludek dívat se v televizi na tyto režimní umělce. Proto už české filmy a seriály ze současné tvorby plné nenávisti, antikomunismu, lhaní o socialismu nesleduji.
Herec Ondřej Vetchý je český pronacistický válečný štváč a gauner a nikoho to nemůže překvapit z toho, co od listopadového puče 1989 Vetchý dělá pro nacismus.
Doufám, že se Rusům bude dařit úspěšně ničit Vetchého české drony, jako úspěšně zničili český tank Tomáš a české raketomety a kanóny zabíjející ruské děti v Bělgorodu rukama ukrajinských nacistů a dodané z ČR Fialou a Rychetského Pětikoalicí a Pavlem.
Válečný štváč herec Vetchý vůbec nemluví o míru a neštítí se zneužít demagogicky historická fakta československé historie ve prospěch ukrajinského nacismu a války. Není mezi českými herci sám, kdo podporuje nacismus na Ukrajině, je jich takových mnoho. Člověku je na zvracení z „našich“ herců.
Další gauner herec Marek Eben o Vetchém prohlásil, že Vetchý je statečný občan. Jaká je to statečnost, když pronacistický ksindl je hájený Fialou a Rychetského Pětikoalicí a Pavlem?
Kojzar jako obvykle lže. Stačí pohledat jméno Anna Letenská na internetu, abychom viděli, kolik článků a vzpomínek jí je věnováno. Loni o ní napsalo obsáhlou vzpomínkovou stať dokonce zde velmi oblíbené Fórum 24. Po roce 1989 byly po Letenské pojmenovány dvě ulice na Vinohradech a v Ostravě, v roce 2021 jí byla odhalena busta v rodných Nýřanech.
Zato za bolševika se o Letenské mluvit nesmělo a to i díky pisálkům jako je Kojzar. Ani v inscenaci z roku 1971 inspirované jejími osudy nesmělo být uvedeno její pravé jméno.
Co je to zase za nesmysl, proč by se o Anně Letenské nemělo smět mluvit?
Komentář pana Brázdy k článku pana Kojzara mě zaujal a tak jsem na internetu sledovala, zda nějaké médium si na Annu Letenskou v den jejích narozenin vzpomene. Nikdo kromě Kojzara si nevzpomněl. Že by tedy Kojzar měl pravdu? Psal o tom, že na její výročí se prostě zapomene, což by se jistě nestalo, kdyby patřila mezi vyvolené současného režimu. Stalo se, nikdo si opravdu nevzpomněl. Jinak připomínám, že celou dobu před listopadem se ulice u Vinohradského divadla jmenovala Anny Letenské. Doma knihu o tom, že nebylo neznámých hrdinů, která tehdy byla vydána, a je v ní docela velký odstavec o herečce. Nebyla to výjimka. Panu Brázdovi přeji, aby si vždycky než něco napíše, to dvakrát přečetl, než cokoli napíše.