Pakt Ribbentrop – Molotov nebyl jediný

Když nacisté po Mnichovu obsadili i zbytek Československa, otázka kolektivní bezpečnosti se dostala na pořad dne. Ministr zahraničí SSSR Litvinov proto již v březnu 1939 navrhl Britům a Francouzům jednání o smlouvě o vzájemné pomoci. Britský premiér Chamberlain ho odmítl. Prý není ještě doba na takové řešení. V letních měsících se situace začala měnit. Západní mocnosti byly přístupnější. Hlavním iniciátorem však dál byl Sovětský svaz a dokonce se ujal organizace jednání, na něž pozval zástupce Anglie a Francie domnívajíce se, že přece jen nějaká dohoda bude možná. Podle původního záměru mělo jít o dohodu čtyř – tedy SSSR, Velké Británie, Francie a Polska.

Jenže Polsko mající již podobnou smlouvu podepsanou s hitlerovským Německem (leden 1934), jakékoli řešení odmítlo. Mělo tedy jít alespoň o dohodu tří velmocí.

S jednáním západní mocnosti souhlasily a poslaly na ně své zástupce. Jenže… a jsme u problému. Neměli pověření, nemohli nic závazného podepsat a smlouvu o vojenské spolupráci vůbec ne. Jediní Sověti měli na jednání zástupce s plnými mocemi. To bylo málo.

»16. dubna Sověti předložili oficiální návrh na vytvoření jednotné fronty pro společnou pomoc mezi Velkou Británií, Francií a SSSR… Nemůže být žádných pochyb…, že Británie a Francie měly přijmout ruskou nabídku.« (Churchill).

Jednání sice pokračovala, ale táhla se a nevedla k ničemu. A tehdy přišel s geniálním tahem Berlín. Ano, ten Berlín, který do té doby Rusy proklínal. Nabídl svou variantu spolupráce. Napřed podle přání Stalina byla dohodnuta smlouva o spolupráci, politická se zatím odsunula, protože Moskva např. navrženému dělení Polska nebyla nakloněna, i když mělo jít jen o ty části, které obývalo ukrajinské, běloruské a litevské obyvatelstvo. Nakonec se prý také v této otázce oba partneři shodli. Opravdu se však jednalo o vpád do Polska? Zde se jen spekuluje. Ve skutečnosti mělo jít o vlivové oblasti. Němce zajímalo polské západní území a spojení s Gdaňskem a Königsbergem, Sověty při případných změnách, byly-li by jaké, východní části, které si Polsko přisvojilo v rozporu s návrhem britského ministra zahraničí Cursona počátkem dvacátých let. Smlouvy SSSR podepsané později s Polskem vznikly ve stavu nouze a neznamenaly, že by se Ukrajina navždy měla zbavit Haliče a Volyně, stejně jako Bělorusko Grodna či Brestu, atd.

23. srpna přiletěl do Moskvy ministr zahraničí nacistického Německa von Ribbentrop, 24. srpna byla smlouva o vzájemné spolupráci a neútočení podepsána. Jednání se západními mocnostmi se ukázalo za této situace jako bezpředmětné a jednající osoby odletěly do své vlasti.

Mohli bychom naši výroční vzpomínku zakončit. Jenže zbylo nám mnoho otázek a protichůdností.

Takže začněme… Proč vlastně západní mocnosti nechtěly podepsat dohodu, jež by v té době zcela určitě zabránila válce? Ano, proč? Protože jim také šlo o zničení SSSR anebo zabránění, aby se stal průmyslovou velmocí či alespoň se přiblížil k těm nejrozvinutějším evropským zemím. Před dvaceti lety, za Občanské války, se pokoušely svými armádami a penězi zničit nově vznikající antisystémový (podle nich) stát a najednou by mu měly podat ruce? To lidé typu Chamberlaina nemohli přenést přes srdce. Návrh na obrannou spolupráci nebylo možné kvůli domácímu veřejnému mínění odmítnout, tak šlo alespoň o to dohodu oddalovat, až se třeba ztratí ve stále obracených papírech. Tím vlastně jen nahráli »na smeč« hitlerovskému Německu.

Byla tu také stále opakovaná podmínka – zapojení Polska do plánů případných signatářů. Jenže Polsko mělo od ledna 1934 podepsanou smlouvu o spolupráci, neútočení a pomoci s Německem, i když v době konfliktů kolem průjezdu polským území z Německa na německé východní enklávy byla vlastně zrušena. Polsko se v době Mnichova postavilo na protičeskoslovenské pozice a jeho politika byla ostře protiruská (protisovětská). Navíc i v době, kdy na něj byl vyvíjen nátlak ze strany Německa, odmítalo jakoukoli spolupráci či pomoc od svého východního souseda a nebylo nakloněno ani kooperaci s někým jiným za podmínek, že by se spoluúčastnil Sovětský svaz. Rzeczpospolita si přece dokáže pomoci sama.

Také západní země necítily potřebu podepsat nějaký svazující pakt. Měli své Locarno (říjen 1925), které garantovalo stabilitu hranic na Západě, ale nic neslibovalo pnutí východním směrem. To vyhovovalo, protože oním cílem hlásaným otevřeně v nacistické bibli Mein Kampf, byl »Osten« – Východ. Co se nad podpisem Locarnských dohod narozčilovala československá vláda a ministr zahraničí Beneš! Ty nám totiž vlastně nezaručily naše hranice.

Angličané navíc měli svou německo-britskou námořní dohodu (červen 1935), jež umožnila nacistům vybudovat loďstvo stejně silné, jako bylo francouzské. Ta měla být zárukou neútočení a spolupráce. Navíc Chamberlain stále věřil Hitlerovi a »jako klíště« se držel své vize o tom, že je »poslem míru«. Také Francie byla pojištěna. 6. prosince 1938, uvádím přesné datum, aby bylo zřejmé, že šlo o dobu po Mnichovu, podepsala v Paříži deklaraci o neútočení a přátelských vztazích s Německem – »Pakt Bonnet – Ribbentrop«. Proč by tedy obě země a Polsko potřebovaly nějakou mírovou smlouvu, která by zajistila mír po celé Evropě? Jich se případný útok Německa na Sovětský svaz přece netýkal.

Pak tu byl právě Sovětský svaz. Ukázalo se, že na případnou válku v příštích několika letech není připraven. Začalo se teprve s přezbrojováním. Stalinské čistky zbavily Rudou armádu mnoha velmi vzdělaných důstojníků, vč. generálů, a ti, co přišli na jejich místa, nebyli ještě připraveni pro úkoly válečných velitelů. Byli popraveni Tuchačevskij, Jakir, Kirk, gen. Kameněv, maršál Bljucher, generál Gamarnik spáchal sebevraždu, stejně jako člen vedení KSSS Sergo Ordžonikidze. Přišli sice noví velitelé, ale ti měli své kvality ukázat teprve v následujících letech – Žukov, Rokossovskij, Vatutin, Tolbuchin, Koněv…

SSSR potřeboval čas. Stalin si nedělal iluze. Věděl, že se schyluje k válce, chtěl jen, aby Svaz byl na všechno připraven. Nabídka Němců na podepsání Paktu o neútočení byla »zázrakem přímo z nebes«, tedy obrazně řečeno. Proto rozhodl, aby byl podepsán. Jenže každé pozitivum v sobě hromadí i negativa. Pakt znamenal až úzkostlivé dodržování jednotlivých bodů. Obava z toho, že by nacisté jeho případné obcházení, stejně jako to udělali v případě obdobné dohody s Polskem, mohli využít k jeho zrušení a tudíž k předčasné válce, byla až schizofrenní. Proto sovětská strana posílala Německu v požadovaném množství suroviny, obilí, a podle požadavků v některých případech vydávala nacistům i německé emigranty, včetně komunistů, kteří zde hledali útočiště. Těžko věřit zdůvodnění, že se mezi nimi skrývali také agenti nacistické špionážní služby.

Zda byla sovětská strana seznámena s vpádem wehrmachtu do Polska, nevíme. Zdá se, že byla stejně překvapena, jako ostatní státy Evropy. Jisté ovšem je, že nevydala protest jako v případě obsazování Československa, kdy tehdejší sovětský ministr zahraničí Litvinov tento akt velmi ostře odsoudil také ve Společnosti národů.

Pakt měl vliv i na československé komunisty v zahraničí. Moskevské centrum bylo vlastně paralyzováno, další zahraniční zastoupení komunistů ne vždy vysvětlení o nutnosti smlouvy přijala. Příkladem je Vlado Clementis v Paříži. Domácí odboj Paktem příliš dotčen nebyl. Stal se už v té době pro nacisty nebezpečným. Rozbíhal se pomalu, ale rozbíhal. Proto nacisté pokládali za velké vítězství, když se jim podařilo rozbít první ilegální vedení KSČ, aniž ovšem zničili celou síť komunistů. Činnost ilegální KSČ byla v té době tak úspěšná, že na pražském gestapu dokonce vydělili z referátu, který se zabýval ilegální činností vůbec, zvláštní antikomunistickou skupinu, jež podléhala přímo vedení Geheime Statpolizei.

Vydělovat německo-sovětský pakt z tehdejší politické situace je účelové. To je, jako bychom vydělili Spojené státy, NATO a Evropskou unii ze situace, která vznikla na Balkáně, v Iráku, v Libyi, a dnes na východě Evropy. Proto je klíč k jejímu rozhřešení také v jejich rukou.

Jaroslav Kojzar